Termín uvedený v titulku dnešním generacím v podstatě nic neříká. Leč souvisí s jistým pokrytectvím, které si ve svých projevech stále nachází nové a nové termíny. Všimněte si, že se u nás nekrade. Pouze korumpuje. Dává se všimné, nebo se rozdávají „kapříci“. Miliony korun se případně „odklánějí“. Nedávno jsme si přečetli otřesnou zprávu o zavraždění jistého podnikatele jeho externím účetním, který mu z účtu ukradl několik milionů. Ale text zprávy o tom je i k vrahovi shovívavý – on ty miliony neukradl, pouze je vysál majiteli z účtu. A tak jsme mateni vyjádřeními, že nelze rozlišit „špinavé“ a „čisté“ peníze, což je nesmysl, stačí zjistit jejich původ. Nebo že existují korupční peníze, což je ještě větší nesmysl, neboť korupčními se peníze stávají pouze v rukách korupčníků, správně česky by se mělo říci zlodějů.

Pro situace, v nichž nám někdo neprojevil patřičnou úctu, ať již ve formě poskytnuté výhody či určitého různě vysokého úplatku, měli naši předkové termín „nepozdravil u vrbiček“. Ten má zajímavou historii. V roce 1814 se v Čížkově u Pelhřimova narodil v rodině místního pivovarníka syn František Jaromír. Po právnických studiích založil se dvěma kolegy úplně první satirický časopis v české řeči. Jmenoval se „Paleček – milovník žertu a pravdy“. Tento list sehrál značnou roli v době národního obrození – mnoho našich předků v lidových vrstvách se díky němu naučilo pořádně a kultivovaně česky. František Jaromír Rubeš (1814-1853) je dnes bohužel zapomenut. Ve své době byl dokonce srovnáván s Charlesem Dickensem

Psal také humoresky. Jedna z nich měla název „Pan amanuensis na venku aneb Putování za novelou“. Dočkala se do dnešních dnů celkem dvanácti vydání a je kupodivu nejen svěží, leč stále aktuální. Amanuensis bylo ve starém Římě označení pro nižšího soudního úředníka, kterážto funkce čekala i v našich poměrech začínající absolventy práv.

Hrdina oné humoresky Antonín Prášil, právě čerstvý absolvent práv, měl příslib zaměstnání s podmínkou, že napíše pro nového zaměstnavatele, vášnivého čtenáře, novelu. Dostane se při „putování za novelou“ do městečka, jemuž vládne nadutý a bezcharakterní správce. S ním se při procházce potká v místě, kterému se podle většího množství vrb říkalo „u vrbiček“. Budoucí právník Antonín Prášil pana správce neznal, takže ho ani uctivě nepozdravil, dokonce ani nesmekl, jak by se slušelo a patřilo. Čímž spáchal vlastní sebevraždu. Když byl později celkem nevinně označen za zloděje hrachu, pan správce ho nechal zavřít do šatlavy. Při „vyšetřování“ krádeže hrachu si velice ješitný pan správce (navíc podplacený majitelem hrachového pole) neustále opakoval: nepozdravil u vrbiček. Antonín se nakonec ze šatlavy dostane, protože jiný jeho známý uplatí pana správce husou. Avšak příběh ten ožil a funguje ve vlastech českých ve své podstatě dodnes v mnoha modifikacích, v nichž ty původní vrbičky scházejí, leč pointa je stále stejná. Jak „nepozdravíš u vrbiček“, jsi ztracen.

My Češi jsme byli vždycky v tomto směru tak trochu cimprlich. Konec konců o tom, jak neumíme (a nechceme) nazývat věci pravými jmény, psalo více literátů. Také básníci. Znamenitý Viktor Dyk ve svých „Pohádkách z naší vesnice“ (Topič, 1921) vzpomíná vrbiček také, v části „Napomenutí vesnického šprýmaře“:

Kde neprošel bys, pomůže ti strýček.
Pod křídlo něčí schyl se ochranné.
S rozvahou přesnou pozdrav u vrbiček,
občane!

Pozoruj dobře, kam se přízeň chýlí,
vybledlou opusť jako my.
A uvaž též, že špatně vede k cíli
svědomí.

Když na vojně jsi, poslouchati třeba,
oddanost míti horoucí.
A uvaž, dnešního že nedá chleba
věk budoucí!

A o nějaký kus dále uvádí „Smutnou píseň vesnického šprýmaře“. Ta má s vrbičkami také hodně společného. Bohužel i s námi.

Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle,
vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět.
Při kterémkoli tak nás vidím díle.
– Ne zlí, ne dobří. Něco uprostřed.

Vábeni věčně vším, co pro nás cizí,
šumařit jdeme v chladný pro nás svět.
Na půli cesty tato náhle mizí.
– Ne své, ne cizí. Něco uprostřed.

Zvedneme ruku. Potom zase klesne.
Dnes oheň v nás. A zítra zase led.
Hrozí se dnes, a zítra sotva hlesne.
– Ne živí, mrtví ne. Tak něco uprostřed.

Původně jsem chtěl napsat něco silvestrovsky lehkého. Ale ať děláte, co děláte, nějak to furt těžkne. Čímpak to?