Král Jiří měl čtyři syny: Bočka, Viktorína, Jindřicha a Hynka. Zatímco Hynek byl veselý, Jindřich chytrý a Viktorín zbrklý, nejstarší Boček byl poloviční blázen. Zůstával pořád doma v paláci a nikdo se s ním příliš nebavil. Neměl to jednoduché - otec na něho neměl čas, bratři se mu pošklebovali a macecha se za něho styděla.

Jediný, kdo se ho nestranil, byl dvorní šašek Paleček. Znal všechny královy děti odmalička a Bočka měl docela rád, pro jeho upřímnou povahu a překvapivé nápady. Jednoho dne odcházel Paleček na procházku do města a na chodbě zahlédl Bočka, jak stojí u okna a chytá mouchy. Zatahal ho za rukáv a oslovil ho:

„Bočku, nech ty mouchy na pokoji a pojď se mnou ven.“

A Boček šel. Byl na ně na ulici zajímavý pohled, protože královský syn kráčel dlouhými kroky se vztyčenou hlavou a šašek kolem něho různě poskakoval, cinkal rolničkami na své čepici a louže obcházel po patách. Náhle uslyšeli z jednoho domu hrozný řev.

„Asi tam někoho vraždí,“ usoudil Boček.

„Nikoliv, Bočku,“ opravil ho šašek. „To je jen škola.“

Zastavili se a nakoukli oknem dovnitř. Sedělo tam několik žáků a jejich učitel je zkoušel. Kdo neuměl, toho praštil metlou, a kdo uměl, toho nepraštil. Nejvíce ran schytal hoch, který seděl vzadu, měl na hlavě oslí čepici a zarytě mlčel.

„To je nejhorší žák,“ poučil Paleček svého druha.

Boček se zachmuřil. Přivolal učitele k oknu, odebral mu metlu, praštil ho přes ucho a zvolal:

„Pamatuj si, lotře, že já jsem princ Boček, ochránce sirotků a vdov! Příště ti useknu hlavu.“

Pokračovali pak pražskými ulicemi dál.

„Nevěděl jsem, že jsi tak spravedlivý,“ řekl šašek.

„Já jsem děsně spravedlivý,“ pravil Boček a pyšně si pošvihával metlou přes kotníky. „Až se ujmu vlády, bude v Čechách dobře. Není tady ještě nějaká škola? Rád bych ještě někoho praštil.“

Šašek se krátce zamyslil a zavedl kralevice k universitě. Vstoupili do budovy, ale žádného člověka nemohli dlouho potkat. Až za jedněmi dveřmi uslyšeli podivné bručení. Přiložili ucho ke dveřím a zjistili, že uvnitř někdo hovoří. Vešli do místnosti. Mistr tam seděl za katedrou na vyvýšeném místě a vykládal něco studentům, sedícím níže. Boček promluvil:

„Já jsem princ Boček, následník trůnu. A tento zde, co mě provází, to je můj průvodce. Přišel jsem se podívat, jak se učíte. Klidně pokračujte. Jako kdybychom tu nebyli.“

A s velkým rámusem usedli na lavici, která stála vzadu. Mistr i studenti znejistěli, zvědavé oči příchozích je znervózňovaly. Trvalo dlouho, než si na hosty trochu zvykli a výuka se mohla opět rozběhnout. Studenti by snad naslouchali slovům svého mistra, kdyby je Boček pořád nevyrušoval. Dloubal do nich metlou a nabádal je:

„Učte se, hoši. Ať z vás něco bude.“

Jakmile měl pocit, že některý mladík je nepozorný, okamžitě mu pohrozil. Tomu, co mistr vykládal, však vůbec nerozuměl. Mračil se stále víc, až nakonec rozhodl:

„No - radši půjdeme pryč, nebo nás rozbolí hlava.“

Když odcházeli, vrazili do rektora university, který poslouchal za dveřmi. Již věděl o vzácné návštěvě. Hluboce se před kralevicem poklonil a zeptal se ho, zda byl s výukou spokojen.

„Nebyl,“ odpověděl Boček. „ Učitel nemá metlu, povídá nesmysly a nikdo tam nemá na hlavě oslí čepici. Až se stanu králem, udělám tady pořádek.“

Toho dne už žádnou další školu nenavštívili.