Aristoteles pravil, že nejdokonalejší pohyb je ten kruhový. Stejně funguje ale i ono pomyslné otáčení se božího mlýna, uzavřených celků dnů lidských osudů, pro každého jeden jeho osobní, a přitom pro všechny stejný. Není to vlastně v pravém slova smyslu pohyb, žádné opravdové přemisťování se tu nekoná - jen prosté otáčení kola, co nikam nejede: kolo stojí. Čas stojí. Stejně jako Ludolfovo číslo, gravitační konstanta či každá myšlenka, kterou někdo zrovna s kosmem zarezonoval.

Čas je nehybný, věčný. Jeho lopatky se do vody střídavě zanořují a vynořují, procházejí body úvratí, a sotva vyvrcholí vzestup, nastává pád. A naopak: pohyb a klid, rozpor a vyrovnání – vše v ojedinělém kole. Od narození do smrti krouží tak každý obyvatel Země v periodických kruzích ročních období, mezi vzkvétáním a hynutím, zaklet do fatálního otáčení se kosmických těles, všeho kolem všeho. Žádný z nich proto nikdy nepřestane věřit, že neustále se všemi kolem někam běží. Lidem se zdá, že je v tom jakási vyšší spravedlnost. Boží ty prostoto…

Člověk v soukolí časového mlýna padá hlavou dolů tak dlouho, dokud mu neskončí pod vodou. Pak je třeba zadržet dech. To přežívá; musí být velmi chytrý, statečný, odolný nebo alespoň trpělivý, aby zůstal vůbec naživu. I tady ale platí Nietzscheho heslo o tom, že co tě nezabije, to tě posílí - většinou se lidský tvor ze svých trablů zase vynoří, natolik je dokonalý.

Tady staří Řekové říkávali, že Bůh se spustil po kladkostroji na jeviště, aby zjednal pořádek. Aneta se mohla nadechnout až za půl roku – když se v zakouřeném skladu pana inženýra vedoucího do vody nořila, ještě to nicméně nevěděla. Jelikož to ale byla žena, správně už očekávala, že teď to jednoduché nebude…

Obecně známé zákony džungle, jaké platí v přírodě, jsou v lidské společnosti účinné dvojnásob: ten o tom, jak momentálně oslabený tvor začne se podobat terči, byl Anetě také už dávno známý. Adam ji začal bít; měl pocit, že spravedlnost konečně už je třeba sjednat vlastníma rukama – nu, vždyť ani jeho kamarádi se tomu nedivili. Alex zmizel v neznámu, nejspíš někam, kde ženu lze mít pokaždé jinou, ať už jakoukoli, a už tak nepravidelné alimenty vyschly tím docela – adresát neznámý. Staré (ne)přítelkyně v práci hbitě se Anetě jaly splácet dluhy skutečné i domnělé, poctivě, i s úroky. Sousedka k nim při příležitosti jednoho z mnoha Adamových extempore, kdy opilé výčitky rezonovaly skrze panely jak čelisti kumpánů z mokré čtvrti při rvačce, poslala policii. Nejspíš proto, že nedostala včas svoje peníze a její syn onemocněl, zatímco ten Anetin stále se těšil nejlepšímu zdraví. Matrona o ní po sídlišti aktivně trousila pomluvy, o nichž naštěstí jen Aneta věděla, že jsou pohříchu pravdivé. Tchýně jí vyčetla, že se nestará o jejího syna, kterého předtím „všechny ženské chtěly nosit na rukou, než jsi přišla ty.“ A dcerka začala mít špatné známky. Synek byl obviněn z krádeže starých cviček ve škole.

Jedno lidské přísloví praví, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Co však víc, nechodí nikdy ani samo – roj ran, tu kámen, tu shnilé ovoce, pokaždé z nečekaných stran, přechází čas od času v krupobití, bohužel. Aby mohlo přijít boží spuštění se po kladkostroji, musí mu totiž předcházet boží dopuštění. To bývá jak úder hromu, výbuch sopky, pád meteoritu - exploze, jež způsobí nespočet drobnějších, roztříštěných následků-příčin.

Střepiny létají na hlavu nebohého, až už on to málem ani necítí…

A pak se, z ničeho nic, deus ex machina na Anetino jeviště spustil, a Adama zabil – jednoho dne na podzim ho odvezli na áro, a už se nikdy nevrátil. Lékaři hovořili o mozkové mrtvici a soustrastně vdově z branže kondolovali, jako by se za něco omlouvali. Byli rádi, že jim nic nevyčítá.

Lze se divit, že v krematoriu neuronila ani slzu? Najednou byl klid. Prostý, lidský, jednoduchý. Večer už nikdo nikoho neohrožoval, lednici mohla zase zapnout a náhle v ní bylo jídla dost. A nečekaně jí vznikl nový příjem, vdovský důchod. Stala se neskutečně bohatou. Lehce dluhy splatila, v noci začala spát, večer jíst. A pak i přes den snít.

Šťastně žila Aneta s dětmi tím z nebe seslaným mírem a užívala ho pokorně, ženského instinktu poslušná, Aristotela neznalá. A záhy šla zase, dlouho po letech, s mužem na večeři – nesmělý Karel se na závěr svého pacientského martýria osmělil a tu správňáckou sestřičku bez prstýnku, se smutným úsměvem, ale hlaholivý smíchem dobře proříznutých, toliko milých úst, rozpačitě pozval na rande.

Do smrti už se od toho večera neodloučili. A tím by příběh mohl končit. Ale nekončí…

Oslavili spolu Vánoce. Důvěřovali si, jen když se měli rádi, a to bylo den ode dne víc. Chodili do lesa, do kin a do hospod, aniž by tam hledali víc než jeden druhého. A smáli se pospolu; i každý – někdy - zvlášť.

Jednou k nim přišel jakýsi ochmelka vymáhat prý dluhy za Adama - Karel ho vyprovodil. Aneta se štěstím neodvažovala ani dýchat, aby se zase někam nezvrátilo...

Karel byl básník, někdy mu nerozuměla: „Tvé štěstí je tak jisté jako hrob,“ říkával. Není to morbidní? „Nešťastný, kdo se nenarodil, šťastný, kdo hryže do skývy,“ dodával, když ji pak svíral v náručí a nestyděl se za ten patos před sebou ani před ní.

A taky filosof: „Celý život se člověk musí učit odpouštění. To je to nejtěžší – když ti někdo ublíží a ty mu odpustíš, neodpouštíš vlastně jemu, ale sobě. To je to, co je zapotřebí. Lidi to nechápou.“ Nechápala to ani Aneta. Hlavou zkrátka trvale plul v oblacích, jako by ani nepocházel z tohoto vesmíru. Snad proto jí také květiny kupoval nenadále, když k tomu nebyl zrovna žádný důvod, jablka jí krájel na úhledné měsíčky, z nichž skládal na talíři mozaiky, a u televize jí podstrkoval sladkosti. Prostě básník, filosof a největší dar, jaký kdy dostala…

A vynořování z vody pokračovalo, mlýnská lopatka Anetiny přítomnosti stupala výš. Tak tomu bývá. Díky nenadálému spoluživiteli mohla už zanechat úmorných nočních směn a odebrat se do rajského pohodlí denní ambulance na poliklinice – „jsou to zážitky opravdu gastronomické,“ s humorem muži vyprávěla o svojí nové práci na gastroenterologickém oddělení. Injekční stříkačky, obvazy a krev vystřídaly jí teď žíravé lidské šťávy, sondy a fekálie – když chce tělo žít, musí trávit, a to je teda chemie… Jaká krása to ale, namísto úmorných nočních směn pracovat jako každý normální člověk jen pět dnů v týdnu, od rána do odpoledne!

Na jaře už nosila prstýnek a pod sesterskou uniformou začínalo se jí rýsovat bříško. Toho dne, kdy se v čekárně sešlo zrovna tolik lidí, nebylo jí moc dobře. Několikrát musela na záchod. Už od rána měli v ordinaci smůlu: nejprve je návštěvou poctil rozmazlený synek jedné paní doktorky, statečný bojovník o život – v bitce nejen s poškrábanou Anetou, nejen s přítomnou praktikantkou z medicíny (té shodil brýle), nejen s doktorem, kterého kopl do břicha, když mu sondu zaváděl, ale dokonce i s bezradnou matkou, jež při lítém zápase, kdy se fracek zmítal jak šelma na provaze, přišla o hrst vlasů. Pak jim zase svorně vynadal místní postrach personálu nejen zdravotnického, obecně známý velikou zálibou v bojích za svoje práva na všech frontách. Život je boj.

Nejhorší ovšem bylo, když se jim na stole ocitnul pacient v pokročilém stadiu zákeřné nemoci. Naříkal tak zoufale, že to za dveřmi musel slyšet i hluchý. Rektoskopie sama o sobě bolestivá není, tohoto nebohého člověka bolelo ale už všechno. Nikdy se Aneta nenaučila vytvořit si nad lidským utrpením nezúčastněný, chladný nadhled, pro zdravotníka téměř nezbytný. Navíc, jako by už viděla ty zoufalé, vytřeštěné tváře v čekárně, až tam půjde zavolat dalšího. Když na to došlo, zabodla raději pohled na obrázek naproti a slepě vyvolala jméno v pořadí. Pak se rychle schovala do ordinace, dveře nechala otevřené…

Když se na příchozího obrátila, ztuhla – stál před ní pan vedoucí, ano, ten. Snad ještě zanedbanější než před rokem. Také ji okamžitě poznal, i v něm by se v tu chvíli chirurg krve nejspíš nedořezal. Snad by se byl býval i otočil a zmizel, ale to už ho lékař přátelsky zval dál a vyptával se na problémy. Muž byl poslán obvodním lékařem, poté, co mu po dlouhém odkládání nezbylo, než ho se zvětšujícími se bolestmi v konečníku navštívit.

Proti vlastní vůli znovu jako by Aneta zaslechla to nelibé zafunění, když jí tenkrát pomalu (jako by soustředěně dokončoval umělecké dílo) stáhnul kalhotky a popatřil na vložku, pevně sevřenou mezi stehny jak nějaký obranný pancíř. Vzpomněla si na ten strach, mučivé vteřiny očekávání, mlčenlivé ticho před rozsudkem. Kam obrátí Deus svůj palec? Vlastně ne Bůh, to jen nadržený chlap bez zábran ho tu teď zastupoval…

Muži prý v Boha většinou nevěří, protože nesnesou konkurenci.

Vyzvali ho, aby se staženými kalhotami poklekl na vyšetřovací stůl. Aneta zatím potírala připravený rektoskop mesocainem – dělala to mechanicky, asi jako kdyby myla nádobí. Mužova chlupatá, vystrčená zadnice němým křikem prosila o smilování, ale třeba se to Anetě jen zdálo - asi proto, že i ta její, hladká a bílá, ohanbená čelila tenkrát chlípnému pohledu a také tak čekala na verdikt, bezmocná proti vyšší moci… a přesto do ní potom nekompromisně vjel cizí, nasliněný prst. Ačkoli prosila… - jedna z knih Starého zákona prý praví, že vše je marno nad marno a nic než marno.

Když je mučena žena, na Boha myslí prý víc než muž. A tak namísto Kazatele čte raději Apoštoly…

Nezúčastněně, jako by se to dělo ve filmu, na který zabloudila nejspíš krutým omylem, periferně Aneta sledovala, jak mu lékař zavádí sondu do konečníku, za zvědavé a přehnaně snaživé praktikantčiny účasti. Slyšela, jak jí potichu svůj postup popisuje. Zaznamenala pacientovu ztuhlost – ano, i ona byla onehdy strnulá jak mrtvola, znehybnělá, zatímco chlípník jí opakovaně slinil dírku, prstem hloub a potom ještě hlouběji. A pak – Anetou ještě teď zatřásl slizký hnus – pak… proti svojí vůli zahleděla se na bezmocně visící mu nyní přirození, velikostí i konzistencí ne teď nepodobné dětskému dudlíku…

Doktor pozorně prohlížel rudou sliznici na monitoru a občas tam praktikantce mlčky cosi ukazoval. Pohyboval sondou sem a tam: „Sestro, odebereme vzorek na histolku.“ Pacient se ošil a jeho hlava klesla ještě níž.

Anetiny ruce pracovaly samy. Její hlava byla přece tenkrát taky nízko, jak hadrové panence rytmicky jí bimbala nad stolem, zatímco pan inženýr funivě přirážel. Pokaždé, když jeho masité boky tupě pleskly o neochotně vyboulené hýždě, asi jako když stříhali malého chlapečka, pokaždé jí vyletěla nahoru a za závojem slz bolesti na zlomek vteřiny vždycky zahlédla toho prokletého robota.

Vyšetřování netrvalo déle než znásilnění – i ono představovalo věčnost. Za okny šťastně zazpíval pták, zjevně se ho toto všechno netýkalo. Měl svoje plány - je přece jaro, musí postavit hnízdo a sbalit samičku.

Konečně lékař skončil; přístroj podal sestře a vyzval pacienta, aby se oblékl. Ten, spíš bledý než rudý, mátožně se sesul se stolu a nemotorně soukal se do kalhot, poněkud mu velkých. Aneta žasla, jak výrazný se jí teď takový bezvýznamný detail jeví – mistři ducha vnímají tak nejspíš svět permanentně. V gumových rukavicích zručně z rektoskopu sundala znečistěnou ochranu, zdravotnickým personálem důvěrně nazývanou „šprncka“.

Pták zmlknul; praktikantka se postavila k doktorovu stolu; ten usilovně cosi psal. Vedoucí prodejny Papír – hračky mlčky čekal. Anetu neviděl, ba střežil se toho bedlivě – nebylo ani třeba, kdesi za ním cosi snad uklízela, zaslechl jen pár tichých kroků, neidentifikovatelný šelest.

Ostatně to nechtěla ani ona; měla svoje plány - v předsíni mu hledala tašku. Po celý ten nekonečný rok, pokaždé, když se jí vzpomínky vrátily, vždycky viděla toho zatraceného robota v kabelce. Našla ho tam, když – nevěděla už ani jak – zničená tehdy došla domů.

Pacient měl tu ale jen džínovou bundu, pověšenou na věšáku. Vlhkou „šprncku“, nahnědle čpící jeho vlastní stolicí, s gustem vstrčila mu do vnitřní kapsy…

„Přijďte za tři dny, uděláme vám nějaká vyšetření,“ řekl lékař. „Pro jistotu,“ dodal, a podával muži kartičku s datem a hodinou. Zamyšlené se přitom díval do prázdna, jako by se na diagnózu ptal kohosi ještě nad sebou. Odpověď nečekal.

Pták se opět rozezpíval. Byl tu na tom nepochybě ze všech nejlíp.

„Viděla jste to?“ tiše se zeptal zvědavé studentky, když pacient odešel.

„Kolorektální karcinom, pane doktore?“ Aneta zpozorněla.

„Jak jinak - že ti lidi nepřijdou dřív,“ rezignovaně povzdechnul. „No ano, rakovina tlustého střeva. Tenhle chudák už se teda moc nenají – a takový mladý člověk! Kdo ví, kam se mu to už rozlezlo-“ zamyšleně přejel rukou po stole, jako by ukazoval komusi cosi v pitevně, snad v otevřené knize, snad v rozřezaném těle…

Něco zatlačilo Anetě vlhce zevnitř na víčka, bylo to mimo její vůli, nemohla náhle - nic. Bože, proč člověk pokaždé jedná, když nemá, a nejedná, když má? Proč?

Deus ale neodpovídal; mlčel v provazišti nad jevištěm; jen jako by neslyšně znělo tu jakési bezduché klapání, nejspíš mlýna. Vzpomněla si na babičku. A venku zase zazpíval pták.

„Ale no tak, sestro, jste přece profesionálka! Co s tím naděláme? No, zavolejte dalšího!“