Středoevropská kotlina zrodila svého času jednoho filosofického samozvance pronikavého vědomí a ještě hbitějšího pera, který výstředností daleko překonal a do důsledků dovedl i mnoha bizarnostmi už tak oplývající učení starších, světově známých kolegů. V tomto případě byli inspirátory českého enfant terrible filosofie subjektivní idealista Berkeley, mystický prosazovač vůle Schopenhauer a poblázněný hledač vůle k moci Nietzsche. Ladislav Klíma (1878-1928), obzvláštní filosof, dobrý spisovatel, publicista, trochu i dramatik, dobrodruh, taktéž ošuntělý hochštapler a neuvěřitelný sprosťák, osobnost rozporuplná stejně jako její různorodé dílo, sahající od gotického románu až po útržkovitý, krajně subjektivistický filosofický výklad (říci systém by bylo znevážením skutečných tvůrců skutečných systémů), vyplývající z toho všeho jakoby až ve druhém plánu. Rozervané, ale tolik myšlenkově vydatné dílo svědčí o Klímově veliké duchovní bohatosti, doprovázené však i zjevnou duševní chorobností; on ovšem podle svých podivných zásad i důsledně žil ...

„Svět spočívá jen v glorifikaci sebe sama; jest jen svá vlastní zář; je pouze hymnus na sebe; tj. hymnus na hymnus na hymnus –„. Biskup Berkeley o dvě století dříve dovedl Descartovo „myslím, tedy jsem“ do takových netušených důsledků, že subjektivní myšlení mu nakonec zůstalo jako jediný opodstatněný základ skutečnosti. Objektivní „bytí“ okolního světa prohlásil za bdělý sen myslícího. Taková solipsistická hříčka dodnes zarputile přetrvává nejen mezi přáteli některých větví esoteriky, ale i drogových úletů a nejrůznějších bizarních „filosofií“. Klíma ji povýšil na „egosolismus“, učení o tom, jak „já“ je vším totálně a absolutně: „Rozeznávám empirický a absolutní egosolismus. Empirický je polovičatostí a nedochůdčetem. Mnou percipovaný vnější svět nemá nijakou jsoucnost o sobě (…) Je ze vznešeného hlediska bezvýznamný; důležitým mohl by se zdát jen lidem vědeckým, praktickým, realistům, Kantům, Da Vincim a podobným“.

Pro to, aby byl sám sobě absolutnem, udělal Klíma opravdu mnoho. Plachý, introvertní a až přespříliš inteligentní student s probouzející se zálibou v alkoholu (a s hygienou poněkud na štíru) měl od začátku se společností jen samé problémy. Hleděl se tedy od ní oprostit; logicky nevyhnutelná chudoba, v níž žil, nebyla nicméně až taková, aby prováděl své pověstné kousky s polykáním myši uzmuté kočce, červy už pohybovaných buřtů a podobně – samozvaný samobůh většinu životního času věnoval stejně přísnému jako absurdnímu zdokonalování své absolutní nezávislosti na ničem, tedy ani na vlastním těle. Dokázal na sobě intenzivně pracovat. Z vlastní vůle se zcela oddal způsobu života, o jaký by stál málokdo. Měl pro to jako důvod svůj jediný veliký životní cíl – sebebožství. „Jsoucnost znamená jen Jsem; a Absolutnost jen Jsem Absolutní; vše má smysl jen ve vztahu k Já; kardinální omyl filosofie je, že (…) odervala věci od Já a svazovala je s fingovanými „ty“, „on“. „Mé Já“ je komický pleonasmus, „tvé já“ idiotská kontradikce, „mimojá“ úplná nesmyslnost“.

A jaký to má všechno zdroj a smysl? – „Původem všech našich afektů jsou božské ambice,“ vysvětluje Klíma. „Vším myslitelným chce se Bůh ve věčnosti stát, jen k tomu cíli „stvořil“ si čas“. Jsme tedy herci na jevišti prostoru, podle scénáře času, pro boží potěšení - řeklo by se. „Nynější můj život, můj každý dřívější i budoucí vesmírný život je sen Boha: groteskně ludibristní Sen, vznešeně ludibristní, věčný Boží sen“. A jinde zase: „Bůh sám se nesnesl, i vznikl vesmír, tj. Boží autosugesce skutečnosti a neosamělosti“.

Není náhodou, že Klímova literárního génia objevil právě básník Otokar Březina. Hlásil se k němu vřele i Bohumil Hrabal. Je obtížné číst jeho filosofické poznámky, plné spletitých souvětí a obtěžkaných neslýchanými cizími slovy; přijmout jeho nelidsky sebestřednou filosofii je ještě problematičtější. Zbývá Klíma jako velikým nadáním obdařený literát, z jehož řádků tajemno jen čiší: „Špičkami noh nadiru se dotýkajíc, zlatými hady kadeří zenit šlehajíc, stála tu Žena. Zdálo se, že břicho její vzdáleno je sotva kilometr; vpravdě více než nejzazší mlhoviny. A byla bezedně černá; a čerň ta leskla se nesmírně více než silná bělost všech sluncí; byla bezedně zářná; ale jen odtud tajemství této bezednosti, že byla černá.“ (Smrt a věčnost). Na druhé straně nemusí být člověk zrovna křesťanem, aby Bílou svini, pornografický útok na ženskou ikonu katolické církve, rozpačitě shledal jako poněkud nevkusnou ... Každý také nevyhledává onu pověstnou Klímovu fekální hrubost, ani zálibu v perverzi, sadismu a hnusu všeho druhu, autenticky svědčící o bujícím šílenství autorově. Avšak, na druhé straně jeho Velký román hloubkou mystičnosti a absurdními snovými obrazy daleko předčí o půl století později vzniknuvšího Pána prstenů, byť pro děti moc není. A tak je Ladislav Klíma pro mnohé titán české literatury, jehož beletrie je nejednomu nekonzervativnímu čtenáři chutě radostno číst. A jako filosof? – kdo může soudit: „Není věcí, jsou jen soudy o věcech, tedy o soudech; svět je kritika kritiky a vše to točí se kol ničeho“.

Od smrti Ladislava Klímy, která mu nezřízeným životem vydrancované tělo sklátila už v nedožitých padesáti, uplynulo tuto středu 78 let.