Yasmína se ponořila do chladné vody. Jen v řece se cítila svobodná a čistá. Měla pocit, jako by všechny její starosti, obavy i vzpomínky na chvíli odplynuly někam pryč. Udělala několik temp a ocitla se v hlubší vodě. Proud už ji trochu začal táhnout dál, proto radši zamířila na mělčinu do klidného říčního ramene. Řeka Arno se tady trochu stáčela a proud ustoupil více na protější stranu. Potopila se a pod hladinou doplavala až těsně pod vymletý břeh. Měla tam už z dřívějška sedátko z kusu kořene stromu, který voda obnažila. Mokrá tunika se jí přilepila na tělo a trochu chladila, ale jí to nevadilo. Seděla na napůl potopeném dřevě a pozorovala vodu.

Milovala proud řeky, obdivovala jeho tichou sílu, někde důraznou, jinde lehkou a hladivou. Věřila v mystickou moc tekoucí živé vody. Řeka byla jako tepna, ve které proudí životodárná krev matičky Země. Ponoření do řeky pro ni bylo posvátným rituálem, očištěním, stejně jako vyjádřením pokory tomu jedinému a nejvyššímu bohu. Byl to Život Sám, Král Světla nebo První Život – tak mu ona sama říkala a uctívala ho, stejně jako ostatní lidé jejího národa. Těsně nad hladinou se snažil mávajícími křídly udržet pták, pokoušel se napít vody. Očima sledovala, jak se opět vznesl nad řeku, aby mohl ještě jednou prudce klesnout a osvěžit se. Potom se jí ztratil někde mezi oblaky a korunami stromů, které se jako nepravidelná krajka vinuly kolem říčního toku. Záviděla ptákům jejich svobodu, jejich křídla. Pocítila – jako už tolikrát – touhu vznést se a letět daleko, hodně daleko… tak daleko, že vůbec nevěděla, jak dlouho by musela letět. Zavřela oči a aspoň ve své fantazii se vznesla nad krajinu tak, jak to často dělávala ve snech. Zoufale chtěla domů. Tam, odkud každý den slunce přichází – za moře, za hory, za lesy, za pustiny; tam, kde se potkávají dvě mohutné řeky. Tam, kde v osadách žijí lidé, které Yasmína nazývala svými. Patřili jí, stejně jako ona patřila jim. Od malička znala své poslání. Od pěti let uměla psát i číst v posvátných svitcích a knihách. Dříve nikdy nepochybovala o tom, že jednoho dne bude s mužem, kterého jí otec vybere, pokračovat ve stopách svého prastarého rodu. Nepochybovala, že bude duchovní oporou a královnou malého národa v krajině daleko, předaleko za obzorem, kterou zdejší lidé nazývají Levanta.

Slunce se pomalu blížilo k horizontu a Yasmíně začala být zima. Obratně se přichytila kořene stromu a opatrně vyšplhala na břeh. Sedla si na trávu a vystavila obličej slunečním paprskům. Jeden z posledních teplých dnů za chvíli skončí, za pár dní už nebude příjemné koupat se v řece. Tmavé, jemně vlnité vlasy padaly dívce až téměř k pasu. Opatrně si položila ruku na lehounce vystouplé břicho. Teď už to věděla jistě, bude mít s Pierem dítě. Dívala se na řeku a v duchu si představovala, jaké to bude, až se miminko narodí. Bezděčně zachytila rukou prsten, který jí visel na krku jako přívěsek. Byla to jediná věc, která jí zbyla jako hmatatelná vzpomínka na domov a rodinu. Zamyšleně přejížděla prsty po reliéfech škorpiona, včely, hada a lva, které byly vyryté na prstenu. Myšlenky jí pomalu začaly klouzat do minulosti – až k jednomu horkému dni, který se zpočátku zdál jako jeden z mnoha jiných. Stalo se to znenadání a rychle… jako blesk z čistého nebe. V jedné chvíli stála na tržišti a v dalším okamžiku visela svázaná přes hřbet koně a hlava jí rytmicky narážela na okraj sedla. I když už to byly tři dlouhé roky, stále měla před očima vyděšený pohled prodavače koření, když si za jejími zády všiml černého jezdce. Říkalo se jim démoni. Byli to lupiči lidí, většinou mladých dívek a chlapců. Nebylo jak se proti nim bránit, jejich nájezdy byly rychlé a velice kruté. Své oběti předávali za tučnou odměnu obchodníkům na tajných překladištích v poušti daleko za hradbami Madínat as-Salám. Odtud otroci putovali dál v karavanách až k moři, kde byli v přístavištích prodáváni. Někteří z nich vysilující cestu nepřežili, někteří se přes další překupníky dostali až na trhy do hlavního města Osmanské říše. Yasmína měla štěstí, přežila a byla na trhu v Konstantinyyi vydražena a prodána kupci z Florencie. Plavba do Pisy byla dlouhá a úmorná; v podpalubí se tísnilo dalších asi dvacet otroků společně s nákladem koření a látek. Když Yasmínu vyvedli v přístavu z lodi, její patnáctileté tělo vážilo sotva čtyřicet kil, měla zimnici a nové, křesťanské jméno: Catarina.

Slunce náhle vykouklo zpoza velkého mraku a poslalo jeden z posledních světelných pozdravů tohoto dne. Dívka se trochu zachvěla a pocítila ve středu svého těla zvláštní teplo, jako by se jí pod žaludkem stočilo do klubíčka malé koťátko. Vzpomněla si na jasný sen, který se jí zdál dnes nad ránem. Stvořitel jí v něm vzkázal: „Jsi výjimečná!“ O jeho slovech nepochybovala – byla šťastná, že neztratila spojení se svým duchovním světem, který ji držel při životě v těžkých chvílích. Teplé místo v břiše ji uklidňovalo, bylo to příjemné. Věděla, že cítí své dítě.

Jestli jsi holčička, budeš se jmenovat Piera, po tatínkovi, pomyslela si. Mohl by to být chlapec, pokračovala ve svých úvahách, krásný, chytrý, úspěšný a milovaný, jako je Piero. Nebo také moudrý, ušlechtilý a mocný jako dědeček, riš ama. Když si vzpomněla na svého otce, kterého již několik let neviděla, přepadl ji znovu stesk, ale v koutku duše ucítila i plamínek naděje. Bude svému dítěti vyprávět o rodině žijící v daleké zemi a učit ho tak, jak učili ji. Bude ho učit o velkém Králi Světla, o živé vodě, o Vesmíru. A možná, jednou, se spolu vypraví na dlouhou cestu zpět, na Východ. Jen jméno pro syna ještě nemá. Zrak jí padl na ruku, kterou stále ještě svírala prsten zavěšený na krku. Palcem mimoděk hladila rytinu lva. Usmála se. Ano, je to znamení. Leonardo bude to správné jméno pro chlapce.

Slunce ještě jednou prudce osvítilo řeku i její tvář, na které byl patrný lehký a trochu tajemný úsměv. Úsměv, který jednou bude znát celý svět.

Převzato z blogu www.bilakniha.cz se souhlasem autora