Nejen pamětníci jako já, ale i daleko mladší diváci se zájmem shlédli televizní seriál Volha. Zajímavé bylo sledovat reakce v médiích. Kdy zvláště relativně mladí mediální borci tvrdili, že se v televizi nikdy takto sprostě nemluvilo. A že vůbec je to celé i s tím sexem přehnané. Jak jeden z nich napsal, že mu v roce 1970 sice bylo šest let, ale takový věci si nepamatuje. Sorry, mně je 80 a pamatuji si je. Tehdy jsem sice nepracoval v televizi, ale nějaký ten článek už jsem napsal a jak jsem už psal v knížce „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“, (k dostání např. na nakl. Jonathanlivingston) kamarádil jsem se tehdy s lidmi kolem divadélka Olympic, Karkulky, a Reduty na Národní třídě, kteří mnozí v té době zabrousili do Československé televize: Takže jsem měl, jak se říká „prst na tepu doby“.
Tvůrci seriálu Volha děj prokládají mnoha tehdy politicky nevhodnými a dnes morálně nevhodnými vtipy. Vykládání těchto vtipů byla tehdy součást veřejné kultury a nikdo se nad nimi nepozastavoval. Stejně tak, jako bylo běžné, že muži plácali ženy přes zadek a koukali jim do výstřihů, aniž by to tehdejší populace žen brala nějak úkorně. Pokud byl někdo moc vlezlý, dostal facku a byl pokoj. Takový tělesný kontakt byl vyhledávaným sociálním prostředkem, a tak dámy, zvláště ty, které měly k tomu vhodné předpoklady, se dokázaly „protáhnout“ kolem muže který je zajímal tak, že můj kolega to „protažení“ kolem něj jednou komentoval slovy: „Ona mě těma kozama skoro vymáčkla oči.“ Smutnou a někdy dost děsivou dobu tzv. „Poučení z krizového vývoje“ si lidé krátili a zlepšovali nejen politickými vtipy. Sex byl, jak kdosi napsal v reakci na seriál Volha „embéčkem chudých“. (Škoda 1000 MB byl v tehdejší době velice žádaný osobní vůz). Takže oblíbené fórky byly třeba ty o úžasnosti češtiny, například co dokáže pár čárek ve větě udělat s významem. Třeba: „Tak co ještě chcete, soudruhu řediteli?“ se liší od věty: „Tak co, ještě chcete, soudruhu řediteli?“

V 60. a 70. letech svět žil heslem „make love, not war“, a jak říkala francouzská herečka Brigitte Bardotová „svět je malý, nakonec se stejně všichni sejdeme v jedné posteli“. A tomu odpovídaly i vtípky. Jeden z nich se dodnes pamatuji, byl stručný:
„Tak co?“
„Tak nic!“
„Tak slez!“

A platit sexem, bavit se sexem, používat sex jako nástroj pro získání toho či onoho, bylo i na začátku normalizace běžné. To je u nás taková tradice už od dob Rakousko-Uherska. Baronky spaly s knížaty a kněžny s podkoními, služky s panstvem, sekretářky s ministry a řediteli a filmové hvězdy s režiséry. To akorát dneska jsme tak pokrokoví, že takovýto sex je v podstatě zakázaný a vyhlášený za zločin. Já tedy už ve svém věku dnes žádné zkušenosti s oplácáváním mladic nemám, ale nějak si nedovedu představit, že bych jako dvacetiletý mladý muž pravil hebounké dívence v parku na lavičce: „Slečno, rád bych si na vás sáhnul a pak s vámi souložil. Pokud souhlasíte, račte se mi na to lejstro tady dole podepsat!“

A pak máme mít nějaký děti!!!

Seriál tehdejší situaci našeho mládí přesně vystihuje, nějak jako tahle anekdota: To potká malíř na ulici pohlednou dívku a požádá ji, zda by mu nemohla stát modelem. „To myslíte jako nahá?“ ptá se dívka. Když malíř přikývne, dívenka zaječí: „Co si to dovolujete vy sprosťáku! Já se svlékám pouze před lékařem a soudruhem vedoucím!“
V seriálu vyskytuje jistá soudružka Balašová. Ideologická náměstkyně generálního ředitele televize. To je ta, jak nařídila vrátným, aby kontrolovali všechny soudružky, co jdou do práce, zda mají podprsenky. Jak se říká „to není pravda“, ale to se skutečně dělo.
To, že povolovala tuhá stalinistická diktatura, se od začátku 60. let projevovalo také tím, že se zkracovaly dívčí sukně, až byly často jen tak široké jako byla „šála jejího bráchy“. A od jara do podzimu chodily štíhlé dívky v bílých tričkách. Jen tak na těle, bez podprsenky. Jak zpíval Michal Prokop a hrál Framus Five: „Má vlasy do pasu, svůj bledej šampónovej chvost, a jen tak pro radost, nabízí ortel nebo spásu.“ No, a to nové bojovnice proti kontrarevoluci přímo nesnášely.

Zda soudružka Balašová, ta ideologická mrcha, nechávala kontrolovat podprsenky i proto, že byla, jak tvrdili zlé jazyky „bezprska“, či měla jiný „ňaderný“ problém, to nevím. Co však seriálu Volha nějak mnoho nezaznělo, že tato soudružka byla „politická sekernice“ a zlikvidovala kdekoho, kdo nebyl podle ní politicky pevný. Hrdinové seriálu Volha jsou vlastně ti, co po prověrkách zbyli. Kdyby se o tom v seriálu mluvilo, poněkud by to zkomplikovalo pochopení doby a ukázku vší té morální bídy, takže nešť. Ale snad stojí za připomenutí, že za prověrek v úřadech a firmách v letech 69 až 70 bylo vyhozeno z práce více než 350 000 lidí. Z KSČ bylo vyloučeno anebo samo odešlo okolo 400 000 lidí, což také automaticky znamenalo buď vyhazov, nebo přeřazení na méně kvalifikovanou práci.

Sám jsem byl na hodinu vyhozen ze školství, ale získal jsem místo mistra v chemické dílně TIBY, zvané „bělidlo“. Což byl provoz, do kterého se obávali vstoupit i některé kontrolní orgány. Neboť jeho zařízení pamatovalo z velké části ještě dobu Rakousko-Uherska. Na tom proletářském dně průmyslové společnosti pak pracovaly různé ztracené existence. Jako doc. Evžen Menert, autor slavné knihy „Na západ od Londýna“, Indonésan, zpěvák a inženýr Rony Marton (Hastrmane, tatrmane melou), bývalý západní československý voják, který přežil dobývání pevnosti Dunkerque, jeden z Hnutí revoluční mládeže (kolega či soudruh [?] Petrušky Šustrové) a další a další. Jedním z nich byl také bývalý příslušník českých oddílů jugoslávské partyzánské armády a později novinář a pracovník ČST pan „D“. Toho, zásluhy nezásluhy, medaile nemedaile, poslala soudružka Balašová, která ho fakt, ale fakt neměla ráda, dělat dělníka. Místní soudruzi byli zvyklí na leccos. Třeba na to, že kádrově nevhodní dělníci mezi sebou mluvili anglicky, německy, francouzsky, srbo-chorvatsky, italsky a španělsky, a mnozí s polskými dělnicemi „żartowali po polsku“ což je …ééé… sra…, rozčilovalo.

Ovšem nejvíc zírali, když si v práci pan „D“ četl Daily Worker, což byl deník Komunistické strany Velké Británie (a USA). Ten mu bývalí spolubojovníci z II. světové války předpláceli i se zasíláním. A StB se neodvážila mu jej zabavovat.
Jistá členka strany měla za úkol podávat soudružce Balašové zprávy o tom, jak se nepřítel lidu, jistý „D“, který nedodržoval v televizi správnou stranickou linii, v práci chová. Dotyčná chodila prakticky vždy ve stejnou hodinu, a bývalý novinář, dnes „vařič vody“ (to byla skutečně profese a dosti nebezpečná) si četl Daily Worker. Jednoho dne, přišla soudružka jako obvykle zkontrolovat, zda dotyčný nerozvrací dělnickou třídu. Měla zrovna rozvernější náladu i zeptala se rozvraceče, kdopak je ta rozesmátá paní, nakreslená v rámečku komunistického deníku. A copak se to tam asi píše? „No, co by,“ pravil mediální zločinec. „Já vám to přečtu: „Milé dámy, víte, co od vás odpuzuje vaše miláčky? Váš vaginální zápach! Kupte si …“ poslední slova už zněla do zad právě prchající soudružky.

Jo a jen na konec. Volhu carevnu měl jeden kamarád, a byl to neuvěřitelný stroj. Rozměrná pérovaná sedadla, jaká dnes u nás nemají ani v „Business Class“ v letadlech. A jezdilo to i na směs benzinu a nafty. A protože tehdy se prodávala „topná nafta“, tuším litr za 0,50 hal, tak kamarád tankoval často u mě ze sudu. Trochu to pak kouřilo, ale o ekologii a oteplování tehdy nikdo nic neslyšel.

Jo a poznámka k autorům : ani největší šílenec by tehdy nenosil bez obalu nikde, kór ne v TV, „závadovou literaturu“. A posílat poštou taky nešla. Na kontrolu dopisů a balíků měla StB na rohu Opletalovy ulice v Praze 1 zvláštní poštu. No, ale to je už v seriálu tak nějak snesitelná umělecká licence.

Jinak ten seriál byl bezva.