Na svém kontě měl na tisíc melodií, jeho hudba k filmu byla nominována na Oscara, ve stopách Thora Heyerdahla přeplul na balzovém voru oceán, Ernstu Hemingwayovi radil při natáčení filmu Stařec a moře, jeho archiv váží celou jednu tunu - to vše za svého dobrodružného života dokázal Eduard Ingriš, náš slavný krajan, který však v Česku zůstal až dosud téměř neznámou postavou. Představíme Vám ho v dnešní krajanské rubrice.

Ano, i motiv ze slavné Niagáry patří do našeho pořadu. Kromě stovek písní, které časem zapadly, složil Eduard Ingriš i tuto trampskou hymnu. Niagára se kolem táboráků zpívá už alespoň tři generace. Přesto se o Ingrišovi v bývalém Československu téměř nevědělo - emigroval totiž už v roce 1947, ve svých dvaačtyřiceti letech. Co všechno ale stačil dokázat před odchodem do exilu - o tom už více dr. Magdalena Preiningerová z Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, která má dnes na starosti jeho archív:

"Stihnul napsat na šedesát operet, téměř tisíc melodií, být kapelníkem, dirigentem téměř ve všech operetních pražských domech, stihnul asistovat při natáčení popravy K. H. Franka, stihnul natočit film o své chatě ve Svatojánských proudech a vyfotit stovky, ba tisíce fotografií."

Jednou z prvních písní, která ho proslavila už ve 30. letech, byl šlágr Když odejde děvče. Vydělal mu prý prvních sto tisíc korun a Ingriš se díky němu zařadil mezi špičku tehdejší populární hudby.

Když si ale Ingriš v roce 1947 od jakéhosi mladého funkcionáře, vyškoleného v Moskvě, musel vyslechnout, že éra operet a buržoazních šlágrů končí, rozhodl se emigrovat. Těsně před Vánoci se vydal do Jižní Ameriky, během plavby přes oceán však v Československu došlo k únorovému puči a jeho cesta se rázem změnila v mnohaměsíční dobrodružství:

"Když mu skončila platnost víza v Brazílii a když mu Argentína odmítla dát jako občanu komunistického státu další, tak byl nucen se odebrat s falešnými doklady do Belemu ve státě Para a odtud se po Amazonce a přes Andy dostal až do Limy. Ta pouť trvala devět měsíců, během ní zažil neuvěřitelná dobrodružství a živil se jako ladič pian, jako hráč na piano v baru, jako pomocník na lodi, a tak vlastně začala jeho cestovatelská kariéra, kterou potom rozvíjel, i když se usadil v Limě. Vydával se do vnitrozemí a díky fotografiím, které během toho pořídil, o něj začaly mít zájem časopisy, a to nejenom peruánské, ale i americké. Tam si jeho fotografií povšiml Thor Heyerdahl a Ernst Hemingway a oba s ním navázali spolupráci."

Ingriš se vlastně stal cestovatelem z nouze, dokázal ale z této nouze udělat velikou přednost. Právě spolupráce s Thorem Heyerdahlem mu už v 50. letech přinesla světovou proslulost. Slavný norský cestovatel na Ingriše později vzpomínal:

"Seznámil jsem se s Ingrišem už před mnoha lety, potkal jsem ho v Peru," - uvedl Heyerdahl a připomněl první pokus Eduarda Ingriše přeplout na voru z Jižní Ameriky do Polynésie. Ingriš tak chtěl potvrdit teorii svého přítele, že peruánským Inkům se podařilo touto cestou osídlit tichomořské ostrovy. První plavba Ingriše do Polynésie na voru Kantuta však skončila v obrovském vodním víru, z něhož ho jen díky šťastné náhodě zachránila americká vojenská loď:

"Eduard Ingriš se na takovouto expedici vydal dvakrát, poprvé v roce 1954 a podruhé v roce 1959, a přestože ta první expedice skončila čtyřicetisedmidenním uvězněním ve vodním víru, tak získala Eduardu Ingrišovi obrovskou, opravdu světovou popularitu. Na základě toho se rozhodl za čtyři roky tuto expedici zopakovat, ta se podařila a on doplul na balzovém voru z Peru až do Polynésie."

Z plavby Kantuty natočil Eduard Ingriš barevný dokumentární film, který ho později proslavil. A přinesl by mu ještě větší slávu, pokud by ho při jednání v Hollywoodu nepodvedli dva jeho čeští krajani - připravili totiž důvěřivého Ingriše o autorská práva. Film se tak nedostal do distribuce v kinech po celé Americe. Naštěstí Ingriše v emigraci čekala i jiná setkání - o jednom takovém přátelství vypráví slavný cestoval Miroslav Zikmund:

"Před jedenapadesáti lety, když jsme se s Jiřím Hanzelkou dokodrcali přes Kordillery do Limy, byl mezi krajany, kteří nás tam uvítali, také Eduard Ingriš. My jsme si padli do oka na první pohled, protože to byl ohromně sympatický mladý člověk. Eduard Ingriš tam měl tehdy fotoateliér a my jsme si u něj nechali vyvolat spoustu filmů, které jsme nasnímali během toho závěrečného úseku přes Kordillery."

Počátkem 60. let se Eduard Ingriš natrvalo usadil ve Spojených státech - a zde také poznal svoji ženu Ninu, Brňačku, která s rodiči utekla z Československa už v květnu roku 1945. Její otec totiž byl potomkem ruských kozáků a dobře věděl, co by ho od Rudé armády čekalo. A kde jinde by se Ingriš měl se svou budoucí ženou seznámit, než v operetě:

"Já jsem se za něj provdala v roce 1965 v Los Angeles. Já jsem tam žila už od roku 1957 a on tam přijel v dvaašedesátém z Peru. Tehdy tam nacvičovala česká kolonie operetu od Stelibského, on se ale mezitím utopil ve vaně. Zůstali tak bez ničeho a prosili manžela, aby to s nimi dodělal. A on se ptal, kde jsou noty? Stelibský ale žádné noty neměl, on všechno doprovázel z hlavy. Manžel ale řekl, že nemůže dělat nic, co bylo v jeho hlavě. Tak mu navrhli, co kdybychom udělali vaše operety? Já jsem byla už v Los Angeles známá, protože jsem se vždycky zúčastnila oslav Masarykových narozenin, 28. října, a tak mne vzal do těch jeho operet. Při té první operetě jsme se seznámili, on si netroufal, byl o dvacet šest let starší než já, ale vypadal strašně mladě. A při třetí operetě, my jsme každý rok dělali další, tak to už jsme byli svoji."

Byla to právě paní Nina Ingrišová, která obrovský archív svého manžela věnovala po jeho smrti do České republiky. O převoz celé tuny Ingrišových písemností, notových náznamů, nahrávek, fotografií i filmů se v roce 2001 zasloužil Miroslav Zikmund:

"Já jsem si vzal kdysi do hlavy, že ten obrovský archív, který po něm zbyl, tisíce fotografií, desetitisíce negativů, jeho hudební skladby a podobně, kterým hrozil zánik tím, že jednoho dne to někdo buď naháže do sběru nebo to prostě někde zmizí, zachráním. Takže jsem se koncem listopadu s těmito dvěma pány /M. Náplava a P. Horký - pozn. red./ vypravili do Kalifornie, dojednali tam s paní Ninou Ingrišovou, mimochodem Brňačkou, že všechny ty věci, kterým hrozil zánik, přivezeme sem."

V archívu se dochovala i vzácná nahrávka hlasu Eduarda Ingriše.

"V mých sedmdesáti osmi letech se už nedají dělat zázraky. Není daleká doba, kdy dohrajeme naši poslední roli na této planetě a přestěhujeme se na velké jeviště pod taktovku toho největšího režiséra, kde už nás čekají naši kamarádi, kteří nás předešli. Loučím se s Vámi se všemi, Váš Eduard Ingriš."

Ingriš zemřel v nevadském Renu v roce 1991, ve svých šestaosmdesáti letech. Nedávno se jeho paní Nina Ingrišová vrátila natrvalo zpátky do Česka.

(převzato z ČRo 7 - Radio Praha s laskavým svolením redakce i autorky)