„Jsi báječná, fantastická žena, Marie. Věčná škoda, že jsem tě nepoznal dřív než pivo!“ Nebo: „Měl jste pravdu, když se bere život jako muzikál, tak to docela ujde.“ A do třetice všeho dobrého: „Někdy se tak ptám, odkud jsme přišli, co jsme, kam směřujeme, jaký smysl má lidská existence? Potom si naleju odpověď a je zase dobře.“

To jsou texty ke kresleným vtipům Vladimíra Renčína, které mi uvízly v hlavě stejně jako jeho postavičky, v kterých se Češi a Moraváci poznávali, a proto ho měli tak rádi. Ivan Hanousek, teoretik kresleného humoru a vydavatel Gagu o Vladimírovi Renčínovi hovoří jako o národním umělci. Zdůvodňuje to tím, že jeho vtipy měli dělníci v šatnách stejně jako intelektuálové v kuchyni na lednicích. Byl to kluk vyrostlý v Pečkách u Poděbrad, od roku 1947 žil v Hradci Králové, nějaký čas v Hoděšovicích u Pardubic a pak zase v Hradci. Nikdy nepatřil k pražské bohémě, a zřejmě proto spektrum jeho obdivovatelů bylo mnohem širší.

Bohumil Hrabal napsal: „Kreslené grotesky Vladimíra Renčína jsou dobrodružstvím zkratu slov a kresby. Tyto dva žánry si navzájem hází míče do hry, a protože Renčín miluje poezii, s chutí cituji Charlese Baudelaire: Groteska je absolutní humor.“

Vystudoval ekonomii na střední škole a po jejím absolvování pracoval jako úředník, redaktor a fotograf. Publikovat kreslené vtipy začal v roce 1963 a již za rok patřil ke kmenovým autorům Dikobrazu i Mladého světa, kam ho přivedl Miroslav Haďák - Liďák. Tam jsem se s ním seznámil stejně jako třeba Rudolf Křesťan, který s ním vydal knížky Kos a kosínus a později Jak se do lesa volá. Na začátku sedmdesátých let začal mít potíže kvůli spolupráci se zahraničními redakcemi a v roce 1974 se o něj začala zajímat i Státní bezpečnost: měl zákaz publikování. Byl považován za kontrarevolucionáře, který zesměšňuje socialismus. On se ale nevysmíval nikdy žádnému režimu, ty ho nezajímaly, vysmíval se vždy hloupostem a lidi se smáli s ním.

Jeho kreslené vtipy se začaly objevovat v časopisech zase až na počátku osmdesátých let. Když měl v roce 1982 výstavu v Praze na Staroměstské radnici, stála před radnicí dlouhatánská fronta, jakou si už dnes nikdo nedovede ani představit. A podobně to bylo o něco později, když měl autogramiádu naproti Slovanskému domu Na Příkopech v bývalém knihkupectví pana Drábka. Ivan Hanousek vzpomíná, že tam stáli lidé ve čtyřstupech a Vladimíru Renčínovi již tuhla ruka. Celkem vydal 30 knih. Ve středu, v pětasedmdesáti letech, mu ruka ztuhla naposledy. Josef Kroutvor o něm napsal: „Renčínovi tuláci a rybáři jsou moderní Sokratové, lidoví mudrci, filozofové obyčejného života.“ Proto se jeho vtipům budeme smát dál.

(Psáno pro ČRo Plus)

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel