Otázka hamletovská reagující na debatu, kolikátou už, o mariánském sloupu na pražském Staroměstském náměstí. Padaly argumenty pro i proti, a všemu učinili konec představitelé města, kteří řekli: ne. Důvody neznám. Debata jistě ožije příští rok, možná silněji, protože bude stoleté výročí zničení této památky. Takže obnovit, nebo ne?

Předesílám případným kritikům, že na to nemám jednoznačný názor, proto „úvaha“. Je nesporné, že přes dvě staletí patřil sloup neodmyslitelně ke Staroměstskému náměstí a že byl, jak praví odborníci, jedinečnou ukázkou raného baroka. Kdyby byl obnoven, jednalo by se, pokud vím, o jeho repliku. V tom je problém. Kdysi jsem procházel varšavským Starým Městem postaveným po válce prakticky od základů podle dobových fotografií a prý dokonce některých Canalettových obrazů. U vědomí toho jsem se nemohl zbavit pocitu, že kráčím mezi divadelními kulisami. Už to nebylo autentické. Přitom středověký Norimberk zmizel, jakož i další německá města. Je tam nová zástavba. Takže nechť posoudí odborníci, co je v daném místě vhodné – replika, nebo vůbec nic.

Blahoslavená Panna Maria

Mne v souvislosti s mariánským sloupem zaujal výrok představitelky Československé církve husitské, jak jsem ho zaslechl v radiu. Nepamatuji si ho doslova, dámě se omlouvám, ale padla tam také slova „totalita“ a, tuším, „habsburský útlak“. Poslední je náš evergreen. Přiznám se, že mne zarazila tvrdá slova od ženy církve, navíc v době, kdy se křesťanské církve snaží najít cestu k sobě.

Je pravda, že si Habsburkové nepočínali vždy v rukavičkách, ale to v té době nikdo. Jen si moc nevzpomínáme, že jsme si je sami zvolili. Roku 1526 to byly přece české stavy, které se po smrti dvacetiletého Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče nemohly shodnout na novém králi. Nepřipomíná vám to občas i dnešní volby? Pravda, byly tu také dynastické dohody Habsburků s Jagellonci, ale nakonec české panstvo takto volilo s vědomím toho, že Ferdinand Habsburský je katolík. Navíc pragmatik s jasnou vizí, což se v posledku ukázalo.

Jsme u zmíněného již útlaku. Ferdinand I. opravdu od začátku směřoval postupně k absolutismu, jako i další panovníci té doby, současně však, jak historikové uvádějí, snažil se povznést Čechy, tehdy dost provinční. Král měl opozici v německých zemích i u nás, kde to vyvrcholilo vzpourou pánů a některých měst. Byla potlačena, tvrdě. Mimochodem, po jejím potlačení v roce 1547 někteří čeští páni, když hrozil trest, shledávali, že jsou vlastně katolíky. Zas to něco připomíná, přinejmenším to, že se dějiny opakují.

Rád bych připomněl slavnou větu: cuius regio, eius religio, neboli „čí panství, toho víra“. Byl to právní princip ukotvený v augsburském náboženském míru roku 1548. Dlouho před Bílou horou. Jen ta latinská formulace je pozdější. Když se ukázalo, že luteránství nelze potlačit, nezbyla než dohoda, že vládce je oprávněn rozhodovat o náboženství ve své zemi. Dodržovalo se to s různou přísností v katolických i v protestantských zemích. Takže, jestliže v Čechách přetrvávaly nekatolické konfese, tak to takový útlak nebyl. Ale tlak na rekatolizaci tu samozřejmě byl; král byl přece katolík.

Třicetiletá válka, která vrátila tyto problémy na bojiště, nás přivádí k mariánskému sloupu. Na jejím konci postupovala Čechami švédská vojska, a jsme v závěru tragedie. Mnozí čeští exulanti v nich viděli osvoboditele od katolíků. Za války je ale všechno jinak. Švédům šlo o územní zisky a v pozdějších mírových jednáních doslova hodili Čechy přes palubu. Sotva však můžeme české emigraci něco vyčítat. Byla to víra v lepší budoucnost.

Ta však dopadla tristně. Švédská armáda generála Königsmarka, díky zradě, dobyla levobřežní Prahu – Malou Stranu a Hrad. Měla přitom prý tři zraněné, zatímco bylo zabito asi 200 pražských měšťanů. A dál? Známe to. Armáda začala plundrovat vše, co tu ještě zbylo. Zbytky slavných sbírek Pražského hradu, kláštery, paláce. Königsmark měl přiznat, že z Prahy odvezl větší kořist, než jaké se zmocnil během všech předchozích tažení.

Pokusme se teď vcítit do uvažování Pražanů žijících na pravém břehu. Co dělat? Vítat protestantské osvoboditele? Jejich počínáni vešlo rychle ve známost. Nebo bránit své životy a majetky, ovšem tím se vlastně postavit na stranu katolického panovníka? Pražané zvolili druhou možnost, a skromná posádka vzdorovala švédské přesile i díky dobrovolníkům, řezníkům, pivovarníkům, řeholníkům, také Židům. Do historie vstoupili obránci Karlova mostu, studenti klementinské koleje, jezuitské. Ale bojovalo se později rovněž o Koňskou a Horskou bránu (první mířila na dnešní Vinohrady, druhá na Žižkov) a na dalších místech. Nakonec se pravobřežní Praha ubránila a hlavně − válka skončila. Byl uzavřen mír. Doslova v hodině dvanácté.

Na vrcholku sloupu připomínajícího záchranu Prahy se tak octil katolický symbol, Panna Maria. Takový přístup ostatně najdeme i mnohem později. Od roku 1939 to byly hákové kříže, po roce 1948 rudé hvězdy. Stále: cuius regio, eius religio. Kdyby roku 1648 vyhráli Švédové, nepochybně by také zvěčnili svůj úspěch.

Když uvažuji nad mariánským sloupem, myslím na něco jiného. Na Karlově mostě i jinde se bojovalo, umírali lidé na obou stranách. Obránci i útočníci. Kdyby tedy se přece jen někdy v budoucnu, byť je to nepravděpodobné, rozhodlo o obnově sloupu, byla by to beztak replika. Nemusela by tudíž být úplně věrná. Někde by mohla nést dostatečně zřetelný nápis, že původně vznikl jako připomínka záchrany Prahy. Přitom za všechno se platí, tedy i za záchranu. Někde by mělo být neméně zřetelně napsáno to, co zůstává stále nevyřčeno: že to vlastně také připomíná všechny tehdejší mrtvé. Obránce i útočníky, bez ohledu na vyznání.

Foto: Jiří Wagner