22.6.2021 | Svátek má Pavla


OSOBNOST: Obrana Patočky

2.6.2006

„Jestliže zase řeknu, že toto je dokonce největší dobro pro člověka, každý den vésti hovory o ctnosti a o ostatních věcech, o kterých vy mě slyšíte rozmlouvat a sebe samého i jiné zkoušet, a že život bez zkoušení není člověku hoden žití, těmto mým slovům uvěříte ještě méně. Avšak je tomu tak, jak já pravím, občané, ale není snadné o tom přesvědčiti.“
Platón – Obrana Sókrata

Na smrt odsouzený Platónův učitel, co sám nikdy nic nenapsal, ale rozmlouval tak, že o jeho pronikavých myšlenkách víme z děl jeho žáků víc než od leckterého psavce, pronesl k athénským občanům čtyři století před Kristem svoji poslední řeč, v níž hrdě přijal smrt bojovníka za pravdu, mocnými odsouzeného za to, že ji nedovedl nehlásat. Nedovedl to ostatně ani Kristus sám, ba ani Hus. Takovéto důstojné osudy lze však vystopovat i v době poměrně nedávné – jako je ten Patočkův …

Jan Patočka Světově nejrespektovanější český filosof (světově, ne lokálně – Češi by si, obávám se, určitě zvolili Klímu), dnes nedoceněný Jan Patočka (1907-1977) se narodil 1. června právě před 99 lety. V anketě o Největšího Čecha skončil až na 123. místě – že za Sámerem Issou je ještě úsměvné, že i za Gottwaldem a Koženým už jen smutné. Mladý Patočka byl zaníceným studentem filosofie nejprve v rodné Praze, poté i v Sorbonně, v Berlíně a ve Freiburgu, kde se stal žákem takových filosofických es jako Husserl a Heidegger. Po návratu do vlasti působil jako pedagog a uznávaný odborník na dějiny filosofie. Po nástupu komunistů k moci byl však nucen stáhnout se do závětří akademické půdy. Věnoval se tedy zejména politicky neškodnému Komenskému; v osmašedesátém znovu dostal šanci přednášet, dokonce i v zahraničí. S Husákovou normalizací byl ale definitivně uklizen do penze; pokoj si nedal: jeho pověstné soukromé přednášky a bytové semináře už se kryjí s dějinami Charty 77, jejímž byl i mluvčím. Co je toho příčinou, že nad disidentskými kruhy dnes většina rezignovaných už jen zamává rukama? Havlovy chyby, anebo Klausovo zlehčování? – pokud tedy zúžíme vnímání tohoto problému na černobílé. Starý muž Patočka byl nicméně utýrán příslušníky Státní bezpečnosti ještě téhož roku … do Listopadu zbývalo dvanáct dlouhých, odporných osmdesátých s Míšou Davidem, céčkama a na závěr i Miloušem Jakešem, kůlem z plotu, státostranou postaveném k Husákovi na vrchol pyramidy státu …

Avšak Jan Patočka byl především brilantní filosof: „Jsou rozmanité, kontingentní, nepřevodné a nesouměřitelné hodnoty a jejich soustavy. Ale co je pro ně všechny společné, jejich základní stavba, znamená prostě náš bytostný, ač nesplnitelný úmysl: být nutný, být zdůvodněn, tj. být zároveň o sobě jako pevná jednota a pro sebe jako vědomí: být zároveň v témže ohledu jednotný a „plný“ i nejednotný a nevyplněný, intencionální. A to je spor, (…), který člověk promítá mimo sebe, aby mu byl ideálem jsoucího vůbec: takový ideál jsoucna je Bůh. Bůh je tedy skrz naskrz nemožná, sporná fikce, která bije do tváře základním určením ontologie; a přece to není bezvýznamný pojem, neboť ukazuje směr lidského směřování – člověk tvoří božstvo, protože sám chce být Bohem a nemůže. (…) Ve světle toho, co nám takto chybí, co je při nás a objevuje se nám, ale co zároveň je vzdáleno z našeho života, jeví se nám pak skutečnost: hodnota působí objevování možností. Možnosti jsou střední člen na naší nedokončené a nedokončitelné cestě od sebe (nevyplněného) k sobě (vyplněnému).“

Patočka ctil filosofický odkaz předchůdců Masaryka a Rádla; kdeže však zůstala jejich názorná čtivost: vliv freiburgské školy je v Patočkově díle patrný i hojným výskytem míst stravitelných jen obtížněji: „Tak se ukazuje subjektivní prožitek a jeho objektivní pól zákonitou korelací jediné významové souvislosti, jejímž klíčem je fungující, spojující, syntetizující, a tím všecky významové stavby zakládající intencionalita“ – zaměřenost vědomí na svět jako podmínka myšlení, praví slovník. Ve své zaměřenosti na fenomenologii, kterou mu prestižní učitelé ve Freiburgu předali, Patočka tuto pevně uchopil a posvém ji povýšil (– nebo: rozvinul jednu její větev –) do chápání existence jako tří posloupných, základních, hegelovsko – heideggerovských životních pohybů, alias modů: sebezakotvení, sebezbavení se a sebenalezení. Nebo též jinak přijímání, reprodukce a transcedence. V moderní (stejně jako u umění tak trochu jinotajné) vědě o fenoménech, tedy jevech, které se nám, vnímajícím pozorovatelům jeví, ono sebezakotvení spočívá v postupném přijetí vlastní vrženosti do světa - takříkajíc svojí hřivny vezdejší, osudu, toho, čím jsem, protože jsem se tím stal - od narození až dosud. Sebezbavení se, fungování v zařazenosti, se vyznačuje zejména heideggerovským „sebeprodlužováním se“- roztahováním svých možností, zprostředkovaných spolubytím s ostatními: jak jinak, než hlavně prací. To je náplň většiny v každé době i režimu. Sebenalezení je z hlediska pragmatismu problematické: je to křehký výhonek silně vědomé existence, jež přesahuje práh okamžité danosti a dokáže se ke světu vztahovat jako k celku. A to už s jedním udělá divy, lhostejno, kterou z cest k tomu došel. Nemůže ovšem potom už nevidět i marnost konzumního života, a při vědomí zodpovědnosti vůči vlastnímu „bytí k smrti“ musí tedy, není-li obyčejným pokrytcem, spatřovat své životní poslání v „péči o duši“: „Nepečujeme o duši, abychom pronikli k posledním důvodům a nahlédli první příčiny, (…), nýbrž poznáváme, protože pečujeme o duši. Myšlení je důležité jako orgán oné pozitivní, určující, obohacující péče o duši, orgán její schopnosti být dobrou, její dokonalosti, stupňování jejího bytí. Proto péče o duši odemyká bytí duše samé; duši můžeme rozumět, její podstatu pochopit a uvidět jen tehdy, když o ni pečujeme. Nyní také chápeme, proč duše tvoří centrum filosofie. Filosofie je péčí o duši v její vlastní podstatě a v jejím živlu.“

K tomu Patočka přál občanovi svobodu a zodpovědnost: „Svoboda vůči jsoucnu je nejprve v jednání, teprve potom se vrací v myšlence.“ Vnímal však i tíhu heideggerovské, věčné viny pobytu, k níž ho předvolává mlčenlivý hlas svědomí: „Biblický mýtus o stvoření, mýty o Gilgamešovi a pověst o Oidipovi vyjadřují všechny totéž pojetí člověka jako bytosti, jež byla věděním o dobru a zlu vyhnána z ráje nevědění (o smrti) a poznamenána ve svém bytí touto základní a ničím nesmytelnou vinou. Toto vědění je bytostným jádrem člověka, jeho osudem, jeho vinou a jeho zblouděním.“

Časovost, od časového dvorce Husserla až po rozpřaženost pobytu Heideggera, byla Patočkovi pevným bodem, z něhož se odrážel k vlastním intelektuálním výšinám: „Časovost dává teprve plný smysl formuli, že subjektivní bytí není, čím jest, a jest, čím není. Naše minulost, o které je již rozhodnuto a která se nemůže již změnit, má ráz čistého vnějšího faktu, bytí o sobě; budoucnost má ráz anticipované hodnoty, která ovšem není přítomná; přítomnost, která to obojí slučuje, má ráz svědectví „o sobě“, (…), která zároveň se rozlučuje v dvojici u přítomnosti jsoucna a popírá, že by byla jsoucnem. Tak být pro nás znamená v jednotě nebýt tím, čím jsme (tj. minulostí), a být, čím nejsme (budoucnost).“

Zrovna dneska jsou parlamentní volby, ale určitě zase budou zajímat ještě míň občanů než kdy dřív, protože už stejně nikdo nikomu nic nevěří – anebo snad ano? Kdopak si už vzpomene, jak při posledních presidentských volbách kandidoval proti nejlepšímu vyjednavači a bonmotistovi z Vysočiny také Patočkův zeť profesor Jan Sokol, autor pozoruhodného díla Čas a rytmus, do jehož úvodu vložil i geniální tchánovu charakteristiku fenomenologického času v kostce: „Jednotná funkce očekávání, zpozorování a zadržování jsoucna“ – avšak opět: koho to vůbec zajímá? Škoda, že proti těm dvěma neměl Sokol šanci ani teoretickou – litovali jsme nemnozí; už Herakleitos však říkal, že dvakrát do téže řeky nevstoupíš; v dějinách to asi určitě bude platit dvojnásob. A jednoho presidenta – filosofa, Patočkova přímého žáka, jsme už přece ještě nedávno měli; svého učitele uctil posmrtně řádem TGM v roce 1991. Kéž by býval měl ten náš současný pan president i takovéto kámoše…



O 3 cm štíhlejší? Přečtěte si recenzi na novinku Bodyshape od biotenu
O 3 cm štíhlejší? Přečtěte si recenzi na novinku Bodyshape od biotenu

Trvale zhubnout není snadné, to víme asi všichni. Kromě změny jídelníčku a pohybu je potřeba postarat se i o zpevnění pokožky. K tomu slouží celá...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.