"Ty, poslyš, mně se ten chlapec nezdá," promnul si ruce menší z obou starců.
"Co pořád máš?" zavrčel druhý, holohlavý a mžikající neposednýma očima nad šachovnicí.
"No - jen se podívej. Poletuje sem a tam a už takovou dobu!"
"Šel na čerstvý vzduch! Co je na tom?" vyjel zase druhý a hněv mu ožehl tvář. "Tobě se zdá všechno podezřelé!"
Podezřívavý však mumlal dál: "A pořád čučí do našeho okna…"
Protějšek, oči žahavky, vystrčil káravě bradu: "No tak ho zavři! Budeme hrát, nebo se hádat, Karle?"
"Hrát, Josefe," udrobil Karel kajícně se vracející ke stolu.
Sklonili se nad černobílý čtverec šachovnice, a zatímco Josef dumlal v našpulených ústech dohořívající šutrkubo, Karel co chvíli loupl očima po ptáku v kleci.
Pták znenáhla tiše, kormutlivě pípl.
"Copak!" zaútočil na zajatce Karel. "Už nám zazpíváš? To je doba! Milan má andulky. Kdyby někdy přijel, moh by vyprávět."
Josef plácl dlaní do vzduchu. "Milan - Milan. Ten si tak vzpomene. Naposled tu byl vloni…"
Karel syna bránil: "Copak je ten tvůj lepší? Ještě jsem ho tu neviděl. Můj Milan je v jednom kole. Jen se kolem sebe podívej - kdo může, ten staví. O řemeslníky je zájem."
"Copak ligovej fotbalista je něco horšího? Jenda trénuje dvoufázově, a pořád nějaký soustředění, on toho času taky moc nemá."
Pokračovali ve hře, ale Karel co chvíli vrhl pohled na čertisko na chodníku. "Nemůžu se soustředit. Vzdávám."
"Sto jedna ku devadesáti," spočítal Josef skóre. "To máš z toho, že pořád čmucháš, kde co lítá."
"No jen se na něj podívej," vysoukal Karel z bezzubých úst. "Je tam pořád a pořád se mu nezdáme."
"Dneska už si asi nezahrajem. Ty na to nemyslíš."
Karlovi došla trpělivost a vyklonil se z okna. "Mladíku! Copak se ti nezdá?"
Chlapec jako když se utrhne. "Pusťte tu pěnkavu! Vlítla k vám, když ji honil jestřáb…"
"To je tvoje pěnkava?" zaškaredil se Karel samou jízlivostí.
"Má v křoví mladý!" vykřikl chlapec a ukázal do hložiny za zády. "Musíte ji pustit!"
"Musíme, jen co chceme. My tu pěnkavu potřebujeme, víš."
"Mláďata ji taky potřebujou. Ještě neumí lítat…"
"Nezdvořáku, člověk a ptáci - to je přece rozdíl. Na kom záleží víc?"
"Jste kazisvěti, jste ti nejhorší kazisvěti!" vychrstl chlapec. Shýbl se a pak hodil do okna.
Karel s Josefem stáli jako uhranutí. Taková opovážlivost! Taková nevychovanost! Zavřeli okno společně, jako by se báli, že ten druhý na to nemůže sám stačit.
"Jsem tak rozčilenej, že si musím lehnout," zasípal Karel a také Josef, který vedl sto jedna ku devadesáti, se natáhl na kanape se sepranou dekou. - - -
Každý myslel na to své. Karel na Milana, který postavil příliš vysokou zeď, a Josef na Jendu, který prohrál ten nejdůležitější zápas. Hodiny počítaly čas už drahně dlouho, už se zdálo, že ti dva usnou, když tu Josef, vzdychl: "Nebylo by to lepší? Kdybychom ji pustili?"
Karel, bezradně stojící před převysokou zdí, jako by čekal právě na tohle. "Asi bych už nemoh hrát," drclo mu v ústech.
Jako by čekali, který z nich to udělá, a pak to udělali spolu. S úlevou sedli ke stolu. Začali hrát.