Minulý týden se mi rozbila bota. Tedy rozbila – rozpáral se jeden šev a všiml jsem si toho, až když na mě čtyřcentimetrovou štěrbinou civěla fusekle a zábla mě noha. Bota to byla zimní, levá z páru, který nosím už třetí či čtvrtou zimu, kvalitní kožená, rozhodně ne určená k vyhození. Zajdu k ševci, umínil jsem si, jenže tam se bude chuděra pochroumaná určitě válet alespoň týden, než na ni přijde řada, a já musím zatím v něčem slušném chodit – sešlapané botasky jsou pro ostudu, polobotky si šetřím jen ke kvádru a v sandálech bych při panujících teplotách kolem nuly asi dost trpěl –, bude to zkrátka chtít ještě jedny zimní boty.

Jenže znáte to. Člověk zajde do obuvnictví a zrovna ty jediné boty, které se mu zalíbí, nemají v jeho velikosti, anebo sice mají, ale ony stejně někde tlačí či jsou naopak volné, a když netlačí ani v nich nečvachtá noha, stojí tři tisíce, zkrátka jsem si nové boty nekoupil a nezbylo mi, než večer sundat krabici se svátečními polobotkami, ráno si pak natáhnout teplé ponožky a cestou z práce navštívit ševcovství.

Ševcovskou dílnu, honosící se názvem Opravna obuvi a koženého zboží, jsem našel v přízemí třípatrového činžáku v boční ulici nedaleko sokolovny. Přálo mi štěstí - dle cedule na dveřích jsem se trefil do provozní doby; vzal jsem tedy za kliku a vkročil. Rozcinkal se zvonek; rychle jsem za sebou zavřel, abych nepouštěl ven do mrazu příjemné teplo sálající od radiátoru, pozdravil jsem, položil na pult igelitku s vadnou botou a rozhlédl se.

Dílna to byla malá, z poloviny přehrazená regálem, v jehož policích ležely vyrovnány opravené či na opravu čekající boty v párech i singl; kozačky, lodičky, křusky, které bych se štítil vzít do ruky i naleštěné lakýrky; mezi nimi různě velké brašny, kabelky a batůžky, dokonce i smotané opasky a rukavice z hověziny; vůně kůže se mísila s technickým smradem lepidla. Kdepak ševcovský klíh, ten je cítit jinak, vybavil jsem si náhle sebe pětiletého, doprovázejícího babičku na Pankrác k panu Šťastnému, jemuž se dařilo ševcovat postaru i v tuhých sedmdesátých letech v socialistické Praze.

"Dobrý den," řekl jsem ještě jednou důrazně, jelikož vzadu za regálem jsem z ševce (vlastně opraváře koženého zboží) stále viděl pouze široká záda, neboť dotyčný se mým příchodem nenechal vyrušit od rozdělané práce a dál cosi usilovně kutil.

"Dobrej, tak co to bude?" pravil trochu nerudně, když se po notné chvíli došoural k pultu. Ukázal jsem mu rozpáraný šev a zeptal se, kdy by to tak mohlo být hotovo.

"Spěcháte?" otázal se, když vadu zběžně okoukl.

"Ne," řekl jsem radostně, pochopiv, že patrně uvažuje o opravě na počkání.

"Hm," upřesnil takto neurčitě čas potřebný k práci, vzal botu a odnesl si ji ke stolu. Byl to chlapík o něco vyšší než já, tak pětapadesátiletý, možná šedesátiletý, s vlasy i vousy téměř bílými, na sobě mikinu a džíny, na nohou rozšmajdané pantofle, potvrzující přísloví o kovářově kobyle. Navzdory svému morouství mi byl čímsi sympatický; možná dojmem, který vzbuzoval - totiž že raději pracuje než mluví, snad mi kohosi připomínal, nevím; zvláštního či neobvyklého na něm přitom vlastně nebylo nic; v každém případě jsem, opíraje se lokty o pult, zapředl hovor.

"Ševců už moc není, co?" houkl jsem mu do zad.

"Já nejsem švec, aspoň ne vyučenej," houkl přes rameno zase on. "Po revoluci to tu nikdo nedělal, tak jsem se to naučil."

"A dá se tím uživit?" zajímal jsem se dál, zatímco on, vypárav roztržený šev až do konce, jal se na okraje obou odchlíplých dílů nanášet lepidlo.

"Tak vidíte, ne? Dělám to třiadvacátej rok a furt jsem ještě naživu," uchechtl se a přitlačil lepidlem potřené okraje k sobě. "Ale až s tím seknu, nikdo novej sem nepřijde, to mi věřte."

"To vám věřím, dělat takovýhle řemeslo dneska asi nikdo nechce, co?"

"To si pište. Ale ty děti za to nemůžou, to jim vtloukaj do hlavy rodiče a škola: musíš mít maturitu, musíš si udělat nástavbu, naučit se s počítačem, umět anglicky... No to je všechno pěkný, ale pak takovýho postavíte k soustruhu a on si vyvrtá koleno. Anebo si tam vůbec nebude chtít stoupnout, protože přece umí s počítačem a umí říct ,hau ár jů´, tak se půjde radši zaevidovat na úřad práce, aby mu sehnali flek v kanclu. Ale co takhle počítač postavit? Nebo opravit? A co spravovat boty? Kdepak, kdo by to dělal, když si může každej koupit nový čínský na jedno použití."

Pokýval jsem souhlasně hlavou; úplným nemluvou švec tedy není.

"Už dneska jsme jedna velká skládka chcíplejch kompjůtrů a plastovejch bot, který se rozpadly po první sezóně," pokračoval, čekaje na zaschnutí lepidla. "Jenomže až Číňani konkurenci zlikvidujou úplně, nebude už jejich zboží za pár šupů, ale bude drahý stejně, jako je teď naše, akorát to bude pořád stejnej šunt. Tuhle jsem četl, že v Americe se některý firmy plácly do čela a rozhodly se vrátit po dvaceti letech výrobu z Asie zpátky domů – a víte co zjistily? Že není, kdo by jim tam dělal, že už to nikdo neumí, že chybí celá generace kvalifikovanejch dělníků. Jó, takhle to dneska je, milej pane," uzavřel monolog a přešel k šicímu stroji, zřejmě speciálnímu ševcovskému modelu, podle vzhledu minimálně padesát let starému, a tedy nezničitelnému důkazu českého umu, načež začal slepené díly prošívat.

"Máte pravdu," nezbylo mi, než přitakat. "Ale to samý máte s vysokoškolákama. Když jsem já maturoval, většina kluků ze třídy se hlásila na elektrofakultu nebo na stavárnu nebo na strojárnu. A dneska?? Na ČVUT vezmou každýho, kdo se zapíše, ale stejně se všichni, kterejm nevyšly práva nebo medicína, radši hlásej na sociologii a politologii a kulturní antropologii a já nevím na co, a když to dostudujou, jsou děsně překvapený, že je v oboru nikdo nezaměstná."

"A ekonomii, zapomněl jste říct. Každej by rád obchodoval a řídil, ale nikdo ty statky nechce vytvářet. To moje dcera vystudovala stavařinu a po škole měla nabídek, že nevěděla, co si vybrat," pravil se špatně zastíranou otcovskou pýchou.

"No jo, já mám kluky ještě malý, těžko říct, k čemu budou, i když nějaký náznaky tu už jsou..."

"Hm, tady mi to trochu ujelo," zakabonil se a strčil mi botu před obličej; ale já na místě, na které ukazoval, viděl jen pěkný nový šev. "Předělám to, když teda nespěcháte," řekl, a nečekav na můj názor šev znovu rozpáral, slepené kusy kůže od sebe odtrhl a opět přebrousil.

"Kolik tak máte denně zákazníků," odbočil jsem od tématu, ale jako by mě neslyšel.

"Nemyslete si, že jsem nějakej zakuklenej marxista, když furt mluvím o tý výrobě," otočil se ke mně, když nanesl novou vrstvu lepidla; "já bych nikdy nevypustil z úst, že za komunistů bylo líp - nebylo. Ale jak furt plánovali, tak měli aspoň představu, kolik lidí v jaký profesi potřebujou. A tolik se vypsalo míst v učilištích i na vysokejch školách. Fajn, chceš bejt expert na dynastii Ming? Jednoho potřebujem, ale ne deset. Jenomže takhle dneska nikdo neuvažuje - školství má koncepci na jeden rok dopředu, protože dýl žádnej ministr nevydrží. No věřil byste tomu, že se na základce už vůbec neučej dílny?"

"To jsem se taky divil," potvrdil jsem.

"Jak pak maj ty děti přičichnout k manuální práci, když třeba nemaj tátu, nebo ho maj levýho, kdo jim pak ukáže, jak se drží šroubovák a zapojuje zásuvka? Jak maj zjistit, že je to třeba baví víc a jde jim to líp než studování? Ty dnešní mladý si to ovšem vyžerou - až ve třiceti vylezou ze školy a dojde jim, že se namáhali zbytečně, že maj vzdělání, který je k ničemu, jak jste ostatně před chvílí povídal. A živnostníci? Kolik z těch lidí, který celý devadesátý leta makali sedm dní v tejdnu ve svejch krámcích a dílničkách, kolik jich, myslíte, u toho zůstalo?"

"Moc asi ne…"

"To víte, že ne. Stačí otevřít novej supermarket, a pekař, zelinář, drogista i řezník v okolí to můžou zabalit a jít dělat nevolníky ke kase. A že se ten supermarket postaví na zelený louce, a že to není jenom Kaufland, ale hnedka vedle i Lidl a Penny, že k tomu frknou parkoviště velikosti tří fotbalovejch hřišť, že se déšť nemá kam vsáknout, že ornice, která se tvořila stovky let, navždycky zmizí, to nikoho nezajímá; nás živěj montovny a velkokapacitní sklady. Němci, když dobyli na Ukrajinu, nakládali černozem do vagonů a vozili si jí do Německa. My dovážíme žrádlo..."

Domluvil a já neměl co dodat. Jistě, nic nového pod sluncem - píše se o tom, mluví se o tom, pořádají se diskusní fóra; jenom řešení se jaksi nenabízí. Viník není identifikován. Všichni a nikdo. Doba. Systém. Globalizace. Civilizace stojí na technologiích, které ovládá a kultuře, která ji stmeluje. Co se společností, které je obojí lhostejné? Ani Řím nepadl ze dne na den – současníci vůbec netušili, že zažívají zánik impéria. A co my, uplacení blahobytem, zlenivělí pohodlím? Co naše instinkty? Budou naše děti vést, nebo sloužit? Tvořit, anebo montovat?

"Tak teď je to dobrý," řekl spokojeně; já zaplašil plané úvahy a podíval se na botu, kterou mi vítězně podával. Nevědět to, při pohledu na ni bych nepoznal, který šev je původní a který nový. Půlhodina práce uběhla jako nic a já budu mít nohy zas jako ve vatě.

"A co jsem dlužnej?" sáhl jsem pro peněženku.

"Třicet korun."

Třicet korun? Instalatér by si řekl minimálně o tři stovky, to nemůže myslet vážně. Vytáhl jsem stokorunu. Zamračil se a odmítavě zakroutil hlavou. Pochopil jsem. Má svoji hrdost. Schoval jsem bankovku a vysypal na pult mince, bylo to přesně. Usmál jsem se. Třicet korun není málo. Půlka chleba a litr mlíka. Nebo dvě kila brambor. Patnáct rohlíků. Naši pradědové na tohle dřeli půlden. Můj švec kašle na devalvaci, jeho koruna je tvrdá, euro za tři kačky, i kdyby se centrální banka postavila na hlavu. Můj švec to nevzdává.

"Tak díky a ať se vám vede," rozloučil jsem se.

"Nashle, a hezký svátky," podal mi ruku.

Nemám rád, když si cizí lidé na potkání přejí k Vánocům. Ale tohle přání mě potěšilo.