aneb Čert byl Čechům tu češtinu dlužen

Před dvěma sty lety jsme nevěřili svým elitám, že mluvily cizím jazykem, tehdy německy. Dneska jim zase nevěříme, protože mluví cizím jazykem. Česky.

Pokud jste vyrůstali v čistě českém jazykovém prostředí a prošli českým školstvím, asi vás překvapilo, když jste prvně zjistili, že ne všechny jazyky mají tak striktně kodifikovaná pravidla jako čeština.

A pokud jste se potom učili opravdu do hloubky nějaký cizí jazyk – zvlášť některý z těch „míň striktních“, třeba angličtinu – mohlo vás podruhé překvapit to, že není zdaleka běžné, aby oficiální a běžně používaná podoba jazyka byly tak odlišné.

Samozřejmě existují věci jako obecná angličtina nebo němčina, ale ty se od spisovné verze neliší zdaleka tak, jako je to u češtiny.

Zkuste si třeba Itálii

Češtiny jsou vlastně dvě (a navrch několik nářečí). Jednu používá většina z nás běžně mezi sebou, druhou píšeme a mluvíme při oficiálních příležitostech. Tedy ti, kteří to ještě umějí. Schválně, opravdu dokážete v hovoru přepnout do stoprocentní spisovné češtiny? Je pravděpodobné, že pokud se mluvením nebo psaním nezabýváte profesionálně, bylo by to pro vás přinejmenším hrozně těžké a dost možná to bez chyb ani nedokážete.

Na chvíli se nad tím zamyslete. Velká část národa neumí používat „správnou“ formu vlastního jazyka. Když se před dvěma sty lety obrozenci rozhodli použít pro obnovu češtiny její předbělohorskou formu, a ne tehdy současnou, vznikla dvousetletá propast, která se dál prohlubuje. Mluvíme tak jazykem poměrně odlišným od oficiálního. A hlavně v něm myslíme.

V jakém jazyku člověk myslí, je přitom důležité. Když se řekne, kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem, není to jen prázdné pořekadlo, které vychvaluje schopnost učit se jazyky. Ať už to jeho autor zamýšlel, nebo ne, je to pravda hlubší. Pokud umíte cizí jazyk tak dobře, abyste v něm dokázali nejen mluvit, ale i myslet, mění takové přepnutí se do cizího jazyka i vzorce vašeho myšlení. Třeba v angličtině jste často otevřenější a extrovertnější. Zkuste se v cizím jazyce pohádat s partnerem nebo partnerkou – možná zjistíte, že na některé věci reagujete trochu jinak, a něco si dokonce zvládnete líp vysvětlit. Nebo taky hůř. (Autor neodpovídá za případné vztahové problémy způsobené jeho hloupým nápadem.)

Našinec je cizinec

Pokud ve vašem jazyce neexistuje pro nějaký pojem slovo, nejste s ním schopní pracovat. Říká se, že žádný cizí jazyk nemá přesný ekvivalent české lítosti. Jiné jazyky mají zase svá slova a pojmy, které lze ostatním vysvětlit, ale nikdy je nejspíš nemůžou úplně pochopit, ať už je to dánské hygge (pocit uvolněného pohodlí doma), nebo německé fernweh (pocit stesku po místě, kde jste nikdy nebyli).

Oblíbeným příkladem tohoto jevu jsou také barvy, zvlášť modrá a zelená. V různých jazycích se objevuje jen jedno slovo pro obě dvě, jinde zase několika slovy přísně odlišují různé modré. A to, v jakém jazyce jste vyrostli a v jakém myslíte, skutečně ovlivňuje i to, jak dané barvy vnímáte.

A teď si představte, že žijete v zemi, kde se jedním jazykem mluví normálně a jiným, byť podobným, se mluví oficiálně, píšou se v něm noviny a pronášejí se v něm projevy. Běžný člověk už ten oficiální ani neumí správně používat, a i pokud ano, je to pro něj jazyk nepřirozený. Jeden by řekl, že takový národ bude nutně mít hluboce zakořeněnou nedůvěru v elity a ve stát samotný, který s ním vlastně komunikuje cizím jazykem.

A teď se rozhlédněte kolem sebe. Nemůže to být vysvětlení pro leccos z toho, co vidíte?