Když se po smrti Gottwalda stal Antonín Zápotocký prezidentem a nastěhoval se do Pražského hradu, myslel si, že bude pro čs. komunisty stejně zářivou hvězdou, jako byl jeho předchůdce, a všechno, co řekne, bude pro ně svaté. Rád se poslouchal a někdy vypustil z úst závažnou myšlenku, aniž by se o ní s někým radil. V jednom projevu prohlásil, že ke vstupu do JZD se nikdo nebude nutit a komu se v družstvu nelíbí, ať si klidně zase jde. Mnozí rolníci ho vzali za slovo a z JZD vystoupili.

První tajemník KSČ Novotný se rozčílil a okamžitě žaloval do Moskvy. Tam se po smrti Stalina zrovna vládlo kolektivně. Sovětští soudruzi přikázali čs. vůdcům přiletět do Moskvy, a když se dostavili, Zápotockému vynadali. Ten musel provést sebekritiku. Na zpáteční cestě byla v letadle nálada jak v márnici, Zápotocký zarytě mlčel.

Po návratu pak brzy zpozoroval, že hlavní komunisté se od něho odtahují a lísají se k Novotnému. Ten byl nyní rozhodujícím mužem ve státě. Nějaké pravomoci prezidentovi zůstaly, mohl například vyhovět žádostem o milost odsouzencům k smrti. Zápotocký však třídním nepřátelům neodpouštěl.

Se svým ponížením se časem smířil. Rozhodl se, že když už nemůže vládnout, jak by chtěl, bude aspoň maximálně oblíbený. Po vzoru krále Václava IV. začal chodit neočekávaně mezi prostý lid. Jako správný „táta dělníků“ navštěvoval závody, vtipkoval s rekreanty a besedoval s pracujícími, nejraději o svých knihách. Objevoval se také často mezi diváky hokejových a fotbalových utkání.

Jednou přišel na stadion na Letné, aby tam zhlédl zápas v kopané mezi Spartakem Praha Sokolovo v rudých dresech a Dynamem Praha ve žlutých dresech. Diváci ho rádi viděli, zdálo se, že na ten jeho kolosální podvod s měnovou reformou už zapomněli. Když sudí pískl a začalo se hrát, přestali se o prezidenta zajímat a plně se věnovali dění na hřišti. Hráčům a rozhodčímu adresovali různé výkřiky, jako třeba „Piš!“, „Soudce mrkev!“, „Koně jedem!“ a podobně.

Také Zápotockého utkání zaujalo, samozřejmě fandil rudým. Cítil se zde naprosto bezstarostně. Jeho mužstvo mělo převahu, na hřišti i v hledišti.

Náhle se z hloučku stojících diváků ozval skandovaný pokřik:

„Slávie do toho!“

Zápotockému se okamžitě zhoršila nálada. Pomyslel si: Zase ten buržoázní klub, oni si nedají pokoj! Přejmenovali jsme je, stadión jsme jim zbourali a postavili na něm velkého Stalina, sebrali jsme jim dresy, jejich nejlepší hráče jsme převeleli jinam, Bicana jsme poslali ke krumpáči a oni furt nemají dost a pořád provokují! S tím se musí něco udělat.

Když se vrátil domů, hrabal se chvíli ve svých spisovatelských papírech. Potom povečeřel buřty s cibulí a šel si brzy lehnout. V hlavě se mu převalovaly myšlenky, vzpomněl si i na pokřikování slávistů. Zase se mu udělalo nějak divně od srdce.

„Tak nevím, Mařko,“ oslovil ženu zasmušile. „Myslím, že převýchova našeho lidu ještě potrvá.“

„Nedělej si starosti, Toníčku,“ řekla manželka. „To se podá. Hlavně že tě mají všude rádi.“

„Ba ne, Máňo,“ vedl si prezident svou. „Já už se zformování nového socialistického člověka u nás nedočkám.“

Nedočkal se a umřel. Jeho nenápadný sok a nástupce si takové starosti nedělal. Co nejdříve to šlo, jednoduše vyhlásil, že socialismus v zemi již zvítězil, a název republiky i státní znak změnil.