To muselo dříve či později prasknout. Středoškolský profesor Karas (viola), nevděčnými studenty přezdívaný Blbá ryba na pět, se každý pátek nemohl zúčastnit mimořádné zkoušky Amatérského symfonického orchestru. Ani čehokoli jiného. Pan profesor prostě v pátek nemohl. Pečlivě tajeným důvodem bylo krematorium v okresním městě.

Karas se svými dvěma kolegy, taktéž pedagogy, vytvořili trio provázející nebožtíky na jejich posledním veřejném vystoupení. Kromě vybraného repertoáru k tomu ještě bylo třeba logistického tahu pana Kadeřábka, správce krematoria, který nasměroval všechny pohřby s vyžádanou živou hudbou na jeden jediný den v týdnu, totiž na pátek. A potom už všechno klapalo.

Repertoáru věnovali pánové náležitou péči. Platící pozůstalí si mohli vybrat mezi Poemem, úryvkem z Fibichovy selanky V podvečer v Des dur, kterýžto sladkobolný hit pánové lehce transponovali do F dur, aby se jim z těch původních pěti b nezatočila hlava. Alternativou k ufňukanému Fibichovi bylo překrásné Dvořákovo Largo, úžasný úryvek z Novosvětské symfonie, z její 2. věty, který dává v originále příležitost nástroji zvanému anglický roh, příležitost tak úžasnou, že stojí za to se kvůli ní učit na anglický roh hrát. A konečně třetí možností byla nábožná píseň Blíž k tobě, Bože můj, anglicky Nearer My God to Thee, kterou prý jako poslední hrála kapela na potápějícím se Titanicu. Konec a žádné objednávky se nepřijímají, Letěla bělounká holubička nebo Mě už nemá nikdo rád, Už kamarádi pomalu stárnem, Jižní eskadrona atakdále, nic takového, venku už se rotí dav na další funus.

Poslední kus tentokrát přišel na řadu ve čtyři odpoledne, takže na Karase čekalo volno do 17.40, kdy odjížděl autobus do pohostinného města s restaurací Las Vegas, dříve U Šedivých, kde byl náš houslista doma. Vyloudal se pomalu na teď už pusté nádvoří před krematoriem, pusté ne tak docela, neboť tu zbyla patrně jedna z truchlících pozůstalých. Nemohl ji minout, dámu v černém, a najednou cítil nutkání ji v chmurně podzimním padajícím šeru nějak utěšit. „Běžte už raději domů,“ pronesl tichounce s houslemi ve futrálu v podpaží a dal si záležet, aby to neznělo jako že propouští uličnici, co byla po škole. Žena pravila, že tu čeká na něho. Že tu bývá každý pátek, jako na koncertě. Že je jí smutno a při jeho nádherné hudbě ještě smutněji, ale krásně. A ví, že on je primarius, velký šéf malinkého orchestru, a dodala si odvahy, že tu na něho musí jednou počkat a říci mu, co všechno jeho umění pro ni znamená.

Nutno konstatovat, že pro Karase řeči o umění byla přeci jen silná káva, zvláště po všech ústrcích, co si u pultu druhých houslí Amatérského symfonického orchestru musel vytrpět. Ale bylo to též pohlazení po duši člověka na lidskou vlídnost naprosto nezařízeného. A tak slovo dalo slovo a starý mládenec Karas a stará panna Eliška posléze nalezli v sobě zalíbení, jak by se řeklo ve starších románech na pokračování.

Pro všechny případy už dirigent, regenschori proboštského chrámu Nanebevzetí Panny Marie pan Josef Vlach Vrábelský pracuje na úpravě Svatebního pochodu Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, pro jehož jásavé vyznění prý není trubek nikdy dost. Kdežto pouze žesťům by dirigent svěřil nástup snoubenců k oltáři za zvuků Triumfálního pochodu z opery Aida od Giuseppe Verdiho. Tak uvidíme.