Rovnoprávnost si ženy vybojovaly zcela správně. Otázkou ovšem je, jestli ta rovnoprávnost fachčí.
Jelikož jsem už skoro třicet devět let ženat, moc dobře vím, že život s ženskou není žádná procházka růžovým sadem, ale na druhou stranu bych tím sadem jít úplně sám také nechtěl! A má to i své výhody být ženat, i když už jich je mnohem méně, než když jsem se koncem roku 1971 ženil. Emancipace tenkrát vlastně začínala a já jsem byl moderní, pokrokový muž a záhy jsem uměl umývat nádobí skoro stejně dobře jako moje žena, a to aniž bych si stěžoval. Také jsem neměl komu. Brzy jsem zvládal i jiné nástrahy ženských povinností a kromě kojení jsem se stal plnoprávným členem našeho mladého partnerství. Moje žena se zase naučila se mnou o všem spolurozhodovat, takže mi kecala skoro do všeho. Jen když byl nějakej průser, něco, co jsme si jako rodina museli vylízat, tak to mi dávala volnost. To mi ten rovnoprávný člen našeho malého společenství vždy ironicky řekl: "To jsem zvědavá, co s tím uděláš!" A tak hezky u toho pohodila hlavou, že jsem se mohl roztrhat, abych vše vyřešil k její plné spokojenosti. To pohození hlavou bylo významné. Mohlo znamenat mnoho věcí. Od: "to jsem si teda vzala toho pravýho!" přes " teď máš šanci se ukázat" až po " no dovol, to jinej mužskej…!"
Bože můj, a jak jí to slušelo! Co slušelo? Pořád sluší! Jenže to jsem si hned neuvědomil, když minulý měsíc přijela z nákupu s naším jediným autem a hezky pohodila hlavou tím mně dobře známým způsobem a suše mi oznámila, že auto odřela. Pámbu ví, že jsem po těch letech našeho manželství celkem zmoudřel, ale v tu chvíli mě jako na just žádné moudro nenapadlo, ba zrádně mě opustila veškerá duchapřítomnost, takže místo abych měkkce řekl "hlavně, že se nic nestalo tobě, kočičko", tak jsem vylekaně vyjekl: "Jak odřela?!"
"Tak," pohodila znovu hlavou žena a odešla do kuchyně, aby si udělala čaj, aniž se mě zeptala, zda nechci šálek také. Už to mi mělo být varováním, ale opustila mě veškerá soudnost a hnal jsem se do garáže, abych zjistil škodu na mém, promiňte, našem (!) milovaném autě. Budiž mi omluvou, že se o to naše auto starám jen já. Myji je, leštím i opravuji, aniž bych tím snad chtěl říci, že mi vadí, že ty mužské povinnosti se ženou nesdílím. Ani náhodou! Dělám to rád a dobrovolně a kdyby snad chtěl někdo tvrdit, že to dělám, protože by to jinak uděláno nebylo, pak zodpovědně prohlašuji, že to je lež, i kdyby to byla pravda. (To bylo zase moje "pohození hlavou"!)
"No jak? Prostě jsem couvala z parkovacího místa vedle takovýho křoviska, takže jsem si nevšimla, že tam stál ten zelenej industriální bin....(velká popelnice)."
"Přeces to musela slyšet! Vždyť to je odřený od předního parkovacího světla až po to zadní!"
"Ano, slyšela jsem to, ale myslela jsem, že to je větev toho křoviska..."
"Proboha, když slyším, jak něco dře o auto, tak zastavím a podívám se, co to je, ne?"
"Tomu ty nemůžeš rozumět!" prohlásila žena uraženě a odmítla se o tom dále bavit.
"Tak si to oprav sama!" rozhodl jsem v úplném pomatení smyslů, "já s tím nechci mít nic společného!"
Od té chvíle jsme jezdili s poškrabaným autem, na jehož levé straně svítily dvě hluboké a zelené rýhy. Zelená je moje nejmilejší barva, ale kdykoliv jsem se na ni podíval, tak se ve mně vařila červená. Po týdnu mě to přešlo. Jednak jsem věděl, že když s tím něco neudělám, tak budeme jezdit s poškrabaným autem do konce života, a ostatně už jsem se v hospodě sešel s Archiem, kterýžto chlapec je vysloužilým autoklempířem, a ten mi řekl, že za pár set dolarů mě škrabanců zbaví tak, že to nikdo nepozná. Archiemu se dalo věřit, však už opravil auto mého syna, jenž na cestě k nám narazil na klokana, který mu rozbil celou stranu auta. Archie to spravil jako pravý profesionál, že byste to nepoznali. Hlavně mě však vztek přešel, protože jsme spolu s ženou přestali mluvit, teda komunikovat. Víte, když jsem se tak nad tím zamyslel, tak jsem si musel přiznat, že šlo o .... ale co tady budu kecat! Krátce a jasně, že ji zkrátka mám pořád rád a žádnej škrabanec za to nestojí! To odpoledne jsem ji chyt za ruku, přitáhl k sobě a začal: "Tak už se nezlob......"
A žena mě obejmula a řekla: "Já ti udělám čaj, chceš?"
"Žádnej čaj mi nedělej, teď musím do hospody, abych chytil Archiho a domluvil s ním, kdy nám auto opraví."
"Tak dobře, ale přijď domů dřív, udělám ti k večeři lívance, jo?"
Jejda, lívance! Moje oblíbené jídlo! Hned jsem věděl, že spor je za námi a že budu tentokrát doma skutečně dřív než jindy. Žena dělá lívance s medem a balí do nich banán. Navrch dává jogurt se šlehačkou. No pochoutka!
Počítal jsem teda s tím, že přijdu domů dřív, ale vůbec jsem netušil, že to bude ještě dřív než v to moje vykalkulované dřív. Popíjel jsem s chlapy své první pivo a čekal, až přijde Archie, když mě zavolali k telefonu. Žena! A uplakaná, abych se hned vrátil , že ..vzlyk...chtěla jsem jet pro banány...vzlyk ... a jak jsem vyjela z garáže... vzlyk... teda z vrat garáže... a ... vzlyk...
"Proboha, tys někoho přejela!"
"Ne, to ne! Jen jsem... vzlyk... jen jsem... zapoměla dveře vytáhnout....
Praštil jsem telefonem, zaplatil a za hurónského řevu chlapů šel domů. Snad že jsem měl cestou domů víc času si to rozmyslet, nebo že jsem na to přišel už připravený, nevím, zkrátka jsem situaci řešil zcela jinak, než když žena auto odřela o industriální popelnici.
Škoda značná. Vytahovací dveře vyrvány z pantů visely na zadku auta. Jelikož byly zelené, dovedl jsem si představit, jak asi auto pod nimi vypadá, a napadla mě sarkastická myšlenka, aby Archie rýhy po straně nechal a přebarvil celé auto rovnou na zeleno. Omítka na cihlách garáže odtrhnutná, kde zavřené dveře (roll a door) auto propasírovalo ven. Měl jsem tisíc chutí se ženy zeptat, jak je možné, že si nevšimla, že dveře nebyly vytaženy, protože v tom případě musela být v garáži tma, ale neřekl jsem nic. Pomalu jsem obešel a prozkoumal škodu. Odhadoval jsem ji na tisíce. Pak jsem rozvážně řekl: "Holka, ty máš takový štěstí, že si to neumíš ani představit!"
"Jak to myslíš?" pozvedla žena uplakanou tvář.
"Kdybys najela na ten nosný pilíř, který je mezi oběma dveřmi garáže (máme double garáž), tak na tebe celá garáž spadla. To by tě mohlo zabít!"
"Opravdu?" vyjukla.
"Opravdu!"
"A nezlobíš se na mě?"
"Jak bych mohl? Hlavně, že se nic nestalo tobě!"
"A víš, proč máš to hrozný štěstí?" zeptal jsem se, když mě ulehčeně objala. "Protože jsi se dobře vdala..."
Zase pohodila tak hezky hlavou, ale tentokrát v tom pohození nebyla žádná výčitka, protože se u toho hezky usmála.
Víte, ona ta rovnoprávnost fachčí, ale dá to práci a musí se to umět!

******
Poznámka redakce: 22. února vyjdou v nakladatelství Šulc-Švarc dva románové příběhy Stanislava Moce pod názvem Údolí nočních papoušků - Itikani.