Tato povídka není o mně, nýbrž o době, v níž jsem jako mladý muž žil

V červnu 1974 jsem úspěšně dokončil studium zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Praze. Stal jsem se tak na celý život "inženýrem ekonomiky a řízení zahraničního obchodu". Moje dívka dostudovala "matfyz" (nejnáročnější studium všude a za všech dob) a začala učit matematiku a fyziku na gymnáziu v Mělníce. Stala se "středoškolskou profesorkou". Prvních několik týdnů přespávala ve fyzikálním kabinetě na žíněnce vypůjčené z tělocvičny. Když už to nemohla vydržet, obstaral jí ředitel gymnázia podnájem v rodině hlídače mělnických vinic. Já jsem nastoupil do Československé obchodní banky na Příkopě 14, Praha 1 (ještě tam stojí) a od samého začátku jsem svoji práci v odboru mezinárodních mezibankovních vztahů téměř miloval. Zprvu jsem přespával na vysokoškolských kolejích na Žižkově-Jarově. Tam mne po třech týdnech dopadl ředitel kolejí a nemilosrdně mne vyhnal. Byl jsem doslova na ulici. Několik nocí jsem strávil u jednoho ze svých pražských kamarádů, ale situaci jsem musel řešit.

Zvolil jsem cestu, kterou kdysi ze zoufalství volili američtí černoši. Přihlásil jsem se do armády. Všiml jsem si totiž, že v té době většina mých spolužáků již byla povolána na vojnu. Jenom mě nějak opomenuli. Motivován svízelnou situací jsem navštívil vojenskou správu. Tam se podivili, že ještě nejsem "odveden". Poté se vyjasnilo, že jsem byl stále ještě hlášen k trvalému pobytu v Domažlicích. Tehdy byly Domažlice zřejmě příliš daleko od Prahy na to, aby se dvě vojenské správy dohodly. Po krátkém výslechu jsem tedy byl zbaven podezření na vojenského zběha. Za dva dny jsem už šťasten držel v ruce povolávací rozkaz. Stal jsem se tak snad prvním dobrovolníkem Varšavské smlouvy!

V Brně jsem absolvoval "přípravku". Po třech týdnech mne pak poslali do funkce pomocníka proviantního náčelníka v Olomouci. Měl jsem štěstí. Proviantní náčelník kapitán V. byl slušný člověk. Alespoň se mnou jednal slušně. Bývalý pilot, utrpěl zranění, a tak mu darovali snad nejlepší službu ve všech lidových armádách: funkci proviantního náčelníka. Na rozdíl od pravých indiánských náčelníků měl takový "náčelník" obrovské privilegium: měl volný přístup do proviantního skladu. Měl dokonce povinnost jej často navštěvovat a kontrolovat. Vždyť také každý pátek odpoledne mně a "civilní pracovnici" paní V. sdělil, že kdyby ho někdo hledal, tak "šel zvednout kuchařům mandle a zkontrolovat proviantní sklad". Poté uchopil svoji velikou a ještě roztahovací koženou aktovku a odešel. Někdy jsem ho potom vídával, jak tou brašnou k prasknutí něčím naplněnou jen tak nonšalantně mává. Dával tím najevo, že je v podstatě prázdná a tak strašně lehká. Byl to silný muž, takže většina nezasvěcených skutečně netušila, že ta brašna obsahuje 5 – 10 kg masa, pomerančů, banánů a jiných vymožeností vyspělé socialistické společnosti, které se ovšem v normálních obchodech běžně nevyskytovaly.

Byl to spíš instinkt než inteligence, co mně napovědělo, že – na rozdíl od té první, vražedné a lidské existence likvidující fáze socialismu – ta druhá fáze, totiž "rozvinutá socialistická společnost" byla už jenom nekonečným předstíráním a "bojem o koryta". A v Olomouci jsem rychle rozpoznal, že Československá lidová armáda byla v tomto předstírání ještě umocněna. Vojáci z povolání s vážnou tváří předstírali "bojeschopnost". Ve skutečnosti měla většina důstojníků a poddůstojníků z povolání (tzv. "furťáci") dva koníčky: sex (tehdy se v Česku ještě říkávalo "šukání") a chlast. Nemohu zapomenout na poddůstojníka, který mně během služby "pomocníka deveťáka" nadšeně vyprávěl o tom, jak kdysi sloužil ve vyhrazeném vojenském prostoru na severní Moravě, kde si "chovali" mladou Cikánku. Bydlela prý v jednom z muničních skladů, denně ji dobře krmili a starali se o ni jako dobří hospodáři. No a ona jim dávala. Myslel tím asi lásku. Aby mně nějak přiblížil, jak dobrá to byla milenka, svěřil se mně: "Člověče, absolvente, ta když líbala, bože, jak ta líbala!! Ta, ta, ta, když líbala, ta .......... ta ti vysála všechnu špínu ze zubů!!!"

Pocit, že v takovém prostředí budu žít celý jeden rok - i když zadarmo zeleně ošacen, dobře živen a beztrestně ubytován – byl pro mne nesnesitelný. Přihlásil jsem se tedy v olomoucké jazykové škole do státnicového kurzu němčiny a angličtiny. To vyžadovalo dvě "vycházky" týdně. Můj slušný náčelník byl ochoten podepsat jednu každé dva týdny. Problém vyřešil můj nový přítel, Ing. Josef V., absolvent Vysoké školy chemickotechnologické v Praze, tehdy pomocník "výstrojního náčelníka" (To také nebyl Indián, nýbrž poručík Ch.). Pepík mně předal dvě čisté "vycházkové knížky" opatřené (pravým) razítkem útvaru a mým (strojem psaným) jménem. Napodobit podpis mého náčelníka byla hračka. Vždy jsem pak vyčkal, až furťáci opustili "útvar", a pak jsem vyšel já. Na "bráně" si zvykli, že tenhle "absolvent" má nějaké zvláštní poslání. Když se mně dozorčí na bráně s pomocníkem ptali, odpovídal jsem stroze "soudruzi, pracuji na štábu a nemohu o těchto věcech mluvit". Pravda, někdy jsem přitom mlčky položil na pult dva banány nebo pomeranče (které jsem NIKDY nejedl, pouze rozdával, takže ani přísně právně řečeno se nejednalo o krádež nýbrž o jistý druh "přerozdělování", což je vlastně podstatou socializmu, že?).

A tak se stalo, že každé úterý a každý čtvrtek jsem v pozdní odpoledne strávil dvě hodiny v jazykové škole a pak.......... no, pak jsem se odebral do Národního domu, kde v přízemí hrála krásná živá operetní muzika (obvykle housle a klavír), kterou jsem tehdy vokabulárně vnímal jako "(bezvadně) maloburžoazní", a v prvním patře se hrály šachy o peníze a šenkovala se plzeň.

Měli mě rádi šachisti (často jsem s nimi prohrával) i číšníci (měl jsem strašně rád plzeň). Nevědomost hříchu nečiní, a tak jsem klidně chodil tam - a pozdě v noci - zpět po hlavní ulici, na níž (jak jsem se později dozvěděl) byla umístěna hlavní oblastní "posádka". Všiml jsem si sice, že před jedním z domů pokaždé postával poddůstojník, ale vůbec mne nenapadlo, že bych se měl tomuto místu vyhýbat tak, jak se mu vyhýbali všichni vojáci, kteří tajně přelezli plot a byli venku "načerno". Naopak, toho zelenooděnce jsem rázně zdravil s takovou jistotou, že ho zřejmě ani nenapadlo, že kolem právě kráčí voják načerno.

To pořekadlo o džbánu a jeho uchu asi platí. Stalo se jednoho pozdního večera, když jsem se rozjařen vrátil na útvar, že mně s trochou škodolibosti sdělili moji spolubojovníci, že mám průser, neboť jsem způsobil něco, co se tehdy ve vojenské mluvě nazývalo "mimořádná událost". Byl jsem si jist, že se mýlí, protože jsem si nebyl vědom žádné chyby v mém bezvadném vojenském chování. Také jsem ovšem věděl, že nejvyšší možný trest byl jeden až dva týdny vojenského vězení, které by mně vlastně pomohlo, protože by mne od čtení německých a anglických knih vyžadovaného pro státnici nevyrušoval už ani pobyt v proviantní kanceláři.

Poručíkovi Chovanci jsem se zahlásil rázným až vykřiknutým sdělením "Soudruhu poručíku, přišel jsem na váš rozkaz". Poručík se trochu ulekl tak hlasitého vzdání pocty. Aby to zakryl, začal křičet. Je to často křik, čím důstojníci lidových armád demonstrují svoji bojeschopnost. Zeptal se mne, kde jsem byl včera večer. Odpověděl jsem mu, že jsem se procházel. Na jeho dotazy jsem postupně svoji výpověď upřesňoval. Protože jsem nemohl spát. Po útvaru. To jsem si neuvědomil. Desátníku, vy jste si neuvědomil, že máte "službu na rotě"? Neuvědomil. Jak mně to vysvětlíte? Nedovedu si toto své selhání vysvětlit, soudruhu poručíku. Poručík si zoufal. Čekal aktivní obranu a vytáčky. Za to se snadno trestá. Já si sypal popel na hlavu. Nakonec vyjádřil pochyby nad tím, jak jsem mohl dostudovat vysokou školu. Přitakal jsem mu slovy, že se někdy také divím. Poručík byl zcela vyveden z míry. Tázavě si mně prohlížel. Pak mně dal rozkaz, abych vypadl a aby mne ten den už neviděl. Rozčilením a zklamáním z mého nemužného chování mně zapomněl vyslovit vojenský trest.

Tak plynuly mé vojenské dny i nadále v pohodě. Intenzivně jsem studoval angličtinu a němčinu, hrál šachy o peníze, pil pivo a naslouchal krásné lázeňské kolonádní hudbě v Národním domě. Ostatním "absolventům" se v Olomouci také líbilo. Tři sta metrů od kasáren byly dívčí vysokoškolské koleje. Narodil jsem se na malé vesnici v těsném sepětí s přírodou. Proto mi tahle koexistence kasáren plných mladých mužů a dívčích kolejí plných mladých dívek vyvolávala představu žlutého pole řepky olejky a nedalekého včelína. Vždyť také jeden z mých slovenských kolegů jednoho pozdního večera, když se vrátil po svém sexuálním záletu, se nechal slyšet: "Veď vám to kokoti hovorím, toto není Flora 75 (každoroční výstava květin v Olomouci), ale Deflora 75!"

Pak přišla druhá "mimořádná událost". Způsobil jsem ji zase já. Tentokrát kasárny navštívil kontrolní orgán 6. letecké armády. Ano, byli jsme součástí 6. letecké armády, ačkoli nikdo z nás létat neuměl. Kontrolní orgán se domníval, že moje nepřítomnost na rotě snížila bojeschopnost té letecké armády, a tak bez váhání těsně po půlnoci nechal vzbudit a přivolat velitele kasáren. Druhý den v kanceláři byl ke mně můj slušný náčelník nečekaně strohý, vyptával se mne na moje zvyky a tak. Potom mně sdělil, že mne musí předvést veliteli a že "takhle řvát sem starýho ještě neslyšel". Vstoupil jsem do kanceláře velitele a hlasitě jsem vyhrkl: "Soudruhu plukovníku, přišel jsem na váš rozkaz." Plukovník si mě chvíli měřil tak, jako si asi zmije měří myš, než se na ni vrhne. Pak se mně podezřele tiše zeptal, kde jsem byl včera v noci. Procházel jsem se. Po útvaru, soudruhu plukovníku. Protože jsem nemohl spát, soudruhu plukovníku. Pak plukovník zvýšil hlas. Bytostně jsem cítil ten blížící se výbuch. To jsem si neuvědomil, soudruhu plukovníku. Zapomněl jsem na to, soudruhu plukovníku. Ne, neumím si to vysvětlit, soudruhu plukovníku. Teď si uvědomuji, že jsem strašlivě selhal, soudruhu plukovníku. Pak mně plukovník připomněl, že mne dělnická třída nechala vystudovat a já jí takto vracím svůj dluh. Soudruhu plukovníku, vynasnažím se, aby se takové selhání již neopakovalo. Plukovník potřeboval oddech, a tak nahlédl do mé složky. "Člověče, tady stojí, že jste dostudoval Vysokou školu ekonomickou a vy mluvíte jako blbec!" Soudruhu plukovníku, někdy také o sobě pochybuji. Pak jsem vytasil svoji (připravenou) klíčovou větu: "Soudruhu plukovníku, snažím se být dobrým vojákem, ale nedaří se mně to!". Člověče, vy mluvíte jako vůl. Ven!!! Soudruhu plukovníku, dovolte mně odejít. Dyk sem vám to právě dovolil, kurva, vypadněte už...

Za dveřmi stál a naslouchal můj slušný náčelník. Zeptal se mne, kolik jsem vyfásnul. Nevěděl jsem. Von vám to neřek? Ne, soudruhu náčelníku. No, tak to budou číst při odpoledním nástupu a čtení rozkazu, ulevil si můj náčelník.

Při odpoledním nástupu však moje jméno ani nezmínili. Za několik dnů se mě můj slovenský kolega dost necitlivě zeptal: "Ty kokot, ako je to možné, že není si na rozpise služieb na další mesiac?" Odvětil jsem mu, že pracuji na štábu a že o svém poslání nemohu s každým hovořit...

Jak si tohle vyřazení ze služeb vysvětlit? Dodnes tápu. Ale fakt si myslím, že soudruzi velitelé dodrželi všechna pravidla té země v té době. Že totiž plukovník zavolal poručíkovi a dal mu rozkaz, aby toho blbce Koláče nestavěl do služeb, že si nenechá ujít prémie a povýšení kvůli jednomu blbci, který snad zázrakem nebo strašnou protekcí dokázal vystudovat vysokou školu.

Do civilu jsem se vracel vlakem z Olomouce do Prahy a - po přestupu v Praze - pak do Domažlic jako "desátník absolvent". V Domažlicích na vojenské správě mne přivítala civilní pracovnice pro mě (dnes) neodolatelně emocionálním domažlickým dialektem: "Ale chlapče, copažesi jenom desáááátník absolvent? Dyk přece plááánovanááá hodnost pro tebe je podporučík?" Odpověděl jsem jí – stále ještě po vojensku – že jsem se opravdu snažil, ale nějak to nevyšlo. I ona se na mne podívala trochu udivena, ale pak se vzchopila a sdělila mně, že přišel "zvláááštní rozkaz". Když se vrátila s kouskem papíru, pronesla ta sváteční slova: "Tak, chlapče, jááá tě tímto povyšuju na podporučíka." Dodnes je mi posilou vědomí, že jsem stále ještě podporučíkem v záloze neexistující armády.

Měl jsem vlastně celý život štěstí na slušný lidi. Anebo je to tím, že si vzpomínku na slušné lidi, kteří prošli mým životem, uchovávám v paměti tak, jak to vyjádřil nezapomenutelný Hrušínský ve Vesničce mé střediskové ("Víš, Kadle, každou takovouhle chvilku by si člověk měl schovat na horší časy"). Vrátil jsem se totiž do Československé obchodní banky a můj ředitel David se mne zeptal, jak jsem si vedl na vojně. Odpověděl jsem mu z vojenského zvyku, že velmi dobře. On se pousmál a sdělil mně, že asi moc ne, když na mně přišla taková špatná zpráva z Olomouce. I na ředitele Davida vzpomínám v horších časech. To proto, že když jsem (z bytové už zase nouze) za dva roky přešel do Geoindustrie, to neblahé hlášení z Olomouce už v mé složce nebylo...

To jenom potvrzuje moje přesvědčení, že slušní lidé se chovají slušně i ve velmi neslušných dobách.