Sice se tvrdí, že imitace je nejvyšší formou lichotky, ale co když to nebude poctivý čin tvůrčího vzletu, ale jen padoušský parazitismus? Přehrabování v předešlých výtvorech má mnohé podoby. Z opačného břehu velké louže se dozvídáme o modernizaci Rusalky. Vida, takové novum tady dosud nemáme, i když se o kulturní dědictví pečuje všelijak. Někdy dokonce se značným talentem, jak třeba dosvědčuje Shakespearovým Zkrocením zlé ženy inspirovaný muzikál Kiss Me Kate. Neznám nikoho, komu by se nebyl líbil Pygmalion v podobě muzikálu a pak filmu My Fair Lady s Rex Harrisonem a Audrey Hepburnovou.

Tento film z již dost dávného roku 1964 málem podlehl zkáze a podařilo se ho na poslední chvíli zrestaurovat s velkými výlohami. Technický pokrok nás též obohacuje kolorizací. Woody Allen to charakterizuje jako barbarské ochuzování, prznění našeho dědictví. Pustil se do protestních akcí a ve věci svědčil i v americkém Kongresu. Je to ale tak hrùzný zločin nabídnout divákovi film, v němž auto na křižovatce nezastavuje na šedivou? První americký film, který jsem po válce (druhé světové) viděl v rodné Plzni, se jmenoval Objective Burma. Errol Flynn se skupinou heroických prùzkumníkù se utkával s japonským nepřítelem v šedivé džungli a šedivá krev tekla potokem. Po mnoha letech jsem vidìl kolorovanou verzi téhož a přiznávám se, že barevná džungle na mě udělala věrohodnější dojem.

Nejde jen o vzhled, ale o košatění díla, které mnohdy končí kvalitou, hodnou koše na odpadky. Komerční úspěch plodí potomstva, takže z Rambo I. máme pak Rambo II., III., aniž by tomu ještě byl konec. Lze chápat Francise Forda Coppolu, že se po výtečném Kmotrovi (Godfather) pustil do dalších dvou dílù. Co když se ale do takových iniciativ dávají podnikavci, kteří s původním projektem neměli nic společného?

Následovník mùže ovšem zazářit nad pùvodním tvůrcem, stejně jako překlad občas přetrumfne originál. Na podzim 1942, zrovna když spojenci se vyloďovali v severní Africe, Hollywood dal do oběhu film Casablanca. Práce ve studiu za poměrně málo peněz a výsledkem je klasika, úplný kult v černobílém. Nevím, zda to někdo barví, ale určitě se vyrojilo hodně nápadů nenechat tu nádheru tak, jak skončila. Připomeňme si: americký expatriot a majitel nočního klubu Rick Blane (Humphrey Bogart), před nacisty prchající jeho někdejší láska Ilsa Lund (Ingrid Bergmanová) se svým českým manželem s nepravděpodobným jménem Viktor Laszlo. Cynik Rick obětuje svou lásku, manželskému páru zařídí únik ze spárù nacistù a sám odjíždí do rovníkové Afriky.

Dočítám se, že Michael Walsh, hudební kritik pro The New York Times a hostující profesor žurnalistiky na Boston University prý napsal, či teprve uvažuje o napsání pokračování s titulem As Times Goes By (Jak čas plyne). Že to jako mohlo dopadnout jinak. Laszlo se mohl vrátit do Prahy a podílet se na atentátu na Heydricha.

Ano, proč ne. Šlechetného Ricka mohla v Africe kousnout moucha tse-tse. Nešťastná Ingrid mohla vstoupit do kláštera a v roli jeptišky se s ním setkat, když zrovna dodýchával u břehu malariálního Konga. Nebo jinak. Vždy ta Ingrid mohla docela dobře být nacistická špionka, která po válce mizí do Argentiny, kde Rick má na pampách farmu s tisícovým stádem dobytka.

Možnosti neomezené. Othello třeba Desdemonu nedoškrtil a podařilo se ji včas dopravit na resusitační oddělení. Nedorozumění se vysvětlilo, Jago (Oldřich Kaiser) si to po zásluze pořádně odskáče. Cizoložná Anna Karenina neskočila pod vlak, poněvadž železničáři stávkovali.

K O N E C