.

Stávala tu velká, pyšná hora, sopka. Začala se kdysi zlobit, až zlostí vybouchla. Vybouchla až od kořene. Výsledkem je díra v zemi, jejíž obvod tvoří přesný kruh. Jako narýsovaný kružítkem. Průměr kroužku je pouhých deset kilometrů; na dno nedohlédneš. Tušíš, že šmolka dole je voda. Jak jen může být tak krásně modrá? Podíváš se nahoru, je to stejné. Šmolka. Modrou báň nad námi protíná bílá čára, tryskáč má asi někam moc napilno; trochu kouří.

Prsten skal kolem jezera dole je celý zubatý. Teď jsem si vzpomněl, jak by tento útvar nazval pan učitel Janata, který nás učil geometrii. Komolý kužel. Tak vypadá ta hora bez vršku zvenku. Představuji si ji zevnitř. Je jako štamprle. To je zase geometrické jméno, které jí dávám já. Vím, že i pan učitel by se mnou souhlasil. Na rozdíl ode mne by však uměl vypočítat, kolik tekutiny se do té bezedné štamprle vejde. Já jen vím, že kdyby byla plná borovičky, všichni Valaši by měli co dělat, aby si s tím obrovským panákem poradili.

Jezero nemá přítok, všechna voda do něj napršela. Na vnitřní straně zubatého kornoutu, který jezero obklopuje, se v některých místech drží mezi skalami a stromy sníh. Stráň se sněhem je obrácená přímo k severu, slunce na ni nemůže. K vodě scházíme s Alenou po příkrém chodníku. I ve velké hloubce vidíš kameny na dně. Samozřejmě jsem si nahodil svoji udici. U břehu se míhaly rybky, za chvíli jedna z nich popadla i mou mušku. Byl to losos. Chytil jsem jich ještě několik, žádný nebyl větší, než dvacet centimetrů. Byli tady lidmi uměle vysazeni, říká brožurka; nikdo neví, proč tady lososi nevyrostou. Já to vím. Párkrát obepluli prsten jezera a zjistili, že jsou v pasti. Nikdy se nepoperou s peřejí, nikdy nevyskočí proti vodě padající z jezu. Taky neucítí slanou vodu a neuslyší tlukot vln oceánu proti skalám. Nemají svobodu, přestali růst.

Stromům v kempu nedohlédneš na špičku, jehličí krásně voní. Jsme samozřejmě na vnější straně kornoutu, na opačné straně by ses svalil i se spacákem do vody. Pod nízkými stromy vedle stanu je hromada sněhu. Je příšerné horko. Zapíchl jsem do mokrého sněhu čtyři konzervy s pivem. Až se vrátíme z túry, budu ho mít jako z ledničky.

Hodláme zdolat nejvyšší horu Parku. Chodník stoupá prudce nahoru. Stromy jsou stále nižší, zato jejich větve jsou husté jako kožich. Brání se tak větrům a nepohodě. Horko je ještě větší než předtím, na severním svahu však leží sníh. Některé ze závějí jsou přes dva metry vysoké. Teď je polovina července, jak tady asi bývá v lednu? Chodník nás vede dál od jezera. Jezero teď vidíme shora v dálce. Perfektní tmavomodrý kruh lemovaný zubatými skalami zasazený do zeleně nekonečných lesů. Kdo říká, že zelená a modrá se tlučou?

Je to namáhavý výstup. Horko unavuje. Už jsme vypili skoro všechnu vodu, kterou si v ruksaku neseme, klepou se mně nožky. Čeká nás však odměna za úsilí. Z vrcholku vidíme kus světa. Bílé kornouty sopek vyčuhují z lesů, poslední se ztrácí někde vysoko na severu, na jih od nás je zlatonosná Kalifornie.

Do tábora jsme se vrátili k večeru. Hnal jsem se ke své ledničce, nebyla tam. Na mokré zemi se válela moje piva. Byla ještě pěkně vychlazená.

Večer jsme viděli, jak je vlastně nebe přecpané hvězdami. Nebylo tam volného místečka, největší hvězdy byly na dosah. Obraz s hvězdami byl orámovaný zubatými vrcholky jedlí. S těmi hvězdami už jsem si kdysi povídal! Kdy však, a kde? Už to mám! V Nízkých Tatrách na hoře Chopok. Seděli jsme tam kdysi s kamarády po celodenním lyžování v šenku a popíjeli sodovku. Lyžáky jsme měli rozepnuté, bundy i svetry pověšené na opěradlech židlí. Kamna příjemně hřála, do studené ubytovny se nám moc nechtělo. Náš trenér byl na lyžařském soustředění také našim tátou. Když řekl: “Jde se spát,“ nikdo neprotestoval. Hvězdy nás za naši poslušnost odměnily. Zářily hned nad námi, byly jich tisíce.

Když jsem hvězdnaté nebe nad Chopkem srovnával s tím v Oregonu, nenašel jsem rozdíl. Hvězdičkám za tu dobu nezešedly vlasy, ba ani jim nepřibyla jediná vráska na čele...