Letošní astronomický podzim nastal teprve nedávno, 23. září v 10 h 20 min, když Slunce vstoupilo do znamení Vah a vyšlo přesně na východě a zapadlo přesně na západě. Na rovníku Slunce prošlo v poledne nadhlavníkem, vůči světovému rovníku mělo nulovou deklinaci. Den byl stejně dlouhý jako noc (proto rovnodennost).

Podzimní rovnodennost je prvním dnem podzimu. Slaví se po celém světě v mnoha různých společenstvích a zvláštní význam má pro novodobé pohany a čarodějnice. Jak napsal básník Keats, podzim je „dobou mlhy a sladké plodnosti“. Podzim je plný barev, chladných rán a zvyků, jakými jsou je pouštění draka nebo vinobraní.

Symbolem podzimu jsou mimo jiné také ořechy, podzimní květy, bobule, šišky, věnce, víno, jablka, roh hojnosti. Do rovnodennosti moc světla převládala nad tmou. A to se v té chvíli právě mění. Starobylý pohanský svátek Mabon označuje sklizeň a říká se, že právě v tomto vzácném okamžiku se příroda ocitá v dokonalé rovnováze. Je čas sklidit, co jsme zaseli, vzdát díky za úrodu a hojnost, kterou Země dává. Čas dokončovat rozdělané projekty, a rozmýšlet budoucnost. Mabon je dobou oslavy a rovnováhy.

S podzimem souvisí i Meluzína. Vědí o ní něco dnešní děti? Jak se vlastně dostala do našich komínů? A proč ji vzpomínat právě teď na konci léta? Právě s podzimem není nepatřičné si připomenout Meluzínu. Byla to vlastně víla, jejíž historii sepsal již v roce 1339 Jan z Arrasu a jedním z inspirátorů, který tohoto známého knihaře přiměli k tomu, aby příběh Meluzíny (inspirovaný mnoha tehdejšími evropskými pověstmi) napsal a vydal, byl znamenitý brněnský rodák moravský markrabě Jošt Lucemburský, zvaný též Moravský.

Jošt Lucemburský byl poslední markrabě moravský a braniborský, zvolený král římský. Narozen asi 1351 a zemřel 18. ledna 1411. Mimochodem, pro nás je zajímavé, že jeho strýcem byl Karel IV. a že vládl nejen Moravě, ale později i Braniborsku a Lucembursku.

On to byl, kdož učinil z Berlína významné centrum. Jeho oblíbeným autorem byl mimo jiné i historik Josephus Flavius a není divu, že tohoto vzdělaného českého šlechtice zaujala historie Meluzíny, která patří k významným pověstem francouzským a skotským. Meluzína se mimo jiné stala ženou rytíře Raymondina, s nímž měla deset synů s nadpřirozenými schopnostmi.

Postavila také hrad Lusignan v západní Francii. Její čtvrtý syn Renaud se stal dokonce českým králem. Nu a tvrdí se, že jméno Meluzína vzniklo z francouzského „matka Lusignanu“ (mére de Lusignan). U nás se Meluzína jako víla zjevovala (a snad dodnes zjevuje) na zámku ve Velkých Losinách.

V pověstech se Meluzína kvůli dřívějšímu prokletí každou sobotu mění v hada a není jí dopřáno, aby se mohla starat o své syny. Navštěvuje je v noci a hlasitě přitom naříká, právě vždy při své přeměně z ženy v hada a naopak. Právě proto, že některý z autorů použil pro její nářek termín „kvílení větru“, začalo se mezi lidmi vyprávět, že v komíně naříká Meluzína. Dokonce bylo v jistých dobách při jejím kvílení zvykem vyhazovat z okna hrst soli nebo mouky. Věřilo se, že Meluzína nebude škodit a z takto poskytnuté mouky nebo soli bude moci uvařit kaši pro své syny.

Takže až uslyšíte Meluzínu u vás doma v komíně, zkuste se podívat po nějaké mouce. A vězte, že podzim je také krásný. Již jen proto, že je prvním krokem k dalšímu létu, které nedávno skončilo. Podle dobových vyobrazení byla krásná i sama Meluzína.