Prezident Masaryk jel ve své pragovce podle Botiče do Hostivaře navštívit nemocného Antonína Švehlu. V Záběhlicích před lípou u dřevěného mostu musel šofér zabrzdit, protože přes ulici přecházely husy. Na klandru nad potokem seděl malý hoch s jitrnicí. Prezident ho pozdravil a zeptal se ho, odkud ji má. Chlapec ukázal na nedaleký řeznický obchod.

Masaryk vystoupil a vešel do krámu, kde právě nakupovaly dvě babky v šátcích. Řezník Rys chtěl prezidenta obsloužit přednostně, ale ten to nedovolil. Trochu si s přítomnými popovídal a když na něho přišla řada, zakoupil tři jitrnice: jednu pro sebe, druhou pro řidiče a třetí pro Švehlu.

Auto pak minulo záběhlickou školu, v níž žáci zavření uvnitř zrovna zpívali „Čechy krásné, Čechy mé“, projelo kolem zámečku v Práčích a ocitlo se mezi poli. Po pravé straně se vinul Botič, zjevila se i Hostivař s malým kostelem a statkem vyhlášeného dobráka Toulce nad ním. Také Hostivař se podobala spíš vesnici, třebaže i ona byla po vzniku republiky pojata do Velké Prahy. I zde donutily husy pragovku ke zpomalení. Některé plavaly v potoce, jiné se shlukovaly kolem mostu, kejhaly a syčely. Nejvíce hrůzy pouštěl zablácený husák, kterého prezidentské auto ohodilo.

Švehlův statek stál nedaleko za mostem. Prezident si nebyl jist, v jakém stavu bývalého předsedu vlády, marodícího se srdcem, nalezne. Ten však vypadal docela čiperně, návštěva mu udělala radost. Předal jitrnice hospodyni a usedl s hostem k přátelskému rozhovoru. Rozhodování o státních záležitostech mu citelně chybělo, rád si o nich alespoň popovídal. Třebaže mu chyběly školy a znalost cizích jazyků, Masaryk si jeho úsudku vždycky velmi vážil.

Prezidentovi vadila na Švehlovi jen jedna věc: vzájemná nevraživost mezi ním a Benešem. Proto čekal, kdy jeho hostitel začne do ministra zahraničí rýpat. Dočkal se brzy. Švehla vůbec nesdílel Benešův optimismus, co se týče bezpečnosti československého státu v Evropě. V bezmeznou podporu západních velmocí nevěřil, tvrdil, že Beneš naši situaci lakuje narůžovo. Masaryk znejistěl, věděl, že Švehla se mýlí málokdy. Začal hostitele uklidňovat, ale brzy poznal, že to nemá cenu.

Jejich rozhovor přerušila hospodyně, která přinesla jitrnice, vonící a pěkně propečené. Tváře se rozjasnily.

„Ta jitrnice je dlouhá jako náš stát,“ zavtipkoval Švehla. „Z které strany mám začít? Od Chebu nebo od Užhorodu?“

„Tož nejlepší je to na Moravě,“ usoudil Masaryk, protože se tam narodil.

Švehla tedy zabořil nůž někam doprostřed. Oba státníci nevěděli, že za pár let, až budou mrtvi, dopadne jejich republika podobně jako ta jitrnice.