Díváte se na boční zeď kostela Nejsvětějšího Salvátora na Křižovnickém náměstí u Karlova mostu v Praze, kde káže sám veliký páter Halík, značný problém to pražského arcibiskupa a možná i skoro celé biskupské konference, neboť prý jedna věc je poslušný kněz Halík a jiná svobodomyslný občan Halík, když ten druhý Halík si říká a dělá, co chce, čemuž lze vzdorovat jen nesnadno. Kázáním přivádí do vytržení shromážděné studentky, které tu jsou ve své vlastní akademické farnosti jako doma, což je nejspíš také jeho vynález, ale nám o okouzlené dívenky a proslulého kazatele dnes věru nejde. Jsme tady kvůli něčemu úplně jinému. Kvůli vozíkům u paty zdi. Patří metařům. Parkují tu spořádaně, nikdo nemůže pranic namítat, vždyť nevadí provozu a nevadí nikomu, ostatně jako nikomu nevadí jejich vozkové (říká se osobám tlačícím vozíky vozkové? Určitě ne vozíčkáři, to jsou dnes invalidé). Postávají tu se svými vozíky tiše, jak tiše a takřka nepozorovaně se pohybují po ulicích, nešetří kroky třeba pro jediný nedopalek cigarety, nehubují na veřejnost a mohli by, na obecenstvo, kterému upadne od ruky úplně cokoli a kdekoli, mlčky a pokorně tlačí své vozíky – a kam teď zmizeli?

Jen několik kroků odtud a po pár schodech jsou vstupní dveře do Národní knihovny České republiky, které tak ale nikdo neříká. Odedávna je to Univerzitní knihovna, studenty zvaná též Univerzitka. Za neokázalými dveřmi vůbec nesvědčícími o tom, že za nimi je pečlivě uložena moudrost věků, za těmito dveřmi alespoň na prahu nového tisíciletí, kdy byl onen snímek pořízen, jste ze všeho nejdřív narazili na bufet. Dvě menší místnosti, kdy v té první bylo už tenkrát okénko, nebo to byl pult?, a za ním hodná paní, která vám prodala svačinu. Patnáct deka bramborového salátu, housku a potom kafe. Sortiment byl nepochybně bohatší, ale já měl vždycky, den co den, patnáct deka bramborového salátu, housku a potom kafe. A v téhle přední místnosti u dvou stolků tichounce jedlo a pilo kávu šest metařů, dvě dámy a čtyři pánové.

Bylo fascinující pozorovat příchozí. Ani ne tak studenty, které zajímali jen oni sami, každého pouze každý z nich, proto se také odebrali obdivovat se do vedlejší místnosti, ale zřetel si především zasloužili ctihodní páni akademici, typičtí badatelé ve vědách humanitních, omšelí jak rukou psané lístky v zásuvkách lístkového katalogu . Vstoupili, zaznamenali přítomnost mých šesti metařů, lehce se uklonili na pozdrav a metaři ho stejně beze slov opětovali. Bůhví, kde slovutní páni vědátoři sebrali onu úctu, neboť očividně nešlo o pouhou zdvořilost, kdepak, jako kdyby snad měli ještě v živé paměti nedávné časy, kdy se z profesora či docenta mohl stát metař v několika málo minutách, ostatně kdoví, jak to může být dneska, v době alternativních trestů, třeba je mezi metaři také nějaký pan asistent, který jen zapomíná přispívat na výchovu svých dvou malých dcerušek, kdoví. Po vzájemném tichém pozdravu usedali vzdělanci se svou kávou ke zbývajícím dvěma stolečkům a konečně v tomto bufetu zavládlo ovzduší, jaké by muselo nadchnout každého sociologa nebo pravověrného sociálního demokrata: v mlčenlivé atmosféře by nutně zaznamenal vzácnou symbiózu osob, na jejichž inteligenci klade společnost požadavky vpravdě minimální, a osob, od nichž se očekávají skvostné perly co výdobytky pilné práce duševní. Vzdor tomuto kardinálnímu rozporu tu spolu svačí, na nějakých pětadvaceti metrech čtverečních, ve vzájemné úctě a v míru! Všechna provolání o rovnosti lidí bez rozdílů, všechny manifesty hlásající stejná práva všem tu mají trojrozměrnou, živou ilustraci. To se vskutku hned tak nevidí!

Tož taková byla Univerzitka. Jaká bude po všech těch rekonstrukcích? A třeba v novém domě? Ale hlavně: jaká bude bez metařů, tak vzácně vyvažujících přemíru vzdělanosti?