19.3.2024 | Svátek má Josef


POVÍDKA: Dozrávání

14.7.2018

Měl jsem tu partu holek rád. A říkejme jim i nadále holky, protože právě tak si samy říkaly. Kdyby jim někdo říkal „děvčata“ nebo dokonce „dívky“, smály by se tomu. A partu také držely jinak, než se zdá být obvyklé u děvčat, dívek nebo žen. Ty mají často sklon ke komornějším, intimnějším, spíš párovým vztahům. Jedna kamarádka bývá ta „nejlepší“ a ostatní se přidávají víceméně příležitostně, pokud vůbec. A když se jedna z toho dueta nejlepších kamarádek zamiluje, je to často konec toho intimního sdružení a nejlepší i podružné kamarádky bývají vystřídány, často přáteli nového partnera.

Ne tak v téhle partě. Byly čtyři a tak jim to vyhovovalo. Jezdily spolu na vodu a na hory a občas někoho přibraly, ale vždy bylo naprosto jasné, kdo je členem party a kdo je jen host. Občas se zamilovaly nebo chodily s kluky „jen tak“. I když si všechny vybíraly podobný typ kluků, takové spíš sportovní hromotluky, nikdy spolu o kluky nebo před kluky nesoutěžily. A kdykoli začal jejich nový kluk soutěžit s kamarádkami o postavení a přednost před partou, podepsal si svůj vlastní ortel. Do týdne či dvou po něm nebylo ani památky, a parta jela dál.

Kromě toho, že si vyhovovaly, je skutečně pojilo a tmelilo ještě něco jiného. Říkejme tomu společný cíl, společné přesvědčení, společná víra nebo ideál, ale v každém případě to bylo něco, co já už v té době neměl, na co jsem se díval s velkými pochybami, skepticky a snad i nepřátelsky, a přece jsem jim to tajně záviděl. A líbily se mi o to víc. To nadšení jim slušelo.

Studovaly předškolní výchovu, aby se staly učitelkami v mateřské školce. Na rozdíl od mnoha spolužaček to pro ně nebylo východisko z nouze, kam by šly po odmítnutí z více žádaných škol. Ne, pro ně to byla škola první a jediné volby, protože pevně věřily v rozhodující poslání časné výchovy. Protože věřily, že výchovou lze překonat i postižení a znevýhodnění nadělená přírodou, a dokonce napravit i škody, natropené nesprávnou domácí výchovou a rodičovským zanedbáním. „Láskou a péčí se léčí,“ si někdy prozpěvovaly, a jistě by k tomu přidaly, že také správnými, vědecky podloženými a moderními výchovnými metodami, kdyby to šlo rýmovat a vešlo se to do melodie. Vášnivě chtěly být těmi osvícenými a ušlechtilými léčitelkami, a kdo by jim to měl za zlé. Utvrzoval je v tom i jejich mladý učitel psychologie, do kterého byly všechny čtyři tak trochu tajně zamilované. Byl to stejný idealistický nadšenec a citoval jim řadu vědecky podezřelých, ale společensky „pokrokových“ studií o vlivu prostředí. Například jak se nabídlo skupině chudých černochů ze slumu nové, klidné a čisté ubytování, a jak to prospělo jejich vývoji. Když mi to ty holky nadšeně vykládaly a vysvětlovaly, neměl jsem tu sílu se jich zeptat, jak dlouho asi to nové prostředí vydrželo čisté, nebo zda je napadlo, že ten slum, ze kterého byli vysvobozeni, byl také původně novým a čistým prostředím poskytnutým zdarma.

Já už nevěřil ani na Červenou Karkulku, ani na nepodložené, ale politicky žádoucí „vědecké“ studie, ani na dobře smýšlející, ale nesmírné škody tropící idealisty. Ty jsem spíš nesnášel. Mohl jsem těm holkám vyjmenovat řadu jejich nadšených předchůdců, kteří třeba slibovali, že z padesáti náhodně vybraných dětí výchovou, v tomto případě podmiňováním, vychovají padesát zlodějů nebo padesát lékařů. Nevychovali.

Byl jsem už zahořklý skeptik. Nekritického nadšení blbů jsem se bál a potíral je, jak a kdy jsem mohl, a přece jako bych to u těch holek neviděl. Dokonce, jak už jsem řekl, se mi to líbilo. Přiznejme si, že krásným mladým holkám toho hodně projde, ale myslím si, že tady bylo ve hře víc. Chtěl jsem jim věřit, chtěl jsem v ně věřit, chtěl jsem zase věřit v ideály, chtěl jsem být na omylu a žasnout, že to těm holkám vyšlo, že to dokázaly, že svět je přece trochu iracionální, že občas potírá zkušenosti a podráží nohy kauzalitě. Tak jsem jen se zájmem sledoval jejich příběh a fandil jsem jim.

Nechtěly, aby se parta po dokončení školy rozešla, a dokázaly to. Všechny čtyři se přihlásily k práci v úplně nové mateřské školce v průmyslovém kraji, kam z nějakého důvodu nikdo nechtěl, a školka se tak nemohla otvírat, ačkoli už dávno měla.

Ten důvod se dozvěděly brzy po nástupu. Školku vybudovali svépomocí o sobotách a nedělích místní občané, tatínci novorozeňat a někdy i teprve budoucí tatínci, kteří chtěli zajistit místo ve školce pro své ratolesti, až dosáhnou tří let. Mnozí tatínci dosáhli dokonalého časování a byli na to náležitě hrdí; děti jim dospěly do požadovaného věku akorát, když novostavba byla připravena k otevření. Rodiče si odfoukli, setřeli pot z čela a začali se těšit na pokroky mladých studentů ve školce – a možná nejvíc na volné soboty a neděle. Ale spokojenost rodičů netrvala dlouho. Člověk míní, byrokrat mění.

Ze začátku z nadřízeného úřadu oznámili, že podle zákona bude nutné do školky umístit přednostně děti ze sociálně slabých rodin, a tak se možná na všechny děti budovatelů nedostane. Brzy se zjistilo, že těch sociálně slabých je skutečně hodně, a ve skutečnosti se nedostane na žádné dítě budovatelů. Ani na jedno. Žádný z těch sociálně slabých mezi budovateli nebyl. A situaci nepomohlo, že všichni ti upřednostnění sociálně slabší byli cikáni. V té době se jim tak obecně říkalo, a říkali si tak i sami. Ale těžko se divit, že se tak do jinak spravedlivého rozhořčení budovatelů nad tou nespravedlností ještě přimíchal dost ošklivý osten. A těžko se divit, že naši čtveřici nadšených učitelek v městečku nevítali.

Samozřejmě, že holky mrzelo, když si místní od nich v hospodě odsedali a i jinde a jinak se jich stranili. Okázale a demonstrativně. Ale holky si zároveň uvědomovaly, že dostaly ideální příležitost prokázat své přesvědčení v praxi a laskavým, obětavým a vědecky podloženým přístupem vychovat ze zanedbaných, přírodou i prostředím znevýhodněných cikánských dětí možná budoucí doktory, inženýry a vůbec vážené a platné občany. A jako mnoho jiných dobře smýšlejících idealistů věřily, že tak i přes jejich původní odpor dají svým novým spoluobčanům něco cenného a krásného a ti prohlédnou a budou si užívat šťastných zítřků. Asi jako když kotěti třeba i násilím strčíte čumáček do misky s mlékem, ono se olízne a pochopí, že je to vlastně dobré. Ale buďme shovívaví, byly mladé. Dopouštěly se stejného omylu jako mnoho starších a zkušenějších věrozvěstů a zachránců lidstva, když si pletly lidi s koťaty a myslely si, že je mohou dokopat ke štěstí.

Hned od začátku se potýkaly s nepříjemnými všednodenními problémy, jako například se silnou a téměř chronickou zavšiveností svých malých svěřenců. Praly se s tím statečně, ale jejich dlouhodobé plány byly mnohem náročnější a ctižádostivější. Získaly poměrně bohatého patrona v nedaleké chemičce a tam také získaly darem nejmodernější německou velkokapacitní pračku i se sušičkou, která se v té době v Čechách, snad kvůli své energetické náročnosti, ani nepoužívala. Jak vidíte, mládí a kráse se nejen ledacos odpustí, ale dokáže i ledacos vyždímat ze starých páprdů a byrokratů.

A teď už byly holky připraveny zahájit svůj velký projekt. Začaly každodenně prát šaty a prádlo svých svěřenců. Ať přišlo dítě do školky po ránu jakkoli usmolené, odpoledne či k večeru odcházelo nejen čistě vymydlené, ale i v čerstvě vypraném, voňavém, i když někdy potrhaném či obnošeném oděvu. A abychom byli přesní, nebyl to sociální experiment, jako třeba v učebnicích psychologie nebo sociologie. Protože holky nepochybovaly o výsledcích svého projektu. Neuměly si představit, že by se jejich žáčkům a právě tak jejich rodičům v té voňavé čistotě nezalíbilo. Takže bylo naprosto jasné a jisté, že dříve či později začnou rodiče sami prát a tak už to zůstane a začne se předávat do dalších generací. Jak vidíte, holky myslely globálně a měly rozlet. Zatím ovšem dokládaly na prací prášky ze svých spíš skrovných učitelských platů. A krajský tajemník otiskl v novinách článek o pokrokových výchovných metodách v „jeho“ kraji a vystoupil i v televizi.

Holky byly ze začátku trochu překvapené, když jejich žáčci přicházeli ráno oblečení do stále více vrstev. Překvapující bylo i to, že stále častěji také nosili šaty nepadnoucích rozměrů, buď příliš velké, nebo příliš malé. Jako by to byly oděvy mladších či starších sourozenců a možná, že i dospělých. Skutečně to vypadalo, že holky už praly pro celé rodiny, a přiznejme si, že by to leckoho otrávilo. Že leckdo by se cítil snad i trochu zneužívaný. Ale holky v tom brzy našly tak zřejmou a potěšující pravdu, že zajásaly. Zabírá to! Ano, ta touha žít v čistotě je neodolatelná a teď už to oceňují celé rodiny. Pravda, zatím si ty rodiny samy nepraly, ale to už jistě také brzy přijde!

Nepřišlo. Zato přišla podzimní epidemie chřipek. Půlka personálu byla nemocná, mnoho dětí bylo také usoplených, mrzutých a dožadujících se zvláštní péče a pozornosti. Učitelky nejenže nestíhaly běžné rutinní povinnosti, ale uvažovaly i o zavření školky, protože nemohly zajistit předepsaný poměr učitelského dozoru k počtu žáků. O nějakém praní prádla nemohlo být ani řeči; ostatně z uštvaného personálu si na to nikdo ani nevzpomněl.

Vzpomněli si rodiče. Už po dvou dnech při vyzvedávání potomků reptali a po třech dnech to vypadalo na vzpouru. Česko-slovenskou směsí křičeli, že „to sú mi pekné poriadky, Dežo už nemá po tri dny vyprané“ a oni to tak nenechají. Jestli si učitelky myslí, že chudý cikán si musí nechat všechno líbit, tak to ne. Stěžovat si budou! Až třeba úplně nahoře!

Ani učitelky, ani ti „nahoře“ nebyli schopni rodiče přesvědčit, že praní prádla nespadalo do povinností personálu, že to byl dar, že rodičům nikdo nic nedlužil. Ale krajský tajemník se přece zakabonil a holkám vyčinil. „Děláte mi tu jen potíže,“ řekl jim přísně. „A to tu nepotřebuju. Tak s tím praním okamžitě přestanete a budete dělat, jen co máte!“ Tím skončil ten velký, krásný, nadechnutý projekt.

Místní občané měli pocit alespoň jakéhosi zadostiučinění a pochvalovali si, že se jejich těžce vydělané peníze přestanou zbůhdarma rozhazovat na jakési chimérické a směšné ideály. Samozřejmě, že měli pravdu, a přece jsem se s nimi nějak nemohl ztotožnit.

Ale ty holky, ty nadšené mladé holky, se téměř před očima začaly měnit v praktické, pragmatické ženy. A to mi přišlo strašně líto.