27.1.2021 | Svátek má Ingrid


POVÍDKA: Rychlá Ivana odmítá Brada Pitta

8.8.2009

Pravdivá povídka z jedné pošty

Ivaně se její nový přeliv dvakrát nelíbil. Vlastně ani třikrát ne. Stála tu krásná, ale zachmuřena, tváří v tvář stěně s přihrádkami na dopisy - a třídila a třídila. Noční směna se nicméně až žvýkačkovitě táhla.

A co? Ivana měla tyhle aktivní noci u pošty nejraděj. A třídila psaní milostná i erotická i normální a walkman jí do uší odťukával rychlé brejky. Sting hezky zpíval. Michael taky. Ivana mu naslouchala, pozorně však i stačila sledovat veškerá směrovací čísla a adresy míhající se jí před očima. Pracovala s rutinou, měla hbité prsty. Zručně sklepávala obálky do úhledných paklíků, ale i vzpomínala na příjemnou kanastu na chalupě, s přáteli. Pošta v noci, pošta v noci... Kazeta v zastaralém walkmanu dohrála. Ovládlo ji ticho?

*

Ivana byla dávnou už absolventkou poštovní školy a považovali ji právem za jednu z nejšikovnějších pracovnic nové třídírny dopisů a balíků v Plzni-Křimicích. Nejen to. Mnozí kolegové Ivanu i právem pokládali za pošťačku ze všech nejhezčí.

Měla něco v očích - a prach to zaručeně nebyl. Každému připadala jemná i samostatná a nebylo vám těžké se do ní rychle zamilovat.

Nebo aspoň usednou za její záda do listovní třídírny a zadrnkat na kytaru Angie. Leckdo by jí zpíval rád, ale poslední dobou času na sny ubylo. Pošta v Karlových Varech zrušena, ředitel celé České pošty sesazen a práce tady v Křimicích úměrně tomu přibylo a přicházela v hotových návalech. Ó, zvlášť vy noční návaly! Snad jen rychlou paní Ivanu nikdy nevzrušily.

Ivanu vůbec vzrušilo máloco. Bylo jí třiatřicet a doma čekali dva kluci, ne, s manželem vlastně tři. Jednomu synovi bylo už třináct a Ivana teď při třídění myslela na školní úlohu. Ale nezaostávala. Za povodní psaníček dostávaly některé její kolegyně i psotník, kupříkladu slečně Tykvartová, a jiné trpěly úpornými návaly krve do hlav, ale Iva nikdy, nikdy nezažila nic z toho. U poliček fungovala chladně a Clint Eastwood by ji obdivoval. Oplývala šarmem, ale byl tichý a smrtelně nebezpečný, tento šarm. Ivana patřila k bytostem, kvůli kterým muži i páchají sebevraždy, narodila se v dubnu, ve znamení paličatého berana, a všechny její vlastnosti beranici odpovídaly. Tykvartová pokaždé zmatkovala, když toho bylo moc, Ivana ani náhodou. Jen začala malinko kvapněji hýbat ploutvemi a flegmaticky jí blesklo: Tak já tu, lidi, třídím jak stroj, a psaní dopisů je přitom dávno staromódní. Ou! Nebo aspoň nikdo, koho znám, dopisy už přátelům nepíše. Jen maily. Esemesky. Ale to jsou všechno spíš vzkazy. Ne dopisy. Tak JAK TO, že tady pod mými prsty každý den kolují tuny papíru? Odkud se berou a kdo to píše?

„Ivano! Máš telefon!“

Přerušila práci. Z domova? Na chvíli usedla za stůl a mlčky naslouchala manželovu výkladu, jen občas prohodila slůvko, ne, nikdy toho moc nenamluvila. Činy, to ano, ty hovořily, ale tady jen broukla: „A zapni pračku!“ A dál naslouchala. „No, ještě pak brnknu mámě... No, lepší budou černý.“ A mlčení. „Ne, ne, jen tak nalehko.“ A dlouhé ticho. „Jo, někdo se těší.“

Pár pošťáků z kartace už po ní pokukovalo. Řekla ještě: „Jo, nech to plavat.“ A další pauza. „Ne, už přestal.“ A ještě ticho. „Ne, nikdy bych neotravovala.“ Zavěsila, klidně vstala, pokračovala v¨třídění, jako by se nechumelilo. Taky ne. To jen nováčkům a mně připadaly její hovory tajemné a jen Tykvartové se zdály přívaly pošty nezvladatelné. Jen Andrea Tykvartová nestíhala a tolik jí toho šokovalo a mátlo. Ivanu? Ne. Ivaně už všecko zevšednělo, a leda tedy vymýšlela zpestření. Aby to vypadalo frajersky, začala třeba schválně třídit jen jednou rukou a druhou ledabyle lovila z kabelky cígo. Byla levačka, ty bývají v mnohém geniální, jak víme, a taky teď přímo mistrně třídila od boku a kouřila a žádné zákazy pro ni neplatily. Ivana ale měla výjimky v ledasčem, šéf si ji předcházel, víme? Protože se mu líbila. I tak to chodí, ne? Ale dostala ho skutečně výkonností - a zručností. I dnes měla svůj den a brzy už okolo ní stál ni nedutající kroužek vyjevených, co při pohledu na hvězdu pošty už prostě nedokázali dál třídit a svedli jen čučet, a když Ivaně cigáro v tom fofru uhaslo, zkušený Olda Šiml jí úslužně připálil.

"Dík."

„Ivano, ty seš ale výkonná!“ hlesla s obdivem baronka Lída.

„Jó, jó! Ta naše holka vydá za dvacet!“ konstatovala Jarka, která už měla před penzí. A Ivanina nejvěrnější kamarádka Vlasta se jenom spokojeně usmívala a dispečer Pepa taky rád, že to odsýpá. A Ivana z Macháčkovy ulice třídila, až se hory zelenaly, no, úplná serenáda. Ale zase pauza, i když jen kratičká a na telefon: „Ahoj, mami... Jo, já ti tu práci v mateřský školce závidím, já bych tam šla hned.“ Pauza. „Že se pletu? No, tak dobrou, mami, a pohlaď za mě morče.“ A smích: „Né, nebije!“

Vrátila se k přihrádkám a ještě zrychlila. Fíí! Precizní, dokonalý strojek jménem IVANA LITICKÁ se točil nesmírnou rychlostí, obálky splynuly do jednolité čáry jako v grotesce a původkyně přesto jen poklidně pootočila hlavu k Lorencovi alias jednomu z přihlouplejších to zaměstnanců: „Lorenci? Podal bys mi ten černej kabátek, začíná už pěkná kosa.“

Podal, a tak to šlo dál a brzy tři hodiny zrána. Ivana ale pracovala stále na tři sta obrátek a bylo co třídit. Zadumaně šlukovala. Nakonec vyplivla nedopalek do přepravky, kam odkládala i veškeré obálky s nečitelnými adresami. Ne, štiplavého dýmu si dlouho nevšimla a počala chroupat ovoce. PŘED SPANÍM JABLKO! létalo jí mozkem. Chci zdravý chrup! Nu, ráno se blížilo a oči se klížily.

„A matroš došel!“ vykřikl náhle někdo z tumpachových čumilů.

„Hoří!“ kvílela jiná pracovnice. A Tykvartová omdlela. Baronka Lída? Ovívala se vějířem, ale co, ani požár nebyl tak důležitý jako veliké Ivanino vítězství nad dopisovou přírodou. A bingo, už není CO třídit. Čtyři ráno - a někdo pracně hasil. Ivana se česala.

„Víš co, Ivanko,“ zašveholil propocený Pepa. Dnes už můžeš domů, jo? Roztřídilas to za všechny.“ I šla. ODEVZDANĚ. Taková byla Ivana z Macháčkovy.

Odcházela – a zbožně za ní čučeli. Noví i staří, Olda, vzkříšená Tykvarotová, baronka Lída i Wendy Matějka ze slévárny. Dispečer Pepa taky, i zpitomělý Lorenc. Díval se za Ivanou a bylo mu líto, že je již vdaná, tahle bytost nadsvětelná, kterou poště seslalo samo nebe. ˇO, přírodo.

A pak? Rychlá Ivana udělala doma se syny úkoly, aby obdrželi jednušky, a na další noc přijala závazek třídit ještě rychleji. Tato předsevzetí údernice plnila na výbornou, ba pět set šedesát obrátek, a že přeháním? Ale ne, VĚŘTE MI.

Ti ostatní dávno nic nedělali a jenom se okouzleně chodili dívat na její prsty. Ruce. Paže. Ramena. I Ivaně na zadek. Byla tak rychlá... A Lorenc se o ni jednou i otřel loktem, trochu. Schválně? Kdopak ví! Rozhodně ale následkem toho uklouzla a spadla jak široká tak dlouhá do přepravky dopisů. Fuj! probudila se. Já usnula vstoje, byl to sen! S krůpějí potu na čele pokračovala v práci a ještě že tak!

Rozhlédla se. Ale! Ležím sama, doma v posteli. Pohlédla na červený budík.

„A jéje! Abych už upalovala." Rozespale vzlykla. Hezky se oblékla. Ale při pohledu do zrcadla se zachmuřila, když spatřila přeliv. Já... Chtěla být za tu nejsvětlejší blondýnku, která PROZAŘUJE SVĚTY, pravda, ale kadeřnice to příliš přepískla. No-co... Stavila se u internetu na Psu a políbit manžela, koukla na spící syny a vyšla z domu do chladu, vsedla do opla a co opravdicky rychlá Ivana uháněla tmou k poště.

Tu jí začalo zvonit v uchu. Předtucha?

Před poštou parkoval vůz se žlutou metalízou. Lampa nad vchodem ho do nejmenších detailů osvětlovala, takže vypadal jako medúza, ale krásná. Ivana zaparkovala opodál. Vylezla z opla a šla ke žlutému fáru, až dokud neseznala, že tentokrát opravdu nejde jen o přebarveného Lorencova trabanta. Ne. Stojí tu hladký, krásný a pevný BENTLEY. Ba, ba. Ji vzrušil.

O auto se nonšalantně opíral štíhlý blonďák a jako by z oka vypadl známému hollywoodskému herci Bradu Pittovi. Bubnoval prsty po kapotě, netrpělivě kouřil. Nerozhlížel se, nýbrž Ivince zíral přímo v ústrety.

Pomyslila si: Že by pohádkový hrdina?

Že by můj dnešní pohádkovej sen ještě pokračoval? Na mou duši, je to tak, ať mě spletou a upečou! A kdysi prý býval idolem lidu Charles Dickens. Dnes je to Brad Pitt.

*

Ivana hodlala tohoto mladého muže nevšímavě obejít co zátku, ale Brad Pitt ji hrdinsky oslovil: „Slečno, nezlobte se, že se na vás obracím, a navíc v šeru, a když spěcháte, ale … Ale nejste Ivana Litická?“

Zmrazila ho modrýma očima. Mlčení, ale hrálo to v ní. Struny na ulici. A Brad Pitt se pojednou začal potit. Tyky zrudl, cigareta mu dokonce vypadla na metalízu. Ustupoval před postupující Ivanou, která šla spíš ke dveřím pošty, a podjely mu nohy, upadl do kaluže. Hned se sbíral, voda z něj crčela v čůrcích a rázem byl skoro psem. Ivana, která stanula, blonďáka mlčky pozorovala.

Ano, dostala šanci zmizet v žlutomodré budově křimické pošty, ale s rukou na studené klice se přece zastavila. „Měl jste mi něco vyřídit?“ optala se, jako by hovořila s poslíčkem, a v ostře odsekávaných slovech nenašli byste víc citu, než v paklíku plsti.

Z očividně traumatizovaného blonďáka se staženě vydralo: „Já měl… Měl jsem vám … Totiž..." Koktal, potil se, jako by umíral.

„Tak vymáčkneme se už, pane citrón?“

Nešlo mu to a nešlo. Ivana se konečně pousmála, snad aby mu dodala odvahy, ale Brad Pitt se stejně rozklepal a najednou padl na kolena a z bahna k ní vzhůru mumlal: „Paní Ivano, proboha vás prosím, neodcházejte! Jen pár vteřin… mi věnujte, ne víc, protože... Já …“

Pustila kliku pošty a skoro vlídně shlížela na uzlíček u svých střevíců. Byl jako její morče doma. Jako její synek před pár lety – a ona měla děti ráda!

„Co chcete?“ optala se pancharta zostra. „Jste tak zbabělý, že mi to nedokážete říct? Pohrdám vámi už předem, pane, a vaše maska hollywoodského hejska je možná fajnová, ale fajnovka jste hlavně vy sám. Jdu!“

Tu se blonďák vymrštil a poskočil vpřed jako kůzle, anebo jako by chtěl Ivaně v beznaději odříznout cestu, a vychrlil překotně: „Dělá tu u vás nějaký Lorenc?“

„Dělá, a co má být?“

"Napsal mi dopis - do Los Angeles, víte? Ještě na mou starou adresu, kterou pravidelně otiskuje časopis Cinema (anglická verze) i poté, co Premiere zkrachovala.“

Ivana ani moc neposlouchala a Cinemu ostatně jaktěživa neotevřela. Rozvážně se pohupovala z pat na špičky a ze špiček na paty, palci vrtěla mlýnek a... Aha, ODTUD vítr vane, PANE! pomyslila si. Po chvíli Brada Pitta i štiplavě popíchla: „Znám Lorence, pane natvrdlý. Ten ťulpas čučí denně na filmy z dývídýček a zblbl z toho. Nedivím se, že píše milostné dopisy Julii Roberts a Sandře Bullock, ale že se zamiloval i do Brada Pitta, to jsem od něj nečekala.“ Vytrhla drzé psaní z Pittovy chvějící se ruky a jaksi vzdorně ho začala číst. V dopise stálo:

VELEVÁŽENEJ PANE PITT!

Píšu Vám z Česka. Jsem fanda Kim Basinger a Harrisona Forda, ale to sem nepatří, a zkrátka, tady u nás na poště dělá jedna móc hezká ženská ménem Ivana Litická. Víte, já už dávno napsal i tomu režisérovi Titanicu Cameronovi, jestli by ji neangažoval do svýho příštího filmu, ale Cameron mi neodpověděl, protože asi chtěl ušetřit za honorář, o který by si pak Ivinka řekla. Inu, pane Pitt, tak píšu teď Vám. Ivana mi připadá na nočních osamělá a já sám jsem ostýchave, a tak mě napadlo, jestli byste za ní nepřijel. Je sice vdaná, ale jistě se nudí a měla by radost a její manžel třeba taky, i když tím už si tak jistej nejsem, pane Pitt, ale rozhodně přijeďte, a abych Vám dodal odvahu, tak ještě malou zajímavost na konec: Ivana je prý MOC dobrá hospodyně. A co se pošty tejká, umí třídit dopisy i tempem šest set třicet kusů za minutu. Váš fanda Lorenc. (Viděl jsem ten krvák Pancharti i Po přečtení spalte.)

Ivana dočetla, zívla, zmuchlala věc do kuličky, štítivě a levou rukou ho upustila mezi mřížky kanálu, zvedla kukadla a změřila si Brada Pita coby totálně nekrytý šek, neřekla však ani petrklíč. Mlčela, jak bylo jejím zvykem. Mlčení Ivanu nejlépe charakterizovalo. Když mlčela, byla navíc nejkrásnější, i tak to chodí. A Brad? Teskně pravil:

„Můj manažer Ricky mi čte veškerou poštu, ale cvičil jsem ve čtvrtek stojku a zrovinka tenhle dopis z Česka se mi po pádu přilepil na zadek a nevím proč, snad z nějakých bláznivých důvodů, mě v tu chvíli napadlo udělat aspoň jedinkrát v životě něco úplně, ale úplně pošetilého a nečekaného a zkrátka něco proti pravidlům velkého světa byznysu, světa plného pozlátek, však víte, však to znáte. Světa, jehož jsem bohužel už nedílnou součástí a otrokem. A tak jsem sedl na kolo, chci říci ne letadlo, a frr sem k vám, vždyť v magické Bémově a Janouškově Praze v srdci Evropy jsem ještě nebyl, říkal jsem si za letu, a co teprve nedaleká Plzeň, mňo! Tam zase VRAJ PÍVO stojí za ochutnání. No, taky že jo.

Přijel jsem, viděl jsem, ochutnal jsem. A pak … V pivovaru jsem unik ochrance a tady teď čekám, Ivano, už jen a jen na vás a nelžu, na mou duši, nebo ať mě rozemelou na prášek! Proč tu civím? Chtěl jsem vás prostě vidět, tu legendu Křimic, o které Lorenc tak dobře píše. Vidět vás - jako Neapol... a ne, nezemřít. A až po tom vidění letět zase domů, zpátky, tam za velkou louži, jenže …“ Brad Pitt se rozkašlal. „Jenomže, když jsem vás teď opravdovsky spatřil, pochopil jsem, že vše, všecičko, co jsem až dosud v svým neplodným žití považoval za lásku, tak to vlastně ještě PRAVÁ láska nebyla, namoutě kutě ne. Víte? Rozumíte? Přijel jsem, viděl jsem, zvítězila jste!“ A štíhlý blondýn pokračoval:

„Prozřel jsem, jediná paní Ivano, a došlo mi vše. Přerodil jsem se – v sekundě, a to v lepšího, jak doufám. Mám aspoň ten pocit.“ Blábolil. „A já vás jednoduše spatřil, paní Ivano, tady v šeru, od opla přicházet, a Angelina ne, neměla nikdy, nikdy vlasy jako vy. Ta barva, ta hebkost, ta vůně tůně a víte, víte… Říká se, že krásnou ženu poznáš podle schůze …“

„Podle chůze!“ opravila ho jemně.

„Podle chůze, a vy jste šla, a když jste přicházela, bylo to tam. Něco se stalo a vy to něco máte v očích, musím to tak říct, opravdu…“ Blekotal.

„Prach z dopisního papíru,“ konstatovala.

„Možná, ale Ivano! Já vás… Já pro vás chci prožít zbytek života a vzal bych si vás okamžitě za ženu, kdybyste… Kdybyste o to jen trochu sála, a svatba na Červené Lhotě, na Kozlu, tom zámku, nebo i přímo tady na poště, to mi bude jedno, ale svatba…

Vím! Jsem jen hejsek. Něco jako morče, jako tupá barbína pro holky, nic moc asi v hlavě, říkáte si, jen hezká slupka, ano, to si myslíte, ale… Ale není to pravda a navíc jsem za vodou a nejen za tou velkou a vy… Vy… Do smrti byste už nemusela nic dělat.

Od dispečera Pepy jsem slyšel, že jste dříč a jednička, ale občas prý se přeceníte a padáte do pytlů vysílením, říkal, a já... Znám fakta o normách EU! Jste soustavně přetěžována, nucena k přesčasům, vydírána, ale hlavně okukována, osahávána, překrmována a opíjena. Možná i sexuálně obtěžována. Znuděna všemi těmi stereotypy městské džungle a s stereotyp Plzně, tuším to, krutě ubíjí a dusí vaši jako leknín bílou duši královny ze Sáby, tu duši bývalé monacké kněžny Grace, ale já, herec, já vám povím jedinou jednoduchou věc, paní Ivano. Zde stojím!

Pojeďte se mnou! Nepotřebujete pás! Dost práce po nocích, už žádné mučení. Mám rezidenci v Beverly Hills, tři výkonné motokáry a zahradu na Tahiti, vlastním soukromé letadlo a mám i byt devět plus jedna na Montmartru v Paříži, pronajatý sice, ale i ten zítra poctivě koupím – a to už čistě pro vás.

„Opravdu?“ pípla Ivana nevzrušeně.

„Na mou duši, ať mě spletou a upečou – v troubě! A poslyšte: Zrovna na zítra mám náhodou koupené i dva lístky do pařížské Opery, do té s Fantomem vespod. Dávají Mrazíka. A pak... Hned dopoledne fištíme rychlovlakem do Monte Carla a tři noci chci honit ruletu s Richardem Gerem a jeho novou ženou, jak jsme domluveni už z Las Vegas, no... A pak... Tunis a na skok zpátky na Riviéru, zaplavčit si, ale chci uhánět tímhle žlutým autíčkem až vzhůru do Pyrenejí a serpentýny, ententýny, průsmyky a bílej sníh a žádný cavyky. Státeček Andorra se stády ovcí a ledovce a ty známé výhledy a sjíždět dolů do Španěl za zvuků kastanět a kleteb pasáků vepřů a s námi jen můj sluha Bobo. Nebo ani on ne. A vydáme se po stopách Salvadora Dalího a jediný rozdíl mezi bláznem a námi bude ten, že my nebudem blázni. Katalánsko - a náš hold Madridu. Býčí žlázy, Barcelona, ona… A potom Gibraltar: Briti jsou tam skryti. A jestli jinde jo, tak tam jste ještě nebyla, vy perlo střední Evropy, copak se netěšíte na tropy? A pak i Casablanca, Humphrey Bogart, a do Timbuktu, tedy mým letadlem, samozřejmě, a přes Saharu až do Káhiry. Pyramidy v Gíze! Nil! Krokodýlové! Suez a Rudé moře! Zelené moře! Modré moře! Bombaj, Cejlon, Karáčí, Singapur, Hong-Kong, Tokio a San Francisko, tulák se vrátil zas! Ale už s vámi.“ Domluvil. Vztáhl k ní ruce. „A to všecko ne, že nevím, co s penězi, ne paní Ivano. To proto, že … Poslyšte, já vás miluji. Jste pro mne jediná na světě a zůstane to tak už navždycky, a i na severním pólu. Pojďte se mnou, opravdu pás nepotřebujete, žádnej. Pojeďte - a budete žít jako v hedvábí a mí přátelé se stanou vašimi přáteli, tedy s výjimkou děvkaře Kevina Costnera, a Angelina Jolie zmizí z mého života, tak přísahám při české Straně zelených! Prostě zmizí – a už ji nikdy nebudu chtít vidět, ba ani Sharon Stoneovou. Ivano! Snad bych i zemřel pro vás, kdyby to bylo nutné, ale na druhé straně věřte, že se vás nedotknu ani konečkem tohoto nehtu, pokud nebudete chtít.“

Dívala se na něj rozšířenýma očima.

Brad Pitt Dodal: „A teď už nezáleží na tom, že jste krásná – a to jste – protože já vás miluju pro vás samou. A to bude trvat i až budete babičkou.“

„Anebo Barunkou?“ optala se opatrně.

„Ne, paní Ivano, já nežertuji. Nikdy. Už se znova NIKDY doopravdy nezamiluju, to prostě VÍM, a všichni v Americe v šoku užasnou, až si vás přivezu jako Kleopartu, chci říci Kleopatru, a někdo třeba i zařve PROČ? Ale dostane ode mne přes hubu! Protože já chci jen vás, květino! Jen vás. I Renata Vesecká je proti vám baba Jaga a chci vás ne proto, že jsou Češky, jak známo, nejhezčí, ne. Chci vás proto, že jste to vy, vy jediná, jediná - rychlá – Ivana uh.“ Domluvil.

Oddechoval.

Prudce přiskočil k vozu, galantně otevřel dvířka. „Vím, paní Ivano, je to i na nejrychlejší třidičku hopem, takže kolik chcete času na rozmyšlenou?“

*

Stála tam v šeru jako pampeliška a pouze se matně pousmála. Ještě chvíli mlčela. Odkopla oblázek do pouličního zrcadla. Třesk zazněl nocí. Střípky štěstí! „Brade,“ řekla pak pomalu. „Brade, mohu ti tak říkat, ne? Tedy Brade, děkuji za tu lákavou nabídku a věřím i tvé lásce. Jsi milý a neříkám, že mě jako muž nepřitahuješ. Nepopírám ani, že jsem chudá, jakožto i má zem. Já i manžel pracujeme těžce, to je všechno pravda. Navíc k smrti ráda cestuji, ale... Brade, ta pravá láska nevzplane nikdy na první pohled, víš? To trvá déle a já... Ostatně nejsem žena pro tebe. Kdepak! Po čase bys to pochopil. Brade! Vrať se do Ameriky! Vrať se do té Barackovy země neomezených možností a vyřiď tam, že tady v Čechách nejsou pošťačky zase tak snadno k mání. Brade! Byla to hezká chvíle. Ale teď už se nezlob, musím. Práce nepočká. Pošta, to je můj život. Ne Las Vegas. Ne zahálka. Tyto - Křimice. Třídění, klepaření, milostná korespondence na stole. Brade! Mně za minutu začíná noční a Pepa nepočká a tobě stydne motor.

*

Blondýn opařeně polkl. Nasucho. Zapotácel se - jako Hurvínek, kdyby mu Ivana odstřihla drátky. I zaslechla, jak bylo polknutí křečovité, tak se přece pootočila: „Brade?"

„Ano?“ vydechl Američan s nadějí.

„Adios.“

Pár minut nato Ivana opět rozkmitala útlé, ale pevné paže do nadlidských obrátek. A byl to její život? Snad.

Stála tu - a dřela, ale dobře, velice dobře věděla jedno.

Jestli mě opravdu miluje … A walkman jí rytmicky vyhrával do uší... Jestli mě opravdu miluje, tak se vrátí.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.