V podvečer nad naší terasou přelétají vrány. V ohromném hejnu, že zatmí celou oblohu. Někdy mlčky, někdy s rozčileným krákáním, ale vždy s nesmírnou rozhodností, snad i zarytostí. Vědí, kam míří, a zdá se, že nic a nikdo by je od jejich cíle nemohl odradit nebo zastavit. Po tom prvním hejnu často následuje řada menších, letících stejným směrem a se stejnou urputností. A nakonec letí jednotlivě, někdy ve dvojičkách nebo trojičkách, opozdilci. Se stejným cílem a stejnou rozhodností.

Znám jejich cíl. Je stále stejný, už nejméně po staletí. Starý Indián původem z Musqueam kmene, kterému to území kdysi patřilo, mě ujišťoval, že tam se vrány slétaly, ještě když byl malý, a jeho dědeček si ta shromáždění také pamatoval, a pravě tak dědečkův dědeček. Trochu jako tajemství mi řekl, co se mezi jeho lidmi věřilo a vyprávělo. Že se tam vrány slétaly dokonce ještě dřív, než nezbedný havran zobákem rozloupnul škebli a vypustil do světa první lidi. Ale abych to raději nikomu neříkal, protože on by to správně neměl prozradit ani mně.

To území, které bylo po staletí pralesem s pěkným potokem, skoro říčkou, je teď snad stohektarový kampus BCIT, tedy British Columbia Institut of Technology. Potok, skoro říčka, je svedený pod zem a stromy, které zůstaly, jsou sice docela pěknou oázou zeleně pro město, ale k pralesu, lesu anebo jen hájku to má hodně daleko. A přece se na to prastaré – i když tak jiné – schůzovní místo svých předků vrány denně, každoročně a po staletí vracejí. A schůzují.

Nevím přesně, co na svých schůzích probírají, I když jsem na BCIT jednu dobu vyučoval a kdy jsem jen mohl, ta shromáždění vran jsem zaujatě sledoval, jejich schůzovním pravidlům a procesům, natož pak projednávané agendě jsem nerozuměl. Bylo jich na tisíce, a všechny možné stromy a dráty byly účastníky schůze plně obsazené. Z toho jsem usuzoval, že nejspíš probírají něco velmi důležitého, když všechny vážily takovou cestu.

Ale nejčastěji seděly mlčky. Snad rozjímaly, snad meditovaly. Nanejvýš si jedna s druhou vyměnily místa, a zase se ponořily do svých rozjímání. I když jsem měl zvláštní pocit, že nějak spolu přece komunikují, způsobem nám, lidem, nepochopitelným a nesrozumitelným. Trochu mě z toho mrazilo.

Někdy některá vrána vyjádřila svůj názor nahlas. Někdy byl její příspěvek přijat mlčky, jindy se k tomu vyjádřilo několik jiných vran. Ale někdy jedincův příspěvek zvedl celou bouři odpovědí a stovky vran považovalo za nutné se k příspěvku vyjádřit. I když povaha jejich hlasů spíš sváděla k dojmu, že ty reakce byly pobouřené, možná, že také byly nadšené. Že moudrému řečníkovi a vůbec vedení provolávaly slávu, jak to na takových velkých shromážděních občas bývá. A najednou všechny vrány zase umlkly a ponořily se do svých meditací. Anebo možná do klidného projednávání dalších důležitých bodů způsobem, jehož existenci jsem tušil, ale nechápal.

A najednou do vran jako když střelí. Nikdy se mi nepodařilo zachytit ten první impuls, ale najednou se stovky, snad tisíce vran rozhodly a dohodly, že schůze je ukončená, a téměř najednou se zvedly k odletu. Ohromná síla! Do minuty bylo schůzovní místo opuštěné, jako by se nikdy nic nestalo, jako by k ničemu závažnému ani nedošlo.

Z verandy našeho domu jsem často a se zájmem pozoroval jejich let ze schůze. I když mě učenci poučí, že antropomorfisuji a možná promítám své vlastní pocity, ten jejich let byl nesporně jiný. Uvolněný a spokojený; to napětí, ta urputnost a naléhavost cesty tam jako by se rozplynuly. Asi se jim schůze povedla.

A já si uvědomoval, jak nesmírná dálka mě dělí od mých prastarých míst. Jak rád bych tam poseděl, poklábosil, doplnil zásoby. Dobil baterie.