Znají to mnozí fanoušci kultury a zvláště populární hudby. Při hodnocení některých osobností sklouzávají k poznámce „ano, ale“. Třeba takoví Golden Kids, trojice Kubišová, Vondráčková a Neckář. To, co dělali do počátku normalizace, sklízí široké „ano“. Nicméně k tomu, jak za Husáka veřejně pokračovali Vondráčková a Neckář, se dodává „ale“. Jen Kubišová pevně stála za svým, obětovala veřejné vystupování a pak i podepsala Chartu 77, takže často sklízí hodnocení „ano bez ale“. I když to kádrování některé lidi rozčiluje.

Pavel Chrastina

Cosi podobného lze říci o zesnulém Pavlu Chrastinovi, známém muzikantovi a textaři, jenž razil počátky bigbítu u nás. Správně se píše bigbeat, ale i televizní cyklus dokumentů k historii československého rocku nese v názvu Bigbít. V tom cyklu z roku 1998 mnozí ještě žijící lidé vzpomínají na již zesnulé. Ale při reprízách zjistíte, že k zesnulým se v mezidobí zařadila i řada těch, kteří ještě hovoří do kamery jako svědkové a pamětníci. Mezi ně se v úterý začlenil i Pavel Chrastina.

Napíšeme-li, že Chrastina stál u počátků československého bigbítu a skupiny Olympic, máme tím na mysli už konec 50. let. Tehdy (1958) vznikla v Poděbradech, na půdě elektrotechnické fakulty ČVUT, skupina Samuels Band, v níž se sešli Chrastina (basa), Pete Kaplan (kytara) a Jiří Doležal (bicí). Pátrají-li různé ankety po hlavních pilířích počátků bigbítu, často se objeví jméno Pete Kaplan (1940–2007). K těmto pilířům patřil i Pavel Chrastina (25. 4. 1940 – 28. 12. 2021). A po jeho skonu bychom těch živých už asi moc nenašli.

Dej mi víc své lásky

Nebyla náhoda, že Kaplan s Chrastinou založili skupinu Olympic, přesněji řečeno na Olympic přejmenovali její předchůdkyni. A byť se složení Olympiku časem měnilo (když byl Pete Kaplan na vojně, vystřídal ho Petr Janda), Pavel Chrastina coby muzikant i textař byl pevnou částí legendární sestavy kapely z let 1962–1969.

Teprve když z kapely odešel (kvůli studiu) a když krůček po krůčku přituhovala normalizace, se hodnocení Olympiku začalo pomalu měnit z jasného „ano“ na „ano, ale“. Tedy alespoň pro jistou, byť nemalou část společnosti. Bylo to v době, kdy se prosazovaly politicky angažované úlitby typu písně Únos. (Jistě, unést letadlo je zločin všude na světě, ale kdo zná díl Mimikry z Třiceti případů majora Zemana, představí si dobový kontext.) Ovšem pro samotného Pavla Chrastinu, pro éru, kterou ztělesnil, nadále platilo široké „ano bez ale“. Byť z něj nemůžeme ani nechceme dělat disidenta typu Marty Kubišové, jeho písně pomáhaly uchovávat svobodný a nekonformní duch.

Chrastina patřil k „hitařům“ československého bigbítu, k autorům, kteří dokázali vymýšlet a textovat chytlavé, zapamatovatelné, časem i zlidovělé, ale vůbec ne hloupé písně. Nepovažujeme-li slovo „hitař“ paušálně za sprosté, dojde nám, že své hitaře měli i písničkáři (Karel Kryl, posléze Jarek Nohavica), ba dokonce underground (Mejla Hlavsa). Jejich písně či skladby – v případě Chrastiny třeba Dej mi víc své lásky, Želva, Snad jsem to zavinil já – si oblíbili či u ohně je hráli i lidé, kteří v době jejich vzniku ještě dováděli na pískovišti. Nebo ani nebyli na světě. Prostě ty písně zapustily ve společnosti kořeny, což není málo.

Chrastinova dráha s Olympikem se uzavřela před víc než půlstoletím. Pak působil jako režisér v televizi (vystudoval FAMU), kde byl vytěsňován na okraj. Poté emigroval do Austrálie, později přesídlil do USA a před čtvrtstoletím se vrátil do rodné země. Více než hudbě – hrál jen příležitostně se starými kolegy – se věnoval publicistice. I v ní razil zásadu „ano bez ale“. Jeho názorové texty byly z hlediska mainstreamu provokativní, někdy až nepřijatelné.

Jeho poslední článek vyšel v listopadu na webu Neviditelný pes. Zabýval se zdražením energie, rolí EU a nesl titulek Bezprecedentní zločin. Nicméně těžištěm Chrastinova života i éry zůstane to, co nejvíce přežívá mezi lidmi: písně z 60. let a jejich duch svobody.

 LN, 30.12.2021