aneb Poznámka k znovuvztýčení mariánského sloupu

Bouřila v českém tisku a ještě chvílemi dobouřívá debata o mariánském sloupu, co stával na staroměstském rynku, už třiadevadesát let nestojí, ale zase by státi mohl, kdyby se plány postbémovského magistrátu dočkaly uskutečnění. Názory se různí: jedni znovupostavení sloupu hněvivě odmítají, připomínajíce katolicko-habsburské křivdy na národě českém až někam po Bílou horu i před ni, druzí hovoří o tradici, jíž je třeba si vážit, neboť mnohé už bylo v Čechách zbořeno a ničím lepším nenahrazeno. Listuji tedy novinami, čtu články zastánců i odpůrců, až… vida, že tohle nikoho nenapadlo? Hádání o mariánském sloupu doprovází všude táž dobová fotografie, asi že jiné není: sloup už stržený, na kusy rozbitý leží na dlažbě, a opodál divácký shluk pozoruje tu scénu. Zaostřím zrak, no, nadšením ty tváře zrovna nezáří. Spíš hledí ti lidé jaksi zaraženě, jako by nemohli pochopit, co se před jejich očima děje a proč… takhle přece nevypadá osvobozený lid! Kde jsou ruce, zdvíhané ve vítězném gestu, kde radost, kde jásotný souhlas? Nikdo nevyhazuje čepici do vzduchu, nikdo nemává národními barvami, nic. Jen koukají. Co si myslí?

Dnes už nežije žádný z nich, abychom se ho na to mohli vyptat. Žije jen obecně přijímaná vlastenecká legenda, a ta hovoří o nedílném nadšení československého lidu, radostně vítajícím konec třísetleté poroby. No, nevím. Dosti dlouhý už život mě naučil, že legendy jest bráti s rezervou. Zpozornět, začne-li se mluvit o nedílném, radostném etc. souhlasu; není a nikdy nebylo zřízení tak rajského, aby s ním souhlasili všichni, pochopitelně s výjimkou zrádců a zaprodanců, neboť legenda potřebuje nejen své světce, nýbrž i svého ďábla. Třeba to bylo všechno trochu jinak, kdožpak dnes už opravdu ví jak. Třeba si ti lidé na staré fotografii mysleli – sakra, sakra, tohle se nemělo stát. Mluví se teď všude o revoluci a možná je zvykem revolucí oslavit vítězství tak, že se něco rozfláká. Ale ne u nás. Od časů Josefa II. se nic takového nestalo, ať bylo staré Rakousko, jaké chtělo. Republika, samostatnost… krásné věci. Jenže je republice šest dní, a první, čím se předvedla, je destrukce. To není dobré znamení. Kdovíjak ta republika bude vypadat, když začíná takhle, jako by z toho obrázku zazníval tichý šepot, vzpomeňte si na mě, sousede, tohle nedopadne dobře.

A nedopadlo. Republika demokratická, republika Masarykova… ale hlavní starostí jí od začátku bylo se proti něčemu vymezovat, něco popírat, a divila se pak velice, že má kolem jen samé nepřátele, na což také v mladém věku dvaceti let zašla. Kolik z těch lidí, stojících ustrnule kolem povaleného sloupu, něco takového tušilo? Kolik z nich by si bývalo raději přálo pokračování staré monarchie, možná trochu zreformované, oprášené z mnohasetletého nánosu prachu a pavučin, ale přece jen pokračování? Kolik takových bylo v celém národě českém, o Slovácích nemluvě; a abychom neopakovali staré hříchy, i v národech jiných, jichž se nikdo neptal, chtějí-li být Čechoslováky? Nikdo neví, nikdo nepoví. Leda osvobozenecká legenda, a ta je, decentně řečeno, jednostranná. Byli ale odlišně smýšlející, a nebylo jich málo, jak se sám ještě zčásti pamatuji. Venkovští strejci, co se cestou z trhu zastavili u mého dědečka v kvelbu, posadili se ztěžka na štokrle a říkali – copak je to platný, pane Kratochvíl, za Rakouska bejvalo líp. Za Rakouska byl pořádek. Za Rakouska moh sedlák zažalovat samotnýho císaře pána, když mu vojáci pošlapali pole, a soud vyhrál. Za Rakouska…

Staromilci, řeknete. Zpátečníci. Všichni, kdož plánují svržení starého, zpuchřelého řádu, osvobození z toho či onoho jha, by si měli vyslechnout, co říká takový zpátečník a staromilec, co tuší a čeho se bojí. Neboť když se nakonec všechno sečte, bývá to on, jemuž potměšilé dějiny dávají za pravdu, ne plánovačům krásnějších zítřků. Jakž se v běhu nejméně posledního sta let opakovaně ukázalo. Je ta otázka sice dokonale marná, někdy však neuškodí si ji položit: co by se stalo, kdyby se potměšilé dějiny bývaly rozběhly jinudy? Do posledních týdnů války byly vítězné mocnosti spíš pro zachování podunajské monarchie, no, dopadlo to jinak. Co by se bývalo stalo, kdyby nedopadlo? Někdo namítne, že by dnes nebylo samostatného českého státu; jiný se ušklíbne, nestala by se žádná zvláštní škoda, jen se podívejte, kam to ten stát dopracoval, že, samá korupce a zlodějna, kam oko pohlédne… Zůstaňme však, kde jsme začali: u mariánského sloupu. Odpůrci jeho znovupostavení trumfují jménem paní Milady Horákové, co spolu s Frantou Sauerem a jinými také za provaz tahala a z konce zpuchřelé monarchie se radovala; a kdo je tak smělý, aby zpochybnil jméno mučednice? No právě, dalo by se odpovědět. Být mučedníkem je sice slavné, ale obvykle o to člověk moc nestojí; ta paní mohla vykonat mnoho dobrého a v pokoji se dočkat vysokého věku, kdyby… ať to povím naplno, kdyby nebylo vítězství roku osmnáctého. Historii za všechny rohy dohlédnouti je nesnadno, ale přece jen je spíš podobno pravdě, že by zemi českou nestíhaly katastrofy jedna za druhou. Z celé serie chyb a nedomyšleností – nesvádějme všechno na takového či onakého nepřítele, pod svým kotlíkem malérů si každý topívá sám - vyplynul Mnichov, po Mnichovu nacistická okupace, mstivé poválečné běsnění s vyhnáním třetiny obyvatelstva za hranice země, hned vzápětí Únor zvaný Vítězný a sovětská okupace, a tak dále až do časů dnešních, jež si za rámeček rovněž nikterak dáti nelze. To nemuselo být. Leda by někdo tolik potřeboval mučedníky, že mu to všechno stojí za to.

Zbývá ještě dodat, jak dopadla hlavní postava bourání mariánského sloupu, žižkovský opilec a Haškův hospodský kumpán Franta Sauer. Ne úplně zle, třeba říci. Konec války a ním spojenou explozi národní msty ještě zažil, není však známo, jak na ni reagovala jeho anarchistická duše, ani jak čtvrt století po povalení řečeného sloupu smýšlel o své tehdejší iniciativě. Dost možná ho trápilo svědomí; je známo, byť i nezdůrazňováno, že rok před svým skonem navštívil pan František Sauer františkánský klášter Panny Marie Sněžné, aby se vyzpovídal z hříchů páteru Norbertu Šamánkovi. Skonal pak ve věku pětašedesáti let v péči sestřiček boromejek v nemocnici Pod Petřínem, smířen s Bohem i s lidmi a ušetřen dalšího pokračování maléru, jehož kolo pomáhal roztáčet.

"Všechno je jinak," pravil prý na smrtelné posteli moudrý rabín, když se ho žáci ptali na nejvyšší poznání jeho života. Ano. Všechno je, vždy bylo a ještě bude jinak. Jinak než plánovali strůjci jasných zítřků, jinak než se domnívali vítězové jedné dějinné etapy, po níž nevyhnutelně následovalo rozčarování a opět něco jiného, jen zřídkakdy lepšího. Ledaže zde pokaždé byli jacísi směšní zpátečníci, kteří cosi nedobrého tušili, třebaže nedokázali přesně povědět co. Pokaždé zde byli lidé jako Franta Sauer, kteří prozřevše na stará kolena, litovali svých hříchů. A pokaždé byli a jsou i ti, kteří zalitovat nestačili; a ještě jiní, sebereflexe neschopní, kteří navzdory všem pohlavkům dějin ve svém omylu pokračovali a pokračují. Co říci na závěr: mnoho bylo příčin nedobrého vývoje zemí českých mezi léty 1918 až 1989, i důsledků vyplynuvších do dob dnešních. Ač se mnou mnohý bude nesouhlasit, jedním z vláken toho zamotaného klubka bylo stržení mariánského sloupu. Má-li být znovu postaven – osobně o tom přesvědčen nejsem – hříchy a hlouposti celého sta let tak vymazány nebudou. Ale aspoň symbol by byl všem na očích – pohleďte, takhle se časy mění. Všechno je jinak, než jak předpokládali vlastencové roku 1918, a velmi pravděpodobně bude všechno jinak, než předpokládáme my tohoto roku 2012.

Hannover, 31. května 2012

Foto: Jiří Wagner (socha Blahoslavené Panny Marie na provizorním podstavci za Týnským chrámem)