Vrstevnice na mapě tam byly hezky daleko od sebe, tedy rovinka. V klidné vodě se pstruhům dobře daří, nemusí se rvát o každé sousto v proudu. Líně se válí pod břehem ve stínu a vybírají si jen nejvybranější, nejtučnější lahůdky: luční koníky, kteří si to dobře nevypočítali a spadli do vody, tlusté chrousty a celé chumáče jepičích nymf. V rychlé vodě je všechno jiné. Pstruh v proudu nemá čas na vybírání. Když něco uvidí ve vodě utíkat, vlítne na to. Smítko ze suché větvičky, semeno z bodláku. Někdy má kliku, popadne něco k snědku. Pstruzi v tišině jsou uvážliví, trochu se svými naducanými skřelemi usmívají. Ti v proudu a v peřejích mají vzteklý výraz v oku. Z ustavičného shánění něčeho na zub nikdo klidného výrazu nenabere.

Podívej se na sedláka z valašských kotárů. Odpočine si jen tehdy, když mu chalupu v zimě zavalí sníh. Jinak dře a dře. Nasadí brambory do kamení a když mu je divočáci nesežerou, sklidí. Oves je po kotníky, lepší však než nic. Když takový chlap sedí v hospodě s klobúkem na hlavě celý večer nad jednou borovičkou, vypa-dá uštvaný jak ten pstruh v proudu. To Hanák se usmívá, růžová huba se laskavě leskne. Stodola doma je k prasknutí. “Pane vrchní, ještě jeden řízeček!“

Na ty vypasené pstruhy jsem měl namířeno. Peřeje mě lákaly, odolal jsem. Dneska jdu až nahoru do roviny za horou, umívají se tam pod břehem pstruží Hanáci.

Šplhal jsem po chodníku dobré tři hodiny. Bylo vedro. Košili jsem měl na zádech pod ruksakem úplně mokrou, vlasy pod kloboukem taky. Sníh na špičkách hor byl na dosah. Vylezl jsem na další hřeben. Pode mnou se rozprostřela Haná. Krásná rovinka asi kilometr tam a půl kilometru napříč. Potok se tam klikatil, voda skoro stála. Všechno se v míru usmívalo, napapané, klidné. Čekal jsem, že uvidím na stromě turistickou šipku: “Olomóc 50 m.“ Vedro nepřestávalo.

Měl jsem hlad jako vlk. Pod velkou jedlí jsem si sedl do mechu, složený prut a ruksak jsem položil vedle sebe a košili rozvěsil na keř. Vybalil jsem velkou konzer-vu se šunkou a kus chleba. Taky jablko a sodovku. Jak jsem byl na jídlo lačný, ztra-til jsem v trávě klíček na konzervu. Nevadí, otevřel jsem ji nožem. Plech byl celý zubatý, šunku jsem však vydoloval. Krásně voněla. Už jsem ji skoro všechnu snědl, když najednou - prásk! Blesk musel udeřit někde velice blízko. Byl jsem na nohou, než dozněla ozvěna. A prásk a prásk! Nebe bylo najednou šedé, mraky se hnaly hned nad jedlemi. Hory se sněhem zmizely. Švih a prásk! To už jsem se dekoval. Jedle nade mnou byla jako obrovský hromosvod. Uviděl jsem kousek stranou skálu, byla níž, než stromy kolem. Na jedné straně přečnívala. Hned jsem tam zamířil. Do střechy širáku mně bubnovaly kroupy. Odrážely se od kamenů i od kmenů a větví stromů. Pod skalkou jsem byl v suchu. Blesky rozsvěcovaly oblohu, hrom duněl ozvěnou mezi blízkými horami. Měl jsem nahnáno. Mého dědečka zabil blesk, když mu bylo ke čtyřicítce.

Ochladilo se. Mokrá košile mě studila, klepal jsem se zimou. Zdálo se, že bouřka se stěhuje proti potoku. Ve škvírách mezi kameny se nakupily kroupy. Už však z mraků nepadaly. Z potoka se kouřilo, celé údolí se zatáhlo bílým pápěřím. Z převisu nade mnou crčela voda. Stékala po skále, ke které jsem se tiskl zády. Zima se mnou začala pořádně třást. Popadl jsem mokrý ruksak a hodil si ho na záda. Skokem jsem byl zpátky pod jedlí pro rybářský prut. Na kameni tam stála konzerva, byl v ní ještě kousek šunky. Byla do poloviny plná bílých krup a vody. Strčil jsem ji do škvíry pod kámen. Ještě jsem mrknul na kouřící potok. Ti tlustí pstruzi pod břehy měli vyhráno. Museli se asi smát, když jsem smutně odklusal po chodníčku zpátky do soutěsky.

Z té konzervy mám špatné svědomí. Doufám, že ji nenosí nějaký medvěd na nose jako náhubek. Byla modrá, vypadal by směšně. Uložil jsem si za ten hřích pokání: Když uvidím někde u řeky nebo horského chodníku odhozenou flašku nebo kus papíru, seberu je. Jinak by svatý Petr, patron rybářů, našeptal pstruhům, ať se na moje mušky vykašlou. Třeba by mě neodsoudil tak přísně, kdo však ví? Sbírám tedy papíry, jistota je jistota.