Neděle 15. června 2025, svátek má Vít
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 99 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

OSOBNOST: Obrana Patočky

„Jestliže zase řeknu, že toto je dokonce největší dobro pro člověka, každý den vésti hovory o ctnosti a o ostatních věcech, o kterých vy mě slyšíte rozmlouvat a sebe samého i jiné zkoušet, a že život bez zkoušení není člověku hoden žití, těmto mým slovům uvěříte ještě méně. Avšak je tomu tak, jak já pravím, občané, ale není snadné o tom přesvědčiti.“
Platón – Obrana Sókrata

Na smrt odsouzený Platónův učitel, co sám nikdy nic nenapsal, ale rozmlouval tak, že o jeho pronikavých myšlenkách víme z děl jeho žáků víc než od leckterého psavce, pronesl k athénským občanům čtyři století před Kristem svoji poslední řeč, v níž hrdě přijal smrt bojovníka za pravdu, mocnými odsouzeného za to, že ji nedovedl nehlásat. Nedovedl to ostatně ani Kristus sám, ba ani Hus. Takovéto důstojné osudy lze však vystopovat i v době poměrně nedávné – jako je ten Patočkův …

Jan Patočka Světově nejrespektovanější český filosof (světově, ne lokálně – Češi by si, obávám se, určitě zvolili Klímu), dnes nedoceněný Jan Patočka (1907-1977) se narodil 1. června právě před 99 lety. V anketě o Největšího Čecha skončil až na 123. místě – že za Sámerem Issou je ještě úsměvné, že i za Gottwaldem a Koženým už jen smutné. Mladý Patočka byl zaníceným studentem filosofie nejprve v rodné Praze, poté i v Sorbonně, v Berlíně a ve Freiburgu, kde se stal žákem takových filosofických es jako Husserl a Heidegger. Po návratu do vlasti působil jako pedagog a uznávaný odborník na dějiny filosofie. Po nástupu komunistů k moci byl však nucen stáhnout se do závětří akademické půdy. Věnoval se tedy zejména politicky neškodnému Komenskému; v osmašedesátém znovu dostal šanci přednášet, dokonce i v zahraničí. S Husákovou normalizací byl ale definitivně uklizen do penze; pokoj si nedal: jeho pověstné soukromé přednášky a bytové semináře už se kryjí s dějinami Charty 77, jejímž byl i mluvčím. Co je toho příčinou, že nad disidentskými kruhy dnes většina rezignovaných už jen zamává rukama? Havlovy chyby, anebo Klausovo zlehčování? – pokud tedy zúžíme vnímání tohoto problému na černobílé. Starý muž Patočka byl nicméně utýrán příslušníky Státní bezpečnosti ještě téhož roku … do Listopadu zbývalo dvanáct dlouhých, odporných osmdesátých s Míšou Davidem, céčkama a na závěr i Miloušem Jakešem, kůlem z plotu, státostranou postaveném k Husákovi na vrchol pyramidy státu …

Avšak Jan Patočka byl především brilantní filosof: „Jsou rozmanité, kontingentní, nepřevodné a nesouměřitelné hodnoty a jejich soustavy. Ale co je pro ně všechny společné, jejich základní stavba, znamená prostě náš bytostný, ač nesplnitelný úmysl: být nutný, být zdůvodněn, tj. být zároveň o sobě jako pevná jednota a pro sebe jako vědomí: být zároveň v témže ohledu jednotný a „plný“ i nejednotný a nevyplněný, intencionální. A to je spor, (…), který člověk promítá mimo sebe, aby mu byl ideálem jsoucího vůbec: takový ideál jsoucna je Bůh. Bůh je tedy skrz naskrz nemožná, sporná fikce, která bije do tváře základním určením ontologie; a přece to není bezvýznamný pojem, neboť ukazuje směr lidského směřování – člověk tvoří božstvo, protože sám chce být Bohem a nemůže. (…) Ve světle toho, co nám takto chybí, co je při nás a objevuje se nám, ale co zároveň je vzdáleno z našeho života, jeví se nám pak skutečnost: hodnota působí objevování možností. Možnosti jsou střední člen na naší nedokončené a nedokončitelné cestě od sebe (nevyplněného) k sobě (vyplněnému).“

Patočka ctil filosofický odkaz předchůdců Masaryka a Rádla; kdeže však zůstala jejich názorná čtivost: vliv freiburgské školy je v Patočkově díle patrný i hojným výskytem míst stravitelných jen obtížněji: „Tak se ukazuje subjektivní prožitek a jeho objektivní pól zákonitou korelací jediné významové souvislosti, jejímž klíčem je fungující, spojující, syntetizující, a tím všecky významové stavby zakládající intencionalita“ – zaměřenost vědomí na svět jako podmínka myšlení, praví slovník. Ve své zaměřenosti na fenomenologii, kterou mu prestižní učitelé ve Freiburgu předali, Patočka tuto pevně uchopil a posvém ji povýšil (– nebo: rozvinul jednu její větev –) do chápání existence jako tří posloupných, základních, hegelovsko – heideggerovských životních pohybů, alias modů: sebezakotvení, sebezbavení se a sebenalezení. Nebo též jinak přijímání, reprodukce a transcedence. V moderní (stejně jako u umění tak trochu jinotajné) vědě o fenoménech, tedy jevech, které se nám, vnímajícím pozorovatelům jeví, ono sebezakotvení spočívá v postupném přijetí vlastní vrženosti do světa - takříkajíc svojí hřivny vezdejší, osudu, toho, čím jsem, protože jsem se tím stal - od narození až dosud. Sebezbavení se, fungování v zařazenosti, se vyznačuje zejména heideggerovským „sebeprodlužováním se“- roztahováním svých možností, zprostředkovaných spolubytím s ostatními: jak jinak, než hlavně prací. To je náplň většiny v každé době i režimu. Sebenalezení je z hlediska pragmatismu problematické: je to křehký výhonek silně vědomé existence, jež přesahuje práh okamžité danosti a dokáže se ke světu vztahovat jako k celku. A to už s jedním udělá divy, lhostejno, kterou z cest k tomu došel. Nemůže ovšem potom už nevidět i marnost konzumního života, a při vědomí zodpovědnosti vůči vlastnímu „bytí k smrti“ musí tedy, není-li obyčejným pokrytcem, spatřovat své životní poslání v „péči o duši“: „Nepečujeme o duši, abychom pronikli k posledním důvodům a nahlédli první příčiny, (…), nýbrž poznáváme, protože pečujeme o duši. Myšlení je důležité jako orgán oné pozitivní, určující, obohacující péče o duši, orgán její schopnosti být dobrou, její dokonalosti, stupňování jejího bytí. Proto péče o duši odemyká bytí duše samé; duši můžeme rozumět, její podstatu pochopit a uvidět jen tehdy, když o ni pečujeme. Nyní také chápeme, proč duše tvoří centrum filosofie. Filosofie je péčí o duši v její vlastní podstatě a v jejím živlu.“

K tomu Patočka přál občanovi svobodu a zodpovědnost: „Svoboda vůči jsoucnu je nejprve v jednání, teprve potom se vrací v myšlence.“ Vnímal však i tíhu heideggerovské, věčné viny pobytu, k níž ho předvolává mlčenlivý hlas svědomí: „Biblický mýtus o stvoření, mýty o Gilgamešovi a pověst o Oidipovi vyjadřují všechny totéž pojetí člověka jako bytosti, jež byla věděním o dobru a zlu vyhnána z ráje nevědění (o smrti) a poznamenána ve svém bytí touto základní a ničím nesmytelnou vinou. Toto vědění je bytostným jádrem člověka, jeho osudem, jeho vinou a jeho zblouděním.“

Časovost, od časového dvorce Husserla až po rozpřaženost pobytu Heideggera, byla Patočkovi pevným bodem, z něhož se odrážel k vlastním intelektuálním výšinám: „Časovost dává teprve plný smysl formuli, že subjektivní bytí není, čím jest, a jest, čím není. Naše minulost, o které je již rozhodnuto a která se nemůže již změnit, má ráz čistého vnějšího faktu, bytí o sobě; budoucnost má ráz anticipované hodnoty, která ovšem není přítomná; přítomnost, která to obojí slučuje, má ráz svědectví „o sobě“, (…), která zároveň se rozlučuje v dvojici u přítomnosti jsoucna a popírá, že by byla jsoucnem. Tak být pro nás znamená v jednotě nebýt tím, čím jsme (tj. minulostí), a být, čím nejsme (budoucnost).“

Zrovna dneska jsou parlamentní volby, ale určitě zase budou zajímat ještě míň občanů než kdy dřív, protože už stejně nikdo nikomu nic nevěří – anebo snad ano? Kdopak si už vzpomene, jak při posledních presidentských volbách kandidoval proti nejlepšímu vyjednavači a bonmotistovi z Vysočiny také Patočkův zeť profesor Jan Sokol, autor pozoruhodného díla Čas a rytmus, do jehož úvodu vložil i geniální tchánovu charakteristiku fenomenologického času v kostce: „Jednotná funkce očekávání, zpozorování a zadržování jsoucna“ – avšak opět: koho to vůbec zajímá? Škoda, že proti těm dvěma neměl Sokol šanci ani teoretickou – litovali jsme nemnozí; už Herakleitos však říkal, že dvakrát do téže řeky nevstoupíš; v dějinách to asi určitě bude platit dvojnásob. A jednoho presidenta – filosofa, Patočkova přímého žáka, jsme už přece ještě nedávno měli; svého učitele uctil posmrtně řádem TGM v roce 1991. Kéž by býval měl ten náš současný pan president i takovéto kámoše…

Jan Kovanic
14. 6. 2025

Kdo chodí spát s raketami, nesmí se divit, když se ráno neprobudí.

Gita Zbavitelová
14. 6. 2025

Izrael v noci na pátek podnikl dlouho očekávaný útok.

Aston Ondřej Neff
14. 6. 2025

Izrael udeřil, protože jeho zájmy jsou ohroženy.

Jan Bartoň
14. 6. 2025

Izrael zasáhl cíle, které souvisí s výrobou jaderné zbraně.

idh Dominika Hovadová
15. 6. 2025

V neděli podvečer se v pražské Plzeňské ulici stala dopravní nehodě, při které se srazila čtyři...

aoc Adéla Očenášková, ČTK
15. 6. 2025

Tropické teploty odpoledne a večer na některých místech vystřídaly bouřky. Aktuálně už slábnou a až...

Lidovky.cz, VJ Václav Janouš, ČTK
15. 6. 2025

Policie zasahovala v Kostelci nad Černými lesy u Prahy proti aktivnímu střelci, na místě jsou dva...

jis Jitka Kubíková Šrámková
15. 6. 2025

Tři osoby zemřely dnes krátce před 17. hodinou zemřely při dopravní nehodě na Domažlicku. Došlo k...

Oldřich Haluza
15. 6. 2025

Hnutí ANO má kvůli bitcoinové kauze opustit brněnskou koalici. Krajské předsednictvo hnutí v neděli...

Vyhledávání

TIRÁŽ NEVIDITELNÉHO PSA

Toto je DENÍK. Do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston). Příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce.

ondrejneff@gmail.com

Rubriku Zvířetník vede Lika.

zviretnik.lika@gmail.com

HYENA

Tradiční verze Neviditelného psa. Sestává ze sekce Stručně a z článků Ondřeje Neffa - Politický cirkus a Jak život jde. Vychází od pondělka do pátku.

https://www.hyena.cz