25.5.2022 | Svátek má Viola


RECENZE: Břitva, holič a lidožrouti z Londýna

13.5.2022

Doktorka práv a někdejší ministryně české vlády, která teď kandiduje do senátu (Daniela Kovářová) zajistí každý rok hru či muzikál pro část české advokacie. Není puntičkářka, i mísí lektvar jednak z právníků, jednak z osob mimo cech. Těch bývá, pravda, méně.

Nemám to Daniele za zlé a viděl jsem díky ní před lety vynikající hru Enigmatické variace. Taky letos jsme přišli do divadla mezi advokáty, například i básnířka a lékařka Eva Válková. Stejně jsem se ostýchal. Téma mi nesedělo a dlouho už předtím své milé povídám: „Přece nechceš jít na muzikál o břitvou vraždícím holiči.“

„Proč ne? Hrál ho Johnny Depp. Sklízí to úspěch.“

„Podřezávání břitvou? Na to nejdu. A vůbec, co je s tebou? Ty přece nemáš ráda horory.“

„Když já se k tobě přitisknu… a to se bát nebudu.“

Celá ona. Šli jsme. Smrákalo se. Malá scéna byla už plná advokátů, kteří, jak mi došlo, jistě přišli do styku se spoustou vrahů a vražd. Vedle kterési krásky jsem náhle poznal i předsedu Společnosti bratří Čapků JUDr. Pavla Vespalce, který je mi nakloněn. Usmíval se. Přítomní se vesměs bavili, pilo se šampaňské a v sále posléze nezůstalo volné místečko.

Uzurpovali jsme s mou milou hned první řadu a usedli úplně doprava, kdyby hořelo. Takže proti orchestru a dirigentovi. Ten rozpřáhl paže. Orchestr začal hrát. Začali hrát taky herci a všichni se zdáli dobří. Moc dobří. Zvláště pak Jozef Hruškoci a Stanislava Fořtová.

I hudba vás potrefí. Zasáhne. Sledujete příběh pomsty; jakousi - podstatně brutálnější - variantu Hraběte Monte Christa. Mstitel s břitvou je vyučený lazebník a má důvod vyřídit si účty se soudcem Turpinem, který mu znásilnil a zabil partnerku, zřejmě i adoptoval dcerku, zatímco jeho poslal na roky do basy.

Už jsem si nicméně nebyl jist, zda ten holič musí pana soudce podřezat, a to přímo v holičském křesle. A za druhé: Proč stejně likviduje tolik dalších nevinných zákazníků? Aha. Už to mám. Je šílený! Těch patnáct let kdesi v australské trestnici…

Jenže šílenci panuje obezřelost i praktičnost. Mrtvoly shazuje o patro níž, kde hospodaří praktická sousedka, a zatímco předtím mohla zajít hladem, teď se stane v Londýně vyhlášenou masovými koláčky. I jeden mladíček jí pomáhá: točí a točí ze všech sil mlýnkem na maso. Tam dole, do vědra, vytéká krev. Ač moula drtí těla, nějak mu to stále nedochází. Až dojde, takže mu definitivně přeskočí. Ono to zas tak nevadí. Na konci jsou stejně všichni buďto šílení nebo rovnou z hrobu povstalí.

Cestou domů jsme muzikál s mou milou potmě rozebírali a zdůraznila, že plzenští herci podali strhující výkony. Souhlasil jsem. „Ale ten námět…“ Mlčela. Povídám: „Chápu, že umění rádo provokuje měšťáka. I já jsem měšťák. Dobrá. Ale tohle je víc než provokace. Je to glorifikace sériového vraha.“

„No, ale je šílený.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne dost. Evě Válkové, která je psychiatrička, se to taky nelíbí. Todd koná racionálně, je brutální psychopat a nic ho neomlouvá.“

Pak jsem o muzikálu pár dní občas přemýšlel a něco si o něm přečetl. Pochyb nebylo, že poměry v Londýně 18. století byly místy alarmující a možná zasloužily revoluci, jenže proběhla ve Francii. Tady dělal svou malou Sweeney Todd, jenže... Jenže ji nasměroval špatně. S výjimkou soudce a pár halamů podřezával Brity i proto, aby měla jeho družka maso do pirohů. Procházelo jim to, vždyť policie v dnešní podobě neexistovala, a ostatně je historka legendou. Tím ovšem neříkám, že se nic podobného dodnes mnohde neděje a že se podobný případ neudál taky v zamlženém Londýně. Možná v menším. Nicméně to dle všeho nabobtnalo díky lidové slovesnosti, a tak či onak, nejstarší psaná verze případu pochází z roku 1846. Povídka byla zveřejněna pod titulem Šňůra perel: Romance a opravte mě, pokud se mýlím, ale autor byl podle všeho anonymní.

Přesto nějaký. A krvavá historka dál kolovala. Najednou bylo dvacáté století a vznikl film. První se Sweeney Toddem je podle všeho z roku 1926. Druhý z roku 1929. Ale ten první, který skutečně stojí za řeč, je z roku 1936. Trvá 68 minut a za řeč stojí, ale dnes nikoho neohromí. Spíš uspí. Podivín Sweeney Todd pracuje po svém, jeho břitva je funkční a paní pekařka Nellie Lovettová má náplně do koláčů, že si díky té dobrotě brzy může koupit cokoli.

Tady se samozřejmě nabízí otázka, nakolik lze tu story řadit do humoristického odvětví braku. Odpověď není nejlehčí. To, čemu se směje advokát vedle vás, vám vůbec nemusí připadat legrační. Přeskočme radši několik desetiletí a jsme v roce 1970. To vznikla další adaptace, nicméně opět celkem zapadla. Šlo o televizní produkci a tvůrci opět přesně nevěděli, kam až zajít. Zda je to bžunda, nebo kde naopak mají přitlačit na pilu a nechat stříkat krev z tepen. V divadle, kde jsme byli, dodám, stříkala i do obecenstva.

Další film (1979) se jmenuje The Demon Barber of Fleet Street a začínalo i prozření producentů z Broadwaye. Tak nastala skutečná éra Sweeney Todda a z hlediska badatelů je jen trochu smutné, že se z prvního obsazení muzikálu dochoval jen zvukový záznam. Napravuje to ale působivé zachycení představení z roku 1982. „Nový hrabě Monte Christo“ Benjamin Barker opět neprávem putuje do lochu, uteče, mění si jméno a potká paní Lovettovou, jejíž pirožky nejdou na odbyt. Asi do nich nemá maso? Zde ji hraje Angela Lansbury, a to geniálně. Jeden z mála případů, kdy se cynická, amorální bytost může stát diváctvu sympatickou. Koneckonců, vždy si můžete říkat, že párek sofistikovaně bojuje proti prohnilému buržoaznímu systému. No, ale já si to říkat nebudu. Ti dva přece masově vraždí nevinné. Masově na maso. A můžete samozřejmě říci, že taky Fantom pařížské Opery masově vraždí, a přece je to ten nejúspěšnější muzikál všech dob. Dobře. Ale kanibalismus se tady nevyskytuje a břitva, pokud si vzpomínám, taky ne. Sice je pravda, že i tady byla literární předloha braková, nicméně spisovatel Gaston Leroux byl obratný novinář a svým způsobem vysoce talentovaný autor, který si rozhodně nezasloužil zapomenutí. Kromě toho… Leroux napsal i jednu z nejlepších detektivek všech dob Tajemství žluté komnaty a sepsal i daleko drsnější příběhy. Ty přitom žádný další muzikál neinspirovaly. Některé jsou zřejmě podníceny reálnými causami své doby a maně se mi vybavuje povídku Strašidelná hospoda. Ó, kdyby z té udělali muzikál, tak by se Sweeney Toddovi blížil víc než slavný Fantom. A víte, v té hospodě se jistě dalo přespat, ale čekala vás taky smrt a ještě před ní obvykle mučení. Ti manželé Stodolovi (či jak se jmenovali), co to tam vedli, vám třeba v jedné fázi zajetí vydloubli obě oči. Gaston Leroux to líčí se zaujetím senzacechtivého reportéra a totéž v bledě modrém je Sweeney Todd, na kterém je nejhorší, že se to všechno taky stát mohlo, že se to vše už leckde stalo a že se to dokonce ještě někde děje, ba dít bude dít. Ve válkách, ale i za míru. V člověku zkrátka tkví nejkrutější zvíře a náš muzikál se dle toho chová, ale jsem stejně názoru, že by se masoví a sérioví vrazi glorifikovat neměli. Opakovaně se to přesto děje, protože nás čímsi fascinují, a Mlčení jehňátek Thomas Harrise a další tři jeho romány s „Kanibalem“ jsou dalším příkladem. Ještě to ale přece neznamená, že to je cesta a že stačí zavřít děti doma, načež hurá do divadla. Osobně se mi provokativní glorifikace maniaků nezamlouvají, a to hlavně proto, že vím, že zrovna třeba reálně řádí někde v Africe či Afghánistánu, zatímco se řehoníte událostem na jevišti divadla.

Roku 1998 natočil renomovaný režisér John Schlesinger dalšího Sweeney Todda s neméně renomovaným Benem Kingsleym. Roku 2001 také podruhé zfilmovali broadwayskou adaptaci a stále týž představitel hlavní role George Hearn nezpíval o nic hůř! Roku 2006 se na slávě přiživil i film s Ray Winstonem a Tomem Hardym, ale musel přijít teprve - lehce šílený - režisér Tim Burton s dvorním svým hercem Johnnny Deppem, aby vznikla (2007) adaptace nejslavnější. Objevují se tu legendární Christopher Lee či Sacha Baron Cohen, ale především skvělá Helena Bonham Carter. Brutalita je bohužel extrémní a film se ocitá i mimo původní, už tak pro někoho nepřijatelnou, ale stále poetiku. Výsledek je provokací záměrně, uznávám, ale lépe je rovnou říct, že jde o úchylný film. Vadí mi i nedostatek logiky. Masové vraždění nemá v pouhých pirožcích dostačující opodstatnění, a má-li právě tento nedostatek být vtip, proč si holič podřezávání užívá? Netvrdím, že právě to nepřitáhne diváky, ale mstitel „Monte Christo“ tu třeba klidně zabije i holiče-konkurenta. Nebo spíš neklidně? Dívejte se sami. A je to běs, je to běs. Dokonce i - v mnohém obdobná - filmová komedie s Kathleen Turnerovou Šest vražd stačí, maminko, která byla - svého času - natočena podle skutečné causy, je proti tomuhle pouhý odvar čaje. Přitom tam navenek ideální hospodyňka vraždí sousedy třeba i jen proto, že netřídí odpad. A musela je zabít, měla nutkání…

Serial Mom CZ dub - YouTube

Protože na internetu bohužel vidím, kolik lidí adaptace toho kanibalského příběhu nadchla a pobavila, bude asi chyba ve mně. Neposuzuji celek jako hudební dílo, to za prvé, a za druhé si dost nevážím mistrné práce autora libreta, kterým se stal sám Hugh Callingham Wheeler (1912-1987). Že toho pána neznáte? Ale znáte. S třemi dalšími literáty (a totiž Richardem Wilsonem Webbem a ještě dvěma dámami) stvořil Wheeler krajně renomovaného autora i u nás odedávna překládaných detektivek. Patricka Quentina.

Sweeney Todd. Ďábelský lazebník z Fleet Street. Hudba a texty písní Stephem Sondheim. Libreto Hugha Wheelera podle hry Christophera Bonda. Český překlad Hana Nováková. Režie Lumír Olšovský. Na Malé scéně Divadla Josefa Kajetána Tyla uváděno od roku 2018.

Sweeny Todd’s shaving competition - YouTube



Českých písniček pro děti je málo! Pusťte jim tuhle o rybičkách
Českých písniček pro děti je málo! Pusťte jim tuhle o rybičkách

Také jste radši, když si děti oblíbí hezkou českou písničku místo nějaké v angličtině? Pak se vám rozhodně bude líbit tahle rybičková písnička od...