19.3.2024 | Svátek má Josef


POVÍDKA: Navztekánek

11.9.2019

Neměl jsem dobrou náladu, hned od startu. Na psychiatrii jsme začínali pracovat v půl osmé ráno a to mi vždy připadalo příliš těsně po půlnoci. Slušní lidé jsou tou dobou ještě v posteli. Jedinci, kteří po ránu čiperně vyskakují z postelí a s písní na rtech vítají nový den, mě vždy jen dráždili a mou rozladěnost prohlubovali.

Budova psychiatrie byla stranou hlavního nemocničního křídla. Cestička k ní vedla parkem a snad maličko tu mrzutost obměkčovala. Byla pěkná, stinná, zarostlá a uklidňující. A dnes zatarasená. Na zátarasu oznámení, že se cesta bude asfaltovat, vstup zakázán, použijte náhradní cesty podél silnice.

Nikde nikdo, po dělnících ani památky. „Bude, bude,“ rozčiloval jsem se. „Ale to neřeknou, kdy s tím začnou. Ale pro jistotu si to, darebáci, zavřou hned! Tak to ne!“ A zátaras jsem obešel.

Jenže za první zákrutou už byl asfalt vytrhaný, cesta plná velkých strojů a dělníci na mně mávali, abych se vrátil. Že ne, že dál mě rozhodně nepustí a cestičkou neprojdu. Co jsem měl dělat; vracel jsem se, ale teď už jsem se doopravdy vztekal. „To nemohli, lajdáci mizerný, na tu ceduli napsat, že začnou hned?! Jindy jim to vezme týdny… Teď kvůli nim přijdu pozdě.“

Ta mizerná nálada byla další den ještě horší. Hluk strojů byl rušivý a znervózňoval jak pacienty, tak personál oddělení. K tomu přibyly starosti o bezpečnost pacientů. Zrušit jim vycházky by bylo kruté a jistě by vyvolalo bouři nevole a protestů. Zejména pro pacienty třetího a čtvrtého stupně, kteří si museli svá práva „vysloužit“, a to často odráželo a dokládalo míru jejich zlepšení. Jenže co kdyby nějaký neukázněný nebo impulsivní pacient neuposlechl výstražných nápisů a zákazů vstupu a na staveništi přišel k úrazu?! A co se Sylvií, kterou ještě před týdnem chytli na záchodě ve sklepě ve vřelých objetích s uklízečem? Ta už si na chystanou vycházku oblékla velmi přiléhavé tričko, a asfaltéři byli vesměs mladí kluci v nejlepší kondici…

Třetí den začali na cestičku pokládat nový asfaltový povrch, a tak přibyl smrad. Čpavý a vše prostupující, neuniknutelný. A stalo se, čeho jsem se obával. V té době byli na oddělení dva schizofrenici s náboženskými bludy a oba rázem pochopili, o co jde. Konec světa je tu. I s pekelným pachem, který oni vždy předvídali a trochu i cítili, jenže nikdo jim nevěřil. Místo toho je cpali prášky. Tak, a teď to tady máte! Byli zděšení. A já vlastně také. Nálada byla mizerná, pacientů i personálu. A právě tak trpělivost, napjatá jako struna, schopná kdykoli prasknout. Na psychiatrii to bylo jako v nějakém blázinci.

Pěnil jsem, když jsem zjistil, že dělníci práci ve slíbeném termínu nestihli. Že přibude čtvrtý den. „Lajdáci, pořád jen svačí a v práci se nepřetrhnou,“ nadával jsem. Ale biblicky by snad den čtvrtý měl být dnem stvoření dne a noci, večera a jitra, a tím jsem se utěšoval. Že už to pak všechno půjde jako na drátku; jitro přece vždy symbolizovalo naději.

A skutečně, další den jsem si už vykračoval jako pán po zbrusu nově vyasfaltované cestičce. Tedy, se zbytkem zahořklosti na duši; ta cestička vůbec, podle mého názoru, asfaltovat nepotřebovala, nic jí nechybělo. A všechno to rozčilování, vztekání, starosti, problémy a nepohodlí byly zbytečné.

Umíte si představit ten vztek, co mě posedl, když jsem ani ne za měsíc zpozoroval malé vzdutí v nově položeném asfaltu. A to vzdutí den ze dne rostlo a s ním rostlo i mé rozhořčené navztekání. A jak se kolem tvořily v asfaltu praskliny, tak praskala i moje trpělivost. „Lajdáci mizerný,“ nadával jsem v duchu i nahlas. „Prachy za to berou neuvěřitelný a takovýhle zmetky odvádějí. Šlendrián! Škandál! Jenže já to tak nenechám,“ byl jsem rozhodnutý. Na radnici si budu stěžovat, asfaltérské firmě, ředitelství nemocnice, inspekci silnic, do novin to dám a televizi pozvu, hlavy se budou kutálet!

A pak se objevil původce a strůjce té pohromy. Ze vzdutého rozervaného asfaltu vyrazila ke slunci zářivě žlutá pampeliška. S dlouhým, tenkým, zdálo by se křehkým stonkem.