10.4.2021 | Svátek má Darja


POVÍDKA: Arnošt

27.1.2021

Pražské automaty, častěji zvané „bufáče“, měly zvláštní, hrabalovskou poetiku. Scházely se tu nejrůznější světy, většinou chvilkově, nepovšimnutě a beznásledně. Někdy význam nečekaného střetu krátce zajiskřil v hutném příběhu, ale hned se zase se rozplynul v lhostejné bezvýznamnosti a v jiných nepříbězích.

U vysokých stolků tu na stojáka a narychlo shltli oběd a vypili lahvové pivo lidé nejrůznějších profesí a společenských postavení. Někdy si sem zašli důchodci „na lepší“. Často zavítali venkovští návštěvníci Prahy; rychle a levně se posílili a zase spěchali na nákupy nebo úřady.

Ale většinou jedli všichni sami. Protože v bufáčích nápadně chyběla ta družná atmosféra hospod. I do jediného volného místa u vysokého stolku se mohl kdokoli a kdykoli vtisknout se svým obědem. Tak se to také dělalo. A přece u toho plně obsazeného stolku, až na výjimky, nikdo s nikým nemluvil. A že u těch umakartových a ne vždy čistých stolků chyběla i hospodská útulnost, většina zákazníků svůj pobyt v bufáči zbytečně neprotahovala.

A přece každý bufáč měl i své stálé návštěvníky, štamgasty, kteří svým bufáčem přímo žili. Doslova. I když různými cestami. Ti nejméně oblíbení se připojili k obědvajícímu zákazníkovi a buď jen nesmírně hladově sledovali každé jeho sousto, nebo se i zdvořile optali, zda se gulášek vydařil a jestli chutná. Pod tím hladovým pohledem obědvající často nějak ztratil hlad i chuť, a svůj nedojedený gulášek opustil. Ti sofistikovanější pečlivě obhlíželi strávníky a nezmeškali žádnou pauzu. Okamžitě se přitočili s dotazem, zda ten gulášek už je volný. A někteří tomu dodávali třídu. Podle způsobu odložení příboru prý usoudili, že pauzírující strávník už v jídle nejspíš nehodlá pokračovat. A gulášek, nebo co z něj zbývalo, změnil majitele. Jako ostatně i po těch méně sofistikovaných zásazích.

Dějiště je snad už dostatečně osvětlené. Teď jen zbývá oživit je dějem a především nositelem děje, tedy hrdinou příběhu. Tím je Arnošt. I když on zatím ani netuší, jak krásné zajiskření dokáže způsobit. Neplánoval to. Dodnes tvrdí, že netuší, co to tenkrát do něj vjelo.

Víme o něm jen, že byl od malička vždycky spíš trochu průserář. Ale vyrostl nám v téměř dvoumetrového pořízka a po napadení Československa „spřátelenými armádami“ se, snad po vzoru Fidela, odmítal holit, dokud tyto „dočasně umístěné“ okupační armády jeho rodnou zemi neopustí. Jenže v tomto případě byl, podle trpkého českého vtipu, jednotkou dočasnosti „jeden furt“. Okupační armády v zemi zůstávaly a Arnoštův plnovous dosahoval impozantních rozměrů.

Do bufáče s Arnoštem vstoupila veliká síla, zatím utajená a benigní. On zatím toužil jen po chvilce odpočinku a vepřovém s knedlíkem a zelím, s obligátní smíchovskou desítkou. Toho se mu po krátké frontě dostalo, a teď se už jen rozhlížel po volném stolku. Štěstí mu přálo, u jednoho stolku stál jen malý chlapec. Arnošt se k němu i se svým nákladem mlčky z druhé strany přidal.

Chlapci koukala nad stolek jen hlava. Před ním, maličko odstrčený, stál talíř s čočkou. Nejspíš „na kyselo“, jak hlásala tabule s nabídkou dne. Uzenka, která měla být součástí „nabídky“, na talíři chyběla. Ale čočky chybělo jen maličko a v nevábně vyhlížející hromádce byla vetknutá lžíce.

Arnošt se na chlapce přísně podíval – a zajiskřilo to. „A kdo myslíš by to měl po tobě dojídat,“ řekl chlapci velice důrazně. „Koukej to dojíst!“

Chlapec vypadal vyděšeně. Chvilku snad zvažoval své možnosti, ale zřejmě dospěl k názoru, že s tímhle přísným a obrovitým Krakonošem nebudou žádné žerty. Přitáhl si talíř a se zřejmou nechutí se začal v čočce vrtat. Arnošt se už nedokázal zastavit. „A nešťourej se mi v tom. Než dojím, koukej mít ten talíř prázdnej!“ A chlapec nešťastně zvýšil úsilí...

Jenže silová pole se někde proťala, mohutně zajiskřilo, blížil se uragán. V podobě mladé ženy, která v rukou nesla dva kouřící talíře, a přece bylo všem jasné, že to není šťastná a spokojená žena. A bylo nepochybné, že míří právě k Arnoštovu stolu. Její hlas, stále silnější a ve vyšších polohách, vyjadřoval, mírně řečeno, silnou nevoli. „Proboha, Kubo, co to jíš? Hned toho nechej, kluku pitomá!“ Rázně odstrčila od chlapce talíř s čočkou a vyrazila mu z ruky lžíci, že přelétla půl bufáče. „Tys’ tím jedl?! Víš, kdo to měl v puse před tebou?! Chvíli tě nemůžu nechat samotnýho! Kdybys si řek, já bych ti čočku koupila!“

Když si Arnošt všiml, jak synek se slzami v očích se snaží nenápadně ukázat prstíkem na něj, jeho dobře vyvinutý pud sebezáchovy zapracoval. Dobře věděl, že rozjetý rychlík a rozlícenou matku holýma rukama nezastavíš. Lítostivě se podíval po zbývajícím knedlíčku, kousku masa, co si nechával na konec a nedopitém pivku, a už si to mazal k východu.

I když neběžel, byl to úprk. Celý blok rázoval, jak nejrychleji uměl, snažil se zamíchat do uličního davu, krčil se, aby nevyčníval, a často se díval přes rameno, jestli není pronásledovaný. Až za rohem si maličko vydechl a zmírnil. „Tak to se mi asi trochu vymklo z ruky,“ pomyslel si. A uvažoval, jestli tahle příhoda vůbec rozvlní hladinu bufáče, který snad už viděl a zažil vše. A nemohl se zbavit lítosti nad opuštěným knedlíkem, kouskem masa, co si podle svého zvyku z dětství nechával na konec jako to nejlepší sousto, nad nedopitým pivkem. Kdo to asi po mně „dojede“, přemítal. Pochutná si?



Nastartujte svůj den kvalitní snídaní. 50 rodin otestuje Ranní chlebík s vitamínem D
Nastartujte svůj den kvalitní snídaní. 50 rodin otestuje Ranní chlebík s vitamínem D

Přihlaste se do velkého testování a ochutnejte novinku od Penamu – Ranní chlebík s vitamínem D, chia, červenou quinou a dýňovými semínky. Dodá...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.