ROZHOVOR: Manéž je jako droga...
Jarka Nováková foto: Neviditelný pes
Hynek Navrátil je synem majitele legendárního cirkusu Humberto. Značku Humberto odkoupil od státu v roce 1993 Hynkův otec spolu s bratrem a od té doby je jméno Humberto spjato s rodinou Navrátilových. Hynek je výborným ekvilibristou a drezérem – pracuje se lvy, medvědy, zebrami a velbloudy, a v útulně zařízené a příjemně vytopené maringotce jsem si s ním povídala o životě u cirkusu, problémech s ochránci zvířat, ale i profesních snech a plánech.
Mají lidé v současné době stále zájem o tradiční cirkusové umění?
Když budu mluvit za náš cirkus, tak musím říct, že od roku 2011 návštěvnost výrazně stoupla. Myslím si, že je to díky tomu, že do programu dost investujeme, každé dva roky ho obměňujeme a diváka máme na co přilákat. Jako jeden z mála českých cirkusů provozujeme drezuru slonů, na což si žádný český cirkus před námi netroufl. Každý se toho bál, protože je to nákladově hodně vysoká položka, ale zariskovali jsme a teď je to senzace a jeden z taháků našeho programu. Slony máme v angažmá už pátým rokem a patří německé rodině Spindlerů.
Systém angažmá je u cirkusů obvyklý?
Tenhle systém je u cirkusu běžný. V České republice končí sezona 22. listopadu, a protože u nás nefungují vánoční cirkusy, zatímco v celé Evropě ano, v zahraničí si nás zaangažují do jejich programu. Vyberou si jen ta vystoupení, která se jim líbí – letos tam jedeme s velbloudy a příští rok budou třeba potřebovat zase něco jiného. My si nemůžeme dovolit v zimě tři měsíce stát, protože náklady jsou vysoké a české cirkusy nejsou dotované státem jako třeba cirkusy ve Francii nebo Itálii.
Říkal jste, že slony máte v angažmá. A kde získáváte zvířata, která vlastníte?
Nová zvířata jsou výhradně náš odchov, žádná koupě. Dříve cirkusy obchodovaly se zoologickými zahradami, ale to je v současné době zakázáno, takže když si chceme obnovit nějaký chov, spojíme se s kolegy z Čech nebo ze zahraničí a my jim nebo oni nám zapůjčí zvíře na připouštění. V téhle oblasti cirkusy spolupracují mezi sebou a tímto způsobem přicházíme k mláďatům. Máme daleko lepší odchovy než zoologické zahrady, třeba můj strejda pracuje už třicet dva let se lvy a za tu dobu odchoval asi padesát pět lvů. Připouští každé tři roky a vždycky se mu narodí kolem pěti mláďat. Takže i na tom, jak se u nás zvířata množí, je vidět, že se mají dobře.
U cirkusu pracuje celá vaše rodina?
Ano, celá rodina. Jsme s bratrem už šestá generace a to už máte pod kůží. Manéž, publikum, vůně pilin a zvířata, to všechno je jako droga a bez toho si už život nedokážete představit. Máme štěstí, že naše práce je naším koníčkem, baví nás to, jinak by to nešlo dělat.
V kolika letech jste poprvé vystupoval v cirkuse?
Když mi bylo dvanáct, začal jsem s drezurou shetlandských poníků. Potom se nám narodili medvědi, tak jsem je s otcem začal trénovat a předvádět, to mi bylo sedmnáct. Za rok jsem pokročil a předváděl jsem s otcem drezuru zeber a letos budu už čtvrtým rokem dělat drezuru lvů. Já jsem chtěl vždycky pracovat se šelmami a mým snem bylo pracovat se lvy.
Pamatujete se ještě na vaše první vystoupení se lvy?
Vzpomínám si, na to se nedá zapomenout. Strejda má také cirkus a od něj jsem dostal k narozeninám šest lvíčat. Ta lvíčátka jsem měl od šesti měsíců, poprvé jsem s nimi vystupoval v Mladé Boleslavi a ten pocit se nedá vůbec popsat. Musíte k nim mít respekt a oni musí mít respekt k vám. Ale strach nesmím mít, protože by to vycítili, a kdyby měli naopak strach oni ze mě, nic by neukázali, protože když má zvíře strach, sedne si do rohu a nic z něj nedostanete. Můj vztah ke zvířatům je postavený na lásce a respektu, nikoliv na strachu. Někdy je tam i adrenalin, protože já mám drezuru založenou na tempu a lvi jsou trochu temperamentní zvířata. Mám tam jednoho showmana, jmenuje se Zeus, diváci si myslí, že je ostrý a že po mně vyjede, ale tak to není. Vždycky, když jdu kolem něj, dám k němu ruku a řeknu: „Zeus, zařvi“ a Zeus zařve a dostane odměnu. Já se mezi zvířaty cítím lépe a někdy i bezpečněji než mezi některými lidmi. Je to krásný pocit, když jsem tam mezi nimi.
Viděla jsem video z ukrajinského cirkusu, kde během vystoupení lvi napadli drezéra. Stalo se něco podobného i vám?
Mě vloni při představení také sekl lev a byla to moje chyba. Vždycky, z 99 % je to chyba člověka. Nikdy to není chyba zvířete. Při drezuře je důležité pozorovat psychiku zvířat a vždycky dávat pozor na to, abyste zvířeti někde nepřekážela. Mám tam prvek, kdy se lvi točí kolem dokola a já musím jít zároveň s nimi, ale já jsem šel první a lev byl za mnou, a jak mě tam nečekal, lekl se a automaticky, protože je to lovec a pořád to má v hlavě, mě vzal drápem za ruku a roztrhl mi ji, ale představení jsem dokončil.
Jaký druh zvířat je nejvíce obtížné naučit něco nového?
Nejtěžší práce, to je práce na dva, někdy až tři roky, je se zebrami, protože o nich je známo, že jsou to strašně divoká zvířata a hodně dlouho trvá získat jejich důvěru. Jen vyhřebelcování zebry mi zabere dva měsíce. Musím mít plnou kapsu cukru, zebru pořád odměňovat, mluvit na ni, mazlit se s ní a uklidňovat ji, aby nebyla ve stresu, to je jako s dětmi. Potom jí musím nasadit ohlávku a postroj, kterých se zebra bojí, a to trvá další měsíc. Zebry jsou jediná zvířata, která se bojí vlastního stínu. Jak vidí svůj stín nebo jen zašustí plachta, zastříhají ušima, splaší se a už skáčou, kopou a vyhazují.
A je naopak nějaké zvíře, se kterým to jde snadněji?
Mně se dobře pracuje se lvy, ti se učí výborně. Radši bych učil třicet lvů než zebru. A pokud jde třeba o medvědy, práce s nimi je snadnější než se zebrami, ale také děláme jen milimetrové pokroky a odtrpí to spíš ošetřovatelé. Když medvěda učíte na koloběžce, ze začátku si ji musí očuchat a to trvá třeba čtrnáct dní. Pak mu dáte jednu pacičku na řídítka, druhou také a odměňujete ho. Jeden ošetřovatel mu drží přední pacičky a řídítka a druhý ošetřovatel je ohnutý a drží mu pacičku dole na stupátku koloběžky. Ze začátku se zvířátky trénujeme dvoufázově, stačí po dvaceti minutách, protože zvířeti to nesmíte znechutit. Trénink pro zvíře musí být stylem hry.
Kromě drezérství se věnujete i ekvilibristice – předvádíte rukostoje. Proč jste si vybral právě tuto disciplínu?
Dříve to dělali mí strejdové, vystupovali ve dvojici, jeden strejda držel druhého na rukách a předváděli různé prvky. Mně se to zalíbilo, tak mě začali trénovat a trénovala mě i maminka, která pochází z artistické rodiny. Později jsme měli u cirkusu zaangažované klauny, otce a syna, měli vystudovanou moskevskou cirkusovou školu a dříve se tomu také věnovali, ale ten otec měl úraz a už to nemohl nikdy dělat. Ti mi také hodně pomohli, vždycky mi při tréninku řekli, co dělám za chyby, a radili mi. Byly to galeje, trénoval jsem šest hodin denně jako vzteklý a mezitím jsem musel stíhat ještě školu, ale bavilo mě to. Když jsem přišel ze školy, od čtvrt na dvě do čtyř jsem trénoval, pak začalo vystoupení, to jsem ještě nevystupoval, tak jsem čekal, až skončí, a v osm jsme už znovu trénovali v manéži a domů jsme chodili třeba v půl dvanácté. A takhle to bylo od mých čtrnácti do dvaceti. Dělal jsem postupné pokroky a opravdu trvalo šest let, než jsem se vypracoval. Ale nelituju toho, vzpomínám na to rád, byly to hezké časy.
Když připravujete nový program, přicházejí s nápady sami artisté, nebo je to váš otec, který řekne, co by se mu líbilo?
S bratrem vždycky něco tatínkovi navrhneme a ve většině případů to schválí. Otec si také řekne, co by se líbilo jemu, tak my oslovíme cirkusové agenty, spojíme se s artisty a pokud se dohodneme, podepíšeme s nimi kontrakt. Inspirujeme se hodně v zahraničí, pro mě byli vždycky největší inspirací ruští artisté a drezéři, ale hodně si také beru ze starých českých artistů.Když připravujeme nový program, zůstávám v něm jen já s bratrem se svými vystoupeními. Vždycky jen změníme choreografii, což pár měsíců zabere, a vše ostatní se musí připravit nové. Co se týká artistů, které angažujeme, přicházejí už s hotovými čísly. Když začínáme novou sezonu, dejme tomu poslední týden v únoru, tak týden dopředu už cirkus stojí a dělá se generálka programu.
Občas je v cirkuse vidět, že se artistovi číslo nepovede a několikrát je opakuje. Je to hra na diváka, nebo je to opravdu někdy tak těžké?
Někteří artisté dělají, v naší branži se tomu říká šmé, že se to jednou jako nepovede, aby podchytili diváka. Takže když se to poprvé nepovede a podruhé ano, tak to tak mělo být. Ale když se to nepovede napotřetí nebo napočtvrté, tak už to tak být nemá a je to opravdu těžké a artista to opakuje tak dlouho, dokud to neudělá, a těch pokusů je někdy hodně, třeba šest nebo sedm.
Hodně lidí dnes kritizuje podmínky chovu zvířat u cirkusů i cvičení zvířat. Mají pravdu?
Já se o tom bavím rád, nevyhýbám se tomu, když se mě na to někdo zeptá. V Německu se objevily fotografie a video, které rozšiřuje organizace Peta (nezisková organizace bojující za práva zvířat založená v roce 1980 v USA, pozn. autora). Jsou to ale snímky staré deset let, které jsou navíc z Číny, Indie a jiných světadílů. Oni tvrdí, že se takto ke zvířatům chováme i v Evropě, ale pokud jde třeba o náš cirkus, není to pravda. My máme přístupný zvěřinec, lidé mají možnost podívat se, v jakém stavu zvířata jsou, jaké mají výběhy, a umožňujeme jim i přístup k tréninkům zvířat – v rámci návštěvy zvěřince si mohou sednout do manéže a podívat se, jak se zvířaty pracujeme. V každém kraji, kde vystupujeme, jsou zvířata navíc kontrolována veterinářem a vše, co se zvířaty souvisí, musíme mít v pořádku, například nám musí sedět rozměry výběhů. Když ale pozveme ochránce, ať se přijdou na zvířata podívat, nebo jim nabídneme, že s námi dokonce mohou cestovat a mohou vidět, jak jsou při transportu zvířata přepravována, tak o to nemají zájem. Letos jsme se s nimi setkali v Brně a dopadlo to tak, že zabránili vstupu diváků do cirkusu, napadli je a musela zasahovat městská policie, navíc před dětmi. Takže já s ochránci problém nemám, dokud nejsou agresivní a nezačnou ničit náš majetek, nepostříkají nám přívěsy, když spíme, a nelikvidují naše reklamní poutače.
Stává se někdy, že musíte zrušit představení? A co bývá důvodem?
Letos se nám to stalo jednou a bylo to kvůli technické poruše. Nastartovali jsme agregát, protože představení jedeme přes agregát, a najednou zvukař zapnul ozvučení a odstřelilo nám to bedny a zesilovač. A co teď? Tak se rychle přivolal elektrikář, ale bylo dvacet minut před představením a opravit se to nepodařilo. Museli jsme jít k lidem a omluvit se, že se představení nemůže konat, a když jim to takhle vysvětlíte, tak to pochopí. Většina z nich přišla na představení druhý den. Občas se stává, že na zahajovací představení přijde v některých městech jen osmdesát lidí, ale my představení vždycky odehrajeme, bez ohledu na počet diváků. První představení je důležité, živá reklama je živá reklama. Když se to lidem líbí, tak si to mezi sebou řeknou a už se to nese dál.
Existují v cirkusové branži nějaká ocenění?
Existují a udělují se na cirkusových festivalech. Nejprestižnější je v Monte Carlu a předsedá mu princezna Stéphanie. Když se tam dostanete, je to podobné, jako když se sportovec dostane na olympiádu. Sjíždějí se tam špičky z celého světa, a pokud tam navíc zabodujete a dostanete nějakou cenu, je to už taková třešnička na dortu. Druhý nejvyhlášenější festival je Cirque de Massy a třetí významný cirkusový festival je v Budapešti.
A podařilo se vám už získat nějakou cenu?
Můj otec a strýc získali na festivalu Cirque de Massy bronzovou a zlatou medaili za drezuru, což byl velký úspěch.
Můžete prozradit své profesní sny a plány?
Letos se splnil velký sen nám všem – máme nový stan, z Itálie. Předtím bylo mým snem zaangažovat slony, což se také podařilo. Další věc, kterou bych chtěl do tří let zrealizovat, je nová tribuna. Musíme tvrdě pracovat, jako jsme tvrdě pracovali doteď. Ještě bych se chtěl zúčastnit cirkusového festivalu s drezurou zvířat, tak doufám, že se i tenhle můj sen splní.
Text a foto autorka