Krátce po Vánocích přišla zpráva, že zemřel nejvýraznější český překladatel slovinské literatury, ale také překladatel české literatury do slovinštiny, básník, esejista a příležitostný publicista František Benhart. Bylo mu 82 let.

Benhart byl zvláštní, introvertní člověk. Postavy spíše nenápadné, mnoho posledních let vypadal spíše jako tichý skřítek z romantické pohádky. Ale za ním ležela neobyčejná hora vykonané práce na poli vzájemného poznávání dvou jazykově nepříliš vzdálených kultur.

František Benhart měl tu vlastnost, která je jednou z nejcennějších ctností překladatele: dokázal plně sloužit autorovi, nesnažil se jej přebít vlastní stylistickou invencí. Proto také dokázal velice věrně přeložit do protilehlých jazyků tak stylově odlišné autory, jako je slovinský klasik Drago Jančar či český modernista Bohumil Hrabal. Benhartův cit pro slovo, jeho zvuk, smysl a význam, byl mimořádný. I proto si vybíral autory, kteří mu byli blízcí svou cizelérskou prací s jazykem – a znali i cenu nevyřčeného, zámlky, ticha.

Při vzpomínce na Františka Benharta si listuji útlým svazkem básní Gustava Januše, jejž Benhart přeložil před deseti lety (bylo mi ctí být té knize nakladatelem). Knížka se příznačně jmenuje Uprostřed věty. A v úsporných, lakonických verších slovinského autora jako bych nacházel tichý epilog za František Benhartem: „Do dálky noci cestuje poutník, když se vyprostí z krunýře koktavého omlouvání / Zmožené tělo si rychle zvykne na tmu. / Proto ten spěch. / Dorůstající měsíc, světluška a běžec nebeský, je jeho souputník. / Nesmyslné by bylo hledat neporozumění, jež zeje z prázdnoty. / Kyvadlo hodin, které nikdy nebije naprázdno, by bylo pokynem. / Tento slavnostní pohyb by se zamlouval i mně.“

Januš jen o kousek dál píše jiný verš: „Celek leží otevřený, změřen v čase, přede mnou. Jenom dni ještě chybí poslední slova.“ František Benhart odešel jako všichni ti, kdo by měli ještě hodně dlouho co říci: uprostřed věty.

(Psáno pro Česká média)