Perzekuci intelektuálů po roce 1968 jsem doma pozoroval na otci Ivo Fenclovi. Zažil ji i ale třeba spisovatel a překladatel PhDr. Jaroslav Tichý (1923-2004), od jehož smrti uplyne 19. srpna pět let.

Narodil se v Pardubicích jako syn kazatele Otakara Tichého, spoluzakladatele Církve československé. Jezdíval do Jičína, kde v podloubí vedl jeho dědeček krejčovství. Mimochodem, budoucímu pohádkáři Václavu Čtvrtkovi bylo o dvanáct let víc - a už se tam nepotkali.

Jaroslav Tichý miloval strašidelno. Měl velkou obrazotvornost a jazykový talent. Díky otci se výtečně naučil latinsky, ale postupně i řecky, hebrejsky, německy, francouzsky, španělsky, italsky, anglicky a rusky... Maturoval za heydrichiády. Absolvoval knihovnickou školu a vystudoval slovanské literatury a estetiku u prof. Mukařovského a Mathesia. Stal se knihovníkem, redaktorem, kritikem a teoretikem literatury. Na památném sjezdu spisovatelů roku 1967 referoval o té dětské. Chtěl napsat její dějiny a získal královské stipendium ze Švédska. V předvečer odjezdu naštěstí či naneštěstí akutně onemocněl... a pak už mu vycestovat nikdy nedovolili, i když... StB znala jeho jazykové vybavení a korumpovala Tichého právě vidinou výjezdu. Spolupráci přesto "tiše" odmítl.

A za svým stál i v dalším, až se stal dělníkem Vodních zdrojů (1972) a publikoval méně a méně. Ano, skutečně byl tehdy tišen, jak nejlépe dokládá jeho ubývání v dětském časopise Ohníček, které osobně pamatuji. Z tiráže tohoto čtrnáctideníku zmizel v květnu 1971 i s celou redakční radou a pod jeho povídkami najednou stálo jen "Tichý a Brada", přičemž druhé jméno je příjmením ilustrátora. Ani toto omezení nestačilo a brzy už jsme četli jen "J. T." a posléze se Tichý z Ohníčků vypařil zcela (1975). Právě v tom čase mu však pomohl Vojtěch Steklač a díky němu došlo na Jaroslavovu spolupráci s dalším dětským časopisem Pionýr.

I ta však skončila, i když naštěstí ne dřív, než po otištění řady jeho uměleckonaučných cyklů. Ale když chtěl nejpodnětnější z nich - o vývoji světového názoru - vydat i knižně, Mladá fronta rukopis odložila ad acta a „tlel“ kdesi pod redakcí až do chvíle, kdy "hrdě" vyšla stejně koncipovaná kniha tamního vedoucího pracovníka. Jmenoval se...

2.

Ale to už je jedno. Jméno Jaroslav Tichý se v Mladé frontě každopádně stalo hotovým strašákem - a mnohde jinde jakbysmet. Muselo zmizet i z nového vydání překladu Čtyř kapitánů Nikolaje Čukovského (1977) a také Tichým převyprávěné perské pohádky sice hojně vycházely v cizině, ale Artia i tam "srdnatě" potlačovala Tichého jméno. I když, pravda, sem tam se mihlo tiráží...

Po sametovém převratu putoval z Vodních zdrojů rovnou do důchodu, ale vraťme se teď ještě jednou k dětství, a to nejen tomu jeho. V letech šedesátých byl zaujal komiksem a pro Ohníček připravil zdařilý kreslený seriál Šibalové, taškáři, darebové (1970-71), jehož titul je ovšem zavádějící, protože za ten ročník stihl nakonec "šibaly" postihnout jenom dva, a to Inda Karebungu a Rusa Balakira. Ty ostatní, totiž Nasredina, japonského Gombeho, tureckého Kelojlana, italského Ferrazzana a finského Mattiho, ty všechny směl už pouze vyjmenovat v krátkém anonymním článku "Zlatá medaile taškářů pro Enšpígla" (Ohníček 20/1973) – a jinak na ně nedošlo...

I co! A taškářství začal vymýšlet sám. Vytvořil díky tomu i čtyřiadvacetidílný cyklus Kuba Podšívka (1971-72), v němž titulního hrdinu charakterizoval podobně jako Švejka. „Vyberte sami, zda měl pod čepicí filipa, nebo vykradeno,“ píše hned v druhé větě a jen o dvě povídky krácen se Kuba dočkal po letech dočkal i dvou knižních vydání (1989, 2004). Ano, svým laděním je dobře srovnatelný s Rumcajsem a ač Tichý nedosáhl geniality prvních Čtvrtkových pohádek o "poctivém loupežníkovi", tak jistě hravě strká se svým Kubou do kapsy ty pozdní a posalední...

3.

Mezi roky 1972-73 Tichý pro Ohníček stvořil i dosti zajímavé životopisy některých spisovatelů, které vždy zpodoboval "ruku v ruce" s jejich hrdiny. A tak...

Po kapitánu Nemovi (anebo Alence) došlo i na Timura! Ale ouha. Ani tenhle Sovět Jaroslava nezaštítil, ba spíše naopak, a hned další eseje už musel uveřejnit anonymně.

A co je ještě tristnější? Jak ilustrátoři, tak i překladatelé Tichým citovaných úryvků byli tu i dál uváděni plnými jmény! Jen on ne.

Po Timurovi a jeho partě následovaly tedy úplně anonymní články o Mauglím a Malém princi, o Tomu Sawyerovi, Stevensonovi či Arthuru Ransomeovi a... Skličujícími slovy předzvěsti končí esejík o Danielu Defoeovi (Ohníček 2/1972), když čteme: „Do prvního vydání Robinsona ani nedal vytisknout své jméno. Tak byl skromný.“

Což je ovšem omyl a Tichý zde zcela mylně přičítá vlastní "skromnost" muži nejen neskromnému, nýbrž podle všech zpráv i zcela bezcharakternímu.

4.

Potom začal Tichý uveřejňovat horory.

Ne už tedy další povídky o taškářích, tím taškářem však učinil sám sebe, protože okolní časy tehdy redukovaly a retušovaly vše západní, a tak i horor. Tichý se bránil a mezi roky 1973-75 do Ohníčku svou hrůzu přesto přesto protlačil.

Začal poeovkým „Williamem Wilsonem maličkých“ alias prózou Zjevení dvojníka Zbyška Vozbejdy a následovala Tajemná tvář na hradě Houravě. V kůži "českého Bradburyho" pro změnu stvořil pozoruhodný text Tvrdila, že v tom domě straší a další opravdu hrůzná povídka Poselství tibetského běžce je stoprocentně ovlivněna četbou Součkova Tušení stínu, jak se mi Tichý i sám svěřil. V prvním plánu však máme co dělat s jeho vlastní invencí a skutečně mimořádným talentem vyvolat hrůzu i na minimálním prostoru!

A ne? V Noční události na hradě Hrobovci je Tichého naivní hrdina zaživa vlisován do obrazu Kostlivým Klíčníkem a Tajemství jeskyně v podzemí Propadníku je ďábelsky speleologický horor o šanci „zkrápníkovatět“. Co je však víc skličující? Co překonává i samu dřeň těchto hrůz? Stálé signování povídek pouhými iniciálami, přičemž často nejsou pod povídkou ani ty, zatímco... Ano, ano, jména ilustrátorů opět uváděna byla, a že šlo o nějak parádní plejádu. Krum, Faltová, Foltýn, Vraštil, Běhounek, Váša, Teissig, Vrbová, Klimtová, Kolínská, Hrdina, Černý..., ale vůbec nejčastěji Jan Javorský alias tvůrce Tichého strašidelnu svou poetikou nejbližší.

5.

Jak už jsme řekli, stal se ale Jaroslav Tichý společensky nežádoucí personou a série strašidelných próz určitě i proto začala upadat, přičemž poslední díly sice stále tematicky zůstávají hororem, zpracování však už notně drhne a prapodivně se rozpíjí. Důvod? Jednoduchý. JINAK NEŽ PARODICKY už žánr hororu v těch letech nešlo uplatnit – a víc než přesně to vysledujme třeba na "ryze upíří" historce Borejšovo zrcadlo (Ohníček 12/1975), která byla zkrátka uveřejněna již v časech a krajích vymetených od děsuplných, ale i romantických vampýrů...

A čas plynul a Tichého styl se bortil. I on sám něco pokazil autocenzurou a v Ohníčku postupně došlo k vyloženému zdětinštění jeho povídek, takže z hororů máme náhle horůrky a takovým jest i strašlivá povídka Podmínka dědictví starého šatníku (Ohníček 18/1975) neboli názorný příklad skvělého syžetu zabitého nemístným žertéřstvím.

6.

Byl ale snad na Tichého vyvíjen nějaký nátlak? Těžko říct, je ale očividné, že pojednou už "nesměl traumatizovat“, takže co s ním? I co by! On sám se ztišil, jak už měl ve zvyku, a udělal to pokorně. A přece uměl i dál "vystříhnout" prózu až dahlovskou (a opravdu sevřenou) a jeho kvality prosakují ze všeho, čeho se dotkl, anžto dobrý příběh zkrátka nezničíte, ale nejen proto.

I tak si ale myslím, že než přistoupit na vynucené "přemalby" textu a publikovat horory v úplně aseptické podobě, to už raději nic.

A taky že přišlo nic! Hned v příštím ročníku byl Tichý ostatně nahrazen Alexejem Pludkem a jeho Obrázkovým kabinetem dějepravy, ale i prózami PhDr. Jaroslava Fencla. A čtenáři? Nevím, ale bylo mi jedenáct a Ohníček mě náhle nudil.

Proč? A jen proto, že jsem dospíval? Ale ne! Infantilněl sám časopis a jaksi v protisměru ke mně. A Jarda Tichý? S Ohníčkem dávno nežil, i tak ale zůstává oblíbeným partnerem dětí mnoha zemí i tvůrcem Kouzelného koberce (1962), Svícnu dvanácti dervišů (1972), Veselých pohádek (1993) či Knížete Draculy a jiných hradních pověstí (1998). A zapomenuto nakonec nebude ani jeho nedokončené už dílo o velikánech, kteří si "vytáhli špatný los osudu", ale zapomenut by neměl být ani Jaroslav Tichý sám. Byl...

Mužem až starosvětsky zdvořilým a slušným a docela cizí se mu jevilo udělat cokoli jen pro sebe. I proto snad umíral před pěti lety skoro zapomenut.

7.

Neprávem. Náleží dál k předním našim teoretikům a tvůrcům literatury pro děti, vydatně se zasloužil i o založení české pobočky IBBY (jejímž byl taky tajemníkem) a pracoval rovněž pro časopis Zlatý máj. Ve zcela u nás průkopnické knížce Comics (1967) se pak teoreticky věnuje kresleným příběhům a co se týká oněch jeho hororů, které jsem v dětství tak hluboce prožíval, stačil jsem se ho na ně ještě zeptat. Odpověď pana Tichého je tu přitom uveřejněna vůbec poprvé...

Tichý: "Věru to není žádné tajemství. Od dětských let mě lákaly všelijaké strašidelnosti a záhady a i později stačilo, abych jel zanedbanou lesní lokálkou, kde všelijak vrzala a klepala návěstidla a závory (povídka Trať ve Skeletonském močálu) anebo si přečetl zmínku o zázračných tibetských běžcích a ještě jindy o účincích mandragory (Pomsta mandragor). Anebo jsem navštívil jednu klášterní zahradu, kde byly barokní sochy zabudovány do trávníku, i vznikly Divné sochy v koutě zahrady."

8.

Tento rozhovor s dr. Tichým jsem bohužel nikdy nedokončil a dodnes si to vyčítám, nicméně po Jaroslavově smrti jsem poznal jeho paní Hanu Štěpánkovou, která mi mimo jiné připomněla i manželovo působení na DAMU (ale následující rozhovor je značně redukován)...

Hana Štěpánková: Na DAMU přednášel manžel českou literaturu a mezi jeho žáky patřili prof. Barta anebo herečka Dáša Bláhová, ale taky výtvarnice Zuzana Skalníková anebo režisér Vladimír Gromov. Na ty všechny vzpomínal.

Dobrá, vzpomínal... Ale okolo roku 1972 se také ocitl u Vodních zdrojů...

HŠ: Ano, v dělnické profesi,jako mnozí. Našel tam obživu a nenesl to jako těžký trest. Jednak se tam setkával s lidmi, kteří byli odsouzeni ke stejné aktivitě a s nimiž si rozuměl (Křen, Kural, Seydler, Bartošek), jednak se na mnoha působištích dostával do živého styku s přírodou, a právě k ní měl opravdu hluboký vztah. O ty zkušenosti a její znalost se ostatně opíral i při spolupráci s Janou Štroblovou (knihy Tajemství lesa a Tajemství polí). A ještě jindy čerpal i ze setkání s Jaromírem Tomečkem a byl i zkušený nimrod a říkával, že česká krajina a hlavně lesy jsou i tím pravým důvodem, pro který vůbec nelituje, že nepřijal po roce 1968 žádnou z nabídek a z Československa neodešel.

Nebyla jste však dalším důvodem i vy? Jste hezká.

Ne, nebyla, protože jsme se poznali až v roce 1978 (a v roce 1980 se nám narodila dcera). Tehdy už ovšem Jaroslav publikovat nemohl vůbec a všechny únosné možnosti odchodu ven byly taky zmařeny.

A jak se k němu chovali jeho nadřízení u Vodních zdrojů?

Dobře. A pravděpodobně nejen k němu.

Nepracoval tam s ním náhodou i autor Toulek českou minulostí Petr Hora-Hořejš?

Jistě. S Petrem si Jaroslav vždy velmi dobře rozuměl a měl ho moc rád, obdivoval jeho talent, pracovitost a životní elán. Víte, u Zdrojů se k nim chovali opravdu velice slušně a manžel to jako osoba ve společnosti "nežádoucí“ dokázal i ocenit. Slušnosti si vždy velice vážil a taky všech, kdo na ní lpěli se samozřejmostí, protože právě samozřejmá slušnost mu byla vlastní.

Lidi v nakladatelské sféře se k němu však už nehlásili!

Ne. A profesně tu už uplatnění nenašel. V Mladé frontě se jeho jméno stalo dokonce pro pár nerovných lidí úplným strašákem. S manželem se naopak dál přátelil Jiří Binek, dobře se Jaroslav znal i se Zorou Wolfovou či Hanou Žantovskou... A ti všichni ve Frontě pracovali!

Jinak se ovšem chovalo její vedení...

A naopak, Vojtěchu Steklačovi manžel jeho pomoc nikdy nezapomene. Ten mu totiž uveřejnil onen cyklus pro děti o vývoji světového názoru a stačilo to vyjít bez pokřivených úliteb – a v tom bylo Steklačovo angažmá, uznejte, opravdu odvážné anebo přinejmenším furiantské.

A vyprávěl vám manžel také o dětství?

Ano. Ve dvacátých letech s rodiči jezdíval k „jičínské bábě“. Oba prarodiče měli krejčovskou živnost ve starém domě na náměstí a Jaroslav rád vzpomínal, jak s babičkou chodil „do trhu“... V domě byl však i hlubokánský sklep a tam taky chodívali, hlavně když něco potřebovala do kuchyně.

A bál se!?

Bál, a rád. Jak už to u dětí bývá. Smysl pro tajuplnost a tajemstvího pak provázel celý život v nejrůznějších podobách. Nad psací stůl si umístil pohlednici s reprodukci obrazu Caspara Davida Friedricha Muž a žena pozorující měsíc a jeho oblíbenou operou byl Čarostřelec. Velmi ho taky přitahovala oblast Bukoviny, a víte proč?

Kvůli upírům?

Ano. Upíři pro něj byli strašně vzrušující téma a posléze, při povídání s dcerou...

Hm. Ale co jeho znalost jazyků? Jak tu zužitkoval?

Skvěle. Ale to, co ho z překladů opravdu upoutalo, byly knihy dotýkající se filozofie. O tu se zajímal od studentských let a velmi živě dokázal vzpomínat třeba i na setkání s Janem Blahoslavem Kozákem (1888-1974)...

A pokud vím, přeložil i Stručné dějiny filozofie od Susanny Mastroberti a M. K. Rupperta.

Ano, a jako redaktor se podílel na Tematické encyklopedii Larousse (Albatros) a konkrétně na svazku o filozofii a náboženství. Pro tentýž projekt i přeložil část věnovanou literatuře.

A co váš manžel četl?

Na sklonku života už jen literaturu faktu, ale často s tématy záhad bytí. I detektivky - a jeho velkým oblíbencem byl soudce Ti.

Copak on nečetl netriviální knížky?

Ale ano - a svého času byl velmi ponořen do Mannova Doktora Fausta a obdivoval na něm i překlad Hanuše Karlacha. Jinak byl jeho oblíbeným hrdinou Don Quijote, což Jaroslava opravdu hodně dobře charakterizuje. Nu, a vůbec nejmilejší knihou se mu stal Most svatého Ludvíka krále (1927) od Thorntona Wildera (1897-1975) a... A téma větší záhady si asi už těžko představit. (Pozn. IF: Titulní most knihy odměněné Pulitzerovou cenou se zřítí a pět lidí zahyne právě ve zlomových okamžicích životů, což vyjde najevo až postupně.)

A připomněla byste závěrem aspoň pár Jaroslavových přátel?

Tím celoživotním zůstal Jiří Binek, který v Mladé frontě velmi pečoval o básníky, zejména mladé, a tak právě díky tomuto vztahu měl Jaroslav i živý styk s poezií.

Hluboce si však taky rozuměli s Jaroslavem Hulákem, s nímž ho pro změnu spojovala ruská klasika (Čechov, Dostojevskij, Leskov) a našli by se i další...