Štamgast je původem slovo německé, ale v českých krajích, lépe řečeno v českých hospodách a knajpách, slovo zdomácnělé, značící stálého hosta stejně jako v zemi svého původu. Stálý host navštěvuje svou hospodu pravidelně a vynechá jen v případě naprosté nutnosti, kdy nutnost, většinou ve formě manželky, mu v docházce zabrání. Nebo když štamgast vážně onemocní.

Vynechání pravidelné návštěvy však může u štamgasta nemoc také vyvolat. Ta může probíhat různě, ale většinou se zdravotní stav pacienta zhoršuje a zhoršuje až do úplného psychického zhroucení. Nezabírá nic, žádný lék, ba ani pivo! Jedinou nadějí na uzdravení je okamžitá návštěva oblíbené instituce, kde má štamgast svou židli, svou důstojnost a své místo v kruhu podobně laděných druhů. I oni jsou štamgasti a každý z nich má své místo u stolu, který se zove „Stůl moudrosti“, ale může mít i jiné jméno. Třeba „Vršovičtí dědci“ nebo „Kecalové“, ba viděl jsem i stůl se jménem „Parlament“. To podle toho, jaký smysl pro humor mají nebo jak vážně se berou jeho uživatelé.

Každý ten stůl má uprostřed cedulku „Reservé“, jako že je zadaný, a běda, kdyby k němu přisedl někdo, kdo mezi štamgasty nepatří. Takového odvážlivce by hostinský obsloužil jen v tom případě, že si okamžitě přesedne mumlaje omluvná slova, že není místní a nevšiml si. Výmluva, jako že neumí francouzsky, a tudíž nerozuměl cedulce „Reservé“, sice může na tváři hostinského vyvolat úsměv, ale to jen proto, že srandistovi okamžitě dotočí půllitr slivek, když je tak vtipnej. Kdo se směje naposled...

Pan Bálek se o své stálé zákazníky staral s péčí, kterou zná každý pořádný hostinský. Věděl přesně, kdy má ten který štamgast dost, kdy je naopak jeho žízeň neuhasitelná, kdy mu může pustit žilou a kdy naopak něco přidat nebo odpustit a štamgasta si naklonit.

Na rohu u stolu štamgastů sedával Pepíček. Nebyl sice žádná veselá kopa, ale také žádnou legraci nezkazil. Nejraději měl, když se u stolu jen tak vyprávělo. Co kdo zažil, jak bejvávalo, kam to spěje a co by se mělo dělat, aby zase bylo lépe a podobně. To vždy ožil a přihodil svou trochu do mlýna zábavy, vyprávět on uměl. Během let na sebe prozradil, že než se stal důchodcem, pracoval na stavbách a manželka mu umřela na rakovinu, dávno tomu, takže jeho domovem se stala hospoda. Hospoda „U Klokana“, kterou vedl pan Bálek. Jinak byl Pepíček celkem tichý zákazník a hleděl si svého. Proto chvíli trvalo, než si pan Bálek všiml, že Pepíček je jaksi nesvůj. Pivo sice pil jako vždy, ale do hovorů se moc nemíchal a jeho obličej tak nějak posmutněl. Proto, když mu pan Bálek nesl ke stolu další pivo, si neodpustil poznamenat:

„Ty, Pepíčku, nějak se mi nezdáš, co je?“
„Ale ,...nic! ...“
„Nepovídej, já tě znám! Neumřel ti někdo?“
„Kdo by mně měl umřít? Vždyť já nikoho nemám! Děti jsme s Máňou neměli a všichni ostatní jsou na pravdě boží.“
„Tak co tě trápí?“
„No... že nikoho nemám. Až umřu, tak mně nemá ani kdo přijít na pohřeb...“
„Prosímtě.. já bych chtěl mít tvý starosti...“ řekl pan Bálek rádoby vtipně, ale hned pochopil, že přestřelil.
„Já jsem oplakal všechny,“ mumlal Pepíček a v očích měl slzy. „Ale mne nebude oplakávat nikdo... mně nemá ani kdo přijít na pohřeb!“
„Tak víš co, Peopíčku? Já ti slibuji, že ti na pohřeb přijdu!“
„Opravdu?“
„Máš mé slovo!“ zahřměl pan Bálek a podal mu ruku před všemi štamgasty.

U pultu ve výčepu se mu mačkalo několik přespolních zákazníků a on se tu zdržoval se starým Pepíčkem. Rychle se propletl mezi stoly k výčepu a přitom ho napadlo, že teda na pohřeb půjde, když to slíbil, ale oplakávat Pepíčka nebude, i když je to štamgast. To po něm, panu Bílkovi, nemůže nikdo chtít!

Co čert nechtěl, za čtrnáct dní Pepíček umřel. Jestli to očekával, protože měl nějakou nemoc, pan Bálek nevěděl a ani netušil. Pro pana Bálka to ale bylo překvapivé a také smutné, protože jeho slib si štamgasti pamatovali, a tak mu nezbývalo než na pohřeb jít. Naštěstí to bylo ráno, ale i tak... ztráta času i výdělku!

V pohřební místnosti nikdo nebyl, jen uzavřená rakev ležela na katafalku před záclonkou, za kterou pan Bálek tušil pece krematoria. Sedl si úplně dozadu, do poslední řady a netrpělivě sledoval své hodinky. Hergot! Čas letí a on tu... jako trouba... Začal přemýšlet, že by klidně mohl odejít, vždyť slíbil jen na pohřeb přijít, ne že tu musí zůstat i na obřad. Dal si v duchu pět minut a pak že půjde, ať se děje, co se děje. Pět minut se vleklo a když už chtěl pan Bálek vstát a odejít, vřítil se do sálu chlap. Vřítil, jinak se to popsat nedalo. Byl červený v obličeji, ale ne od pospíchání, nýbrž od celoživotního pití alkoholu, to pan Bálek rozpoznal bezpečně. Chlap byl hřmotný a z futrálu, který sebou přinesl, vytáhl tahací harmoniku. Přehodil si popruhy přes ramena a zakřičel: „Tak, Pepíčku, jak jsem slíbil!“ A začal hrát.

Hrál dobře, ale samou radostnou a hospodskou muziku a hlučně zpíval chraptivým hlasem.

Ježišikriste, pomyslel si pan Bálek, takovej harmonikář a zpěvák! Ten kdyby mi chodil do hospody! A já ho ani neznám...!

V sále bylo najednou radostno a hlučná muzika i zpěv vytvořily pohodovou náladu, i když to bylo v krematoriu!

Po třech písničkách harmonikář sundal harmoniku, vklouzl ji do futrálu a zakřičel: „Tak, Pepíčku, drž mi tam nahoře místo!“ A vyřítil se ze sálu.

Náhlé ticho jako by vrátilo pana Bálka do skutečnosti. Do skutečnosti života i smrti. Do slzavého údolí, z kterého vyklouzl panu Bálkovi hodný člověk, jehož si za života moc nevšímal a bral ho jen jako štamgasta. Začalo mu vadit, že byl tak malicherný a vlastně o tom člověku nic nevěděl. Smutek s tichem se valil sálem a zalehl pana Bálka. Přestalo ho zajímat, kolik je hodin a že na něj čekají hosté před zavřenou hospodou. Byl to tak strašný smutek, že se pan Bálek bolestí rozplakal.