Táborský kněz Václav Koranda měl docela rušný život. On první při kázání pod širým nebem vyzval posluchače, aby si příště přinesli zbraně. On přivedl zfanatizovanou chátru z Prahy do zbraslavského kláštera, která pak vytáhla mrtvolu Václava IV. z rakve a nutila ji k popíjení. On také nechyběl v bitvách u Sudoměře, na Vítkově a jinde.

Bojoval však pouze slovem, zbraň do ruku vzít nemohl. Kdyby zabil jediného člověka, nesměl by pak sloužit mši. V krajním případě mohl nepřítele jen omráčit. Jeho úloha ve vojsku spočívala v tom, že před bitvou povzbuzoval boží bojovníky tak, aby jim bylo vcelku jedno, jestli je nepřátelé zamordují.

„Bratři a sestry, připravte se k boji,“ tak začínaly jeho plamenné řeči.

Aby ho mohlo poslouchat co nejvíce lidí, byl často na cestách. To se mu málem stalo osudným. Při jedné cestě ho rožmberští ozbrojenci zajali a uvěznili na hradu Přiběnice. V temném žaláři pak on a jeho druzi rozumovali, co s nimi teď bude. Utěšovali se nadějí, že jim jen useknou hlavu, protože upálen na hranici být nikdo nechtěl.

Mezi žalářníky byl i jeden přemýšlivý mladík jménem Odolen, kterému situace v rozvráceném království vůbec nebyla jasná. Proč je mezi lidmi tolik nenávisti a proč se navzájem tak zběsile vraždí, když jsou přece všichni křesťané? Dal se s vězni do řeči a Koranda mu všechno hravě vysvětlil. Nastínil mu, že co nevidět nastane konec světa, hříšníci se propadnou do pekla a ti spravedliví, kteří na zemi zůstanou, se budou mít všichni rádi a všechno budou mít společné, podle Kániše i ženy. Nejvyšší čas se obrátit!

Taková budoucnost se Odolenovi zamlouvala a téměř okamžitě se stal přesvědčeným husitou. Vyprostil vězně z okovů, nechal dveře žaláře pootevřené a spěchal do Tábora pro pomoc. Když husitské vojsko přitáhlo k hradu, vykradli se vězňové z žaláře a vylezli na věž. Někteří obránci hradu je chtěli dopadnout, ale Koranda a jeho společníci se nedali. Protože měli jen holé ruce, uvolňovali ze zdiva kameny a metali je dolů na útočníky, tak dlouho, dokud husité hrad nedobyli.

Osvobození vězni se radovali, jen Koranda byl zamlklý. Pořád vzdychal a po chvíli pravil pochmurným hlasem:

„Tak nevím, bratři - zabil jsem někoho, nebo nezabil?“

To nikdo pořádně nevěděl. Koranda ještě pár dní přemýšlel a pak se rozhodl, že už pro jistotu nikdy mši nesloužit nebude. Zůstalo mu jen kázání a náboženské debaty. S útočnými řečmi proti mocným nepřestal ani po skončení husitských válek, a proto ho nakonec Jiří z Poděbrad uvěznil na hradu Litice. Z žaláře už ohnivý kazatel živý nevyšel.