V pátek 3. února 2017 uplynulo dvacet let od smrti Bohumila Hrabala, v neděli to bude 20 let, kdy byl pohřben, a 28. března uplyne 103 let od jeho narození.

Bohumil Hrabal

Vydal bezmála padesát titulů. Spolu s Milanem Kunderou patří mezi naše nejpřekládanější autory. Stal se legendou a znají ho i ti, kteří nikdy žádnou jeho knihu nepřečetli, díky filmům, jako byly Ostře sledované vlaky, Postřižiny či Obsluhoval jsem anglického krále, ale také kvůli jeho lásce k pivu. Byl v očích mnoha lidí veselým a někdy zase bručavým bardem z restaurace U Zlatého Tygra, tzv. Hrabalovy sborovny, v níž přijal i amerického prezidenta Clintona.

Jeho skutečný osud byl však mnohem barvitější, komplikovanější a bolestnější. Po studiích práv pracoval v pivovaru, podbíjel kolejnice, byl výpravčím vlaků, pojišťovacím agentem, obchodním cestujícím, pracoval jako dělník v kladenských ocelárnách, po úraze jako balič starého papíru a jako kulisák v divadle v Libni, nedaleko ulice „Na Hrázi Věčnosti“, kde bydlel ve staré kovárně. První kniha mu vyšla až v jeho devětačtyřiceti letech, i když usilovně psal od svých čtyřiadvaceti let. Přátelé, jako například Jiří Kolář a Kamil Lhoták či Jindřich Chalupecký, o jeho kvalitách věděli a Spolek českých bibliofilů vydal jeho texty v roce 1956 s názvem Hovory lidí. Dvakrát byly jeho knihy vysázeny: V roce 1949 sbírka básní Ztracená ulička a v roce 1959 prózy Skřivánek na niti, ale vždy byla sazba rozmetána, zasáhla cenzura. Poprvé vydávat mohl jen sedm let od roku 1963 do roku 1970, kdy vyšly jeho knihy Perlička na dně, Pábitelé, Ostře sledované vlaky, Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Inzerát na dům, v které, už nechci bydlet, Automat svět a pár dalších. Souborná vydání s názvem Poupata a Domácí úkoly již byla v roce 1970 vytištěna, ale náklad byl zničen.

Pozoruhodné ovšem je, že jeho texty s největší evokační silou pocházejí právě z doby jeho zakázanosti, to znamená z padesátých let a pak až zase ze začátku sedmdesátých let, kdy napsal v roce 1971 Obsluhoval jsem anglického krále, Něžného barbara v roce 1973 a Příliš hlučnou samotu v roce 1976. Poslední knihu je možné číst jako podobenství o vandalismu totalitního režimu tzv. reálného socialismu. Tuto knihu dopsal rok po té, co ho Karel Sýs, Jaromír Pelc a Jiří Hájek donutili sepsat ponižující sebekritiku, po níž směl zase omezeně vydávat. V knize najdeme větu, jejíž platnost je věčná: „A zatímco v kloakách a kanálech hlavního města Prahy dva krysí klany se vytěsňují zdánlivě nesmyslnou válkou, ve sklepích svržení andělé, univerzitně vzdělaní muži, kteří prohráli svoji bitvu, kterou nikdy nevedli, přesto pracují dál na přesnějším obraze světa.“ Normalizaci, v níž byl celou dobu sledován StB a cenzurován Vítězslavem Rzounkem, snášel úkorně. V roce 1986 byl po nervovém kolapsu hospitalizován Na Bulovce, kde prý poprvé uvažoval o sebevraždě. Po roce 1990 zase hojně publikoval. Nakonec ale sebevraždu přece jen uskutečnil před dvaceti lety, kdy už byl těžce nemocný: vyskočil z pátého patra ortopedické kliniky téže nemocnice.

(Psáno pro ČRo Plus)