Křesťanský publicista má o Vánocích celou řadu příležitostí se nad něčím pohoršovat. A tak bych mohl kritizovat konzumní přístup k životu, protestovat proti Santa Klausovi, tomuto cizorodému prvku v české kultuře, nebo se jako evangelikální křesťan pohoršovat nad tím, že místo velikého Ježíše máme malého "Ježíška", což mezi "křesťanskými" národy je a vlastně vždycky byla výjimka. Všechno to by byla pravda, ale mně se nějak nechce se pohoršovat, protože pohoršování se je v současné době tolik, že už jsme z toho snad všichni unavení. Pohoršujeme se nad korupcí, nad politikou, nad intervencemi centrální banky, nad homosexualitou či nad nedostatkem tolerance vůči homosexualitě, nad prezidentem, nad kmotry v politice, nad státním zástupcem Ištvanem … další si můžete doplnit sami. Ne, v tuto chvíli se nechci a nebudu nad ničím pohoršovat. Dejme si třeba až do Silvestra "voraz", můžeme tomu říkat třeba příměří.

No, ale nemohu si pomoci, možná vyvolám pohoršení u ateistů (ale i u Svědků Jehovových). Chci se zamyslet nad tím, co to (či koho to) vlastně o Vánocích slavíme: Bůh se stal dítětem. Všemohoucí Stvořitel vesmíru se stal bezbranným stvořením.

Nesmírně riskoval. (Omlouvám se… zase pohoršuji. Tentokrát ty, kteří jsou přesvědčeni, že Bůh předem naplánoval všechno do nejmenšího detailu, každý pohyb atomu, a teď se jen dívá na vesmírné drama, které rozpoutal a které se před ním odvíjí.) Ano, máme riskujícího Boha. Vydal se všanc surovému světu. A přežil to. Mám na mysli: Přežil své dětství. Díky snům, které se zdály Josefovi a které Josef vzal vážně. Díky pokynům, které dostali tři králové či mudrci od Východu, kteří neprozradili Herodovi, kde přesně se Mesiáš narodil.

Když Ježíš vyrostl, říkal nám, že máme být (taky) jako děti. Těm, kdo si ho zamilovali, řekl, že je posílá jako ovce mezi vlky. Tím jim de facto zakázal, aby svou víru šířili ohněm a mečem.

Bůh sám je Bohem, který se těší a který se diví. V Bibli najdete spoustu míst, kde se Bůh těší (třeba i z nás lidí) a diví (třeba naší natvrdlosti nebo tvrdosti našeho srdce). Nu, zkuste se divit něčemu, co jste do puntíku předem naplánovali. (Já to nedokážu, ale kalvinistický Bůh to zřejmě dokáže… pardon, už jsem zase ironický.)

Ale ano, marná sláva, biblický Bůh je Bůh, který riskuje, který se těší a který se diví. Stvořil svět, a stvořil ho tak, aby se v něm mohl těšit a divit.

Ježíš říká, že nebudeme-li jako děti, nevejdeme do Božího království. Děti se – mimo jiné – také těší a diví. A někdy hrozně riskují, zvláště kluci. Děti mohou mít spoustu nedostatků a špatných vlastností, ale většinou se nedomnívají, že všemu rozumí a že všechno vyřeší vlastními silami. Jsou závislé, nespoutané konvencemi, hravé.

Víme, že to s Ježíšem nakonec dobře dopadlo. Boží nepřítel se ho snažil zlikvidovat hned na počátku – skrze Heroda. A když Ježíš dospěl, kázal, učil a uzdravoval, Boží nepřítel zuřil a nakonec se mu podařilo dostat Ježíše na kříž. Zdálo se, že nakonec přece jenom zvítězil.

Jenže pak přišlo vzkříšení.

A my můžeme věřit, že s celým světem to nakonec dobře dopadne. Ano, než přijde happy end, budou se dít strašlivé věci. Všechny detaily neznáme. Ale víme, že konec bude skvělý. Lepší než cokoli, co mu předcházelo.

A tak můžeme být lidmi naděje. A nemusíme se bát riskovat. A můžeme se těšit i divit.

Protože i Bůh riskuje. I Bůh se těší a diví. Stvořil úžasný svět. Přestože je v něm zatím spousta věcí, nad nimiž se pohoršujeme. Tyto věci ale nebudou mít poslední slovo.