„Zatím žádné zprávy, jsou pořád v Moskvě a údajně jednají. Jo, a představ si, co ti parchanti okupantský dělají. Otevřeli skladiště zbraní milicionářů, zbraně rozložili a nafotili, aby měli důkaz, že tady řádila kontrarevoluce.“ (str. 129)

Poučení z krizového vývoje byl text, který nám v desetiletí po ruské (chcete-li rusácké) invazi do Československa otloukali o hlavu. Ve škole. Nebolela mě, ale dělali jej ikonou, o které se nediskutovalo. U nás doma jsem ale slyšel pravý opak (že je to okupace) a nikdy jsem dosud nečetl knihu, jakou jsem tenkrát čísti chtěl, a to román, který by se odehrával v momentech, kdy se do Prahy a okolí spřátelené armády přivalují (1968).

Ne že by takových knížek pár nebylo; plus bezpočet reportáží. Dnes už ostatně školní četba nefrčí a PRAVÉ poučení z tehdejšího vývoje mlaďochy buď nezajímá, nebo skouknou pár filmových a televizních dokumentů. Co se týká četby, bohatě stačí web. Ale je tu teď kniha, která mě dojala, napsal ji na stará kolena ekonom Ivan Vičar (*1943 v Brně), je to již jeho dvanáctá nebo třináctá publikace (mj. Faust a Zuzanka, Robinsoni na Pivoni, Kara Mor, Tsunami, Podivuhodné příběhy lesního skřítka Bonifáce) a pravděpodobně je nejlepší, přičemž upozorním, že to nejlepší může být až překvapivě tradiční. Co Ivan Vičar udělal?

Jednak přetavil do prózy vlastní vzpomínky na studentská léta, ale to nechci zkoumat. Zajímavý je výsledek. Je to hluboce tradiční vyprávění, které zachytilo skrze osobní zážitky několika postav (hlavně soustředěných okolo vysoké školy) léta 1967-1970. Velkých dějin je na pozadí až dost na to, aby se jednalo takřka o dějepisnou příručku pro neznalé mladé, ale osobní historie tím perfektně prolíná. Jak, na to uvedu příklad.

Už je po invazi a začaly první prověrky. Dáma v komisi na oné vysoké škole sedí proti našemu hrdinovi. „Je nemorální, že spíte se žačkou. Etický kodex fakulty…“

„Na to není. A žijeme spolu už dva roky. A všichni to víte, jde o veřejné tajemství.“

Dáma a její kolega-skalní komunista, pochopí, že tudy cesta nepovede. On: „To je ale jenom drobnost, soudruhu. Drobnost proti…“

„Nejsem soudruh.“

„Tím hůř. Mám tu citace z vašich přednášek. Donesly se mi.“

„Za vším si stojím.“

„Pak ale nemůžete dál přednášet. Leda byste odvolal…“ Atd. To z Vičarova románu necituji, to jen volně parafrázuji jednu klíčovou scénu. Kniha je banálně, jak jistě někdo vytáhne, rozsekána na pár desítek kapitol, a to podle měsíců v roce. Text je poměrně dialogický, asociace s Romeem a Julií silně upozaděné a Tomáš a Kristína jsou protiklady jako od pana modeláře. On je vychován rodiči-komunisty, její rodiče byli kulaci a přišli o statek. Tomáš zprvu nepopírá, že „byly přehmaty“, ale jinak ještě chvilku vidí spíš rudě. Představa „socialismu s lidskou tváří“ strhla mnohé. Sny byly zdecimovány v srpnu 68.

Druhým párem, jehož očima vše sledujeme, jsou profesor Vilém Vytásek a studentka Vilma, již zmínění - a tady skutečně nedojde na pokoru. Čedok je dostane do Jugoslávie. Odsud projdou do Itálie. Odsud do Švýcarska. Na přímluvu svého bývalého studenta je profesor přijat na univezitu v Curychu. Vilma studuje divadelní akademii. Normalizaci se vyhnuli, ale tohle finále už není vlastním námětem románu, který neuvěřitelně civilně ukazuje důvody jejich útěku a souběžně i motivace těch, co zůstali. Ivan Vičar čekal s knihou dlouho, snad ji tak trochu psal půl století a mezi povinnou četbu ji bohužel nedají.

Anebo ano?

Ivan Vičar: Sen o lidské tváři. Nakladatelství Věra Nosková – Klika. 2024. Místo vydání neuvedeno. 260 stran. Doporučená cena 280 korun.

Sen o lidské tváři - Ivan R. Vičar | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví