Jednou za rok chodím na stress test. Objednal si mě na něj specialista už před rokem. Dělá to tak každý rok, ale nejprve musím ke svému lokálnímu lékaři, který mi napíše za 46 dolarů doporučení. To proto, aby mi stát na stress test přispěl třemi čtvrtinami ceny. Z těch 46 dolarů mi stát vrátí 25. Jo a až se ze stress testu vrátím, tak musím ke svému lokálnímu lékaři znovu, aby mi přečetl za dalších 46 dolarů vyhodnocení testu, jemuž stejně neporozumím.

Jelikož bydlím v malém hnízdě, kde by se specialista na srdce asi neuživil, však i obyčejný doktor tu ordinuje jen dvě odpoledne v týdnu, musím vždy až do Coffs Harbouru. Vezme mi to skoro hodinu autem neb Coffs je od nás přesně osmdesát kilometrů, ale i tento, na naše poměry dost veliký přístav, specialistu postrádá. Nevím, zda je to tím, že nás "srdcařů" není v kraji tolik nebo je pod specialistovu úroveň tam bydlet. Dojíždí do Coffsu také, ale až z daleké Sydney, a na ten den, co tam je, mu sestřičky vše připraví, hlavně nás pacienty a specialista Srdcař to vezme "zu grunt". Jeden po druhém se svlékáme do půl těla, jedna sestřička nám oholí prsa na místech, kam pak jiná připne elektrody, a ta místa se musí namazat nějakou vaselínou nebo co to je za sajrat, aby elektrody správně "vodily". Já vždy holící sestřičce důležitě připomínám aby, proboha, na ten lubricant nezapomněla, a jelikož mám cizí přízvuk, tak to vyslovuji jako "lubrikant" . Sestřičku polije ruměnec, ba i ruka se žiletkou se jí rozechvěje, takže vím, že jsem to vyslovil přesně, jak jsem chtěl. Tohle by rodilému Australanovi neprošlo, ten by si odnesl celou tubu "lubrikantu" v konečníku, ale já jsem wog, mně to projde.

"Opatrně sestři," nabádám, "nebo mně uříznete bradavku ... no, mně je stejně prd platná ..."

A setřička se hihňá a souká ze sebe "Pane, hihi, Mok .. to se správně, hihi, jmenuje džel!"

Pak na mně sestřička nalepí elektrody a postaví mě ke dveřím, za nimiž se stress test koná. Po chvíli se dveře otevřou a z nich se vypotácí zpocený a udýchaný stařec. Má na prsou elektrody jako já a už ho ženou do jiných dveří, zatímco já zaujmu jeho místo na běžícím pásu. Ten se rozjede pomalu, takže mám dost času laškovat s jeho operátorkou, která mi zároveň měří i tlak. Snažím se z ní opatrně dostat informaci, jestli je to zrovna ten tlak, co z mužů dělá chlapy, že bych jako šel dvakrát. Operátorka se však nezasměje, jen zvýší rychlost běžícího pásu i jeho náklon, takže skoro utíkám a také sotva dýchám a už nemám čas na blbé poznámky. Pot se ze mne řine a když myslím, že to už nevydržím a padnu, tak se pás najednou zvolní, klesne do roviny, zatímco já jen do kolen, a už mě ženou kolem starce, který stojí u dveří s elektrodami na prsou jako před chvílí já, ale já už nemám chuť ani sílu, abych ho nejen pozdravil, ale ani varoval, že přístroj obsluhuje megera. Za jinými dveřmi mě položí na bok a assistent muž mi namaže prsa gelem a jezdí po nich scanerem, který vysílá obraz mého srdce do televizní obrazovky nad námi. Po chvíli se dveře rozletí a do místnosti se vřítí sydnejský specialista.

"Tak co?" zeptá se.

"Good," odpovím, ale specialista si mne nevšímá.

"To jsem ještě neviděl," řekne asistent a ochotně mu předá scanner. Specialista si přisedne, načež pronese nějaký technický termín, který neznám, a zároveň zakroutí udiveně hlavou.

"To je skutečně zvláštní," ohodnotí mrskající se hroudu na obrazovce, která je mým srdcem.

"Something wrong?" zeptám se ulekaně i udýchaně zároveň.

"Nothing‘s wrong," odpoví specialista rychle, "jen vám jedna strana pracuje zajímavě jinak. Jinak než by měla."

"Mně to stačí," řeknu odborně.

Oba doktoři se pak dohodnou na dalším postupu, načež Specialista zase odběhne a já se obléknu. Asistent mi rychle napíše zprávu pro mého doktora, zalepí ji do obálky, abych si ji nemohl přečíst, a když odcházím, tak do místnosti přiženou dalšího uhnaného starce, z kterého se řine pot.

A je po stress testu. Kromě faktu, že jsem jej přežil a budu mít na rok zase pokoj, vlastně ani nevím, proč jej dělám. Proč jej dělá specialista, mi jasné je. Test stojí přes čtyři sta dolarů a tak, jak nás ubohé pacienty hnal skrz ten kolotoč, musel za ten jeden den vydělat aspoň na auto. Možná, že jsem pesimista, ale dokud budou doktoři odměňováni "od kusu", budou s námi jako s kusy i jednat. Co je doma, se počítá. Kdybych měl odvahu jednat s lidmi jako s dobytkem, zařídil bych si speciální testovní kancelář, kde bych stetoskopem lidi poslouchal a pak jim odborně vysvětlil, že je všechno v pořádku. Dělá vám to buch – buch, řekl bych moudře i nezávazně zároveň. Další! Stát by to určitě zaplatil, tím si jsem jist.