„Je-li člověk exulantem a považuje-li se zaň, setrvává zatvrzele na své příslušnosti k národu, z něhož pochází. Jak ale jinak dokázat, že jsme dosud příslušníci, ne-li úctou a láskou k řeči? K jazyku, té Popelce. Nemáme kromě jazyka nic, co by nás opravňovalo k sounáležitosti s naší kulturou.“ To jsou slova Karla Kryla z listopadu 1979 z našeho povídání z knihy České rozhovory ve světě.

A Karel Kryl skutečně sveřepě setrvával na příslušnosti k českému národu, proto nikdy nepřijal německé občanství, ač v Německu žil dvacet let, což bylo velmi nepohodlné. Cestovat mohl jen s tzv. Nansenovým pasem, který byl uprchlíkům vystavován podle ženevské Úmluvy od roku 1933, ale jeho držitel musel žádat při cestování do řady zemí o vízum.

S Karlem Krylem jsem se znal od roku 1968. Tehdy v Praze bydlel u našeho společného kamaráda a já s ním dělal rozhovor do Mladého světa. Seděl v kuchyni na Letné na Molochově, pil kávu, kouřil půlčíka cigarety z višňové špičky a přepočítával drobné z večerního vystoupení: z mincí si stavěl sloupky. Když jsem se ocitl v exilu, ač byl z mých tamějších kamarádů nejchudší, jako jediný se mě optal, kolik potřebujeme půjčit.

Kryl byl věrný, ale tvrdý kamarád a selhání nikomu neodpouštěl. Když si Hrabal nasypal v sedmdesátých letech popel na hlavu, aby mohl publikovat, řekl mi: „Hrabalovo chování považuji za morální svinstvo, stejně jako jednání populárních zpěváků. Dokud nesmí Kubišová, není pro mne omluvy. Dokud nesmí Vaculík a Havel, je Hrabal děvka. Tečka. Proto jsem tady. A ne tam.“

Jeho soudy byly příkré a ne vždy se s ním dalo souhlasit, třeba když tvrdě spílal básníkům, kteří psali volným veršem. Uznával jen řeč vázanou, tedy rýmy. Nikdy se nesmířil ani s rozdělením republiky. Na druhé straně právě ta jeho zatvrzelost, sveřepost a rýmy dělaly jeho texty po roce 1968 tak zapamatovatelné a dodávaly jim velkou sílu a naléhavost: „Prší a venku se setmělo/ Tato noc nebude krátká/ Beránka vlku se zachtělo/ Bratříčku, zavírej vrátka! Zavírej vrátka!“

Na konci šedesátých a na začátku sedmdesátých let uměl nasát atmosféru a přetavit ji do veršů, a proto je dodnes ikonou té doby. Z jeho písni z osmdesátých let již cítíme rozhořčení a dokonce i nechuť vůči lidem v Československu a z textů z devadesátých let vyzařuje velké rozčarování a nepochopení. Z počátku burcoval a po roce 1989 už byl silně rozzloben a někdy působil i ubrečeně, protože těžce nesl neschopnost se tvrdě postavit proti novým nepravostem, které kolem sebe viděl. Rozhádal se i s Václavem Havlem.

Karel Kryl krátce před smrtí, zemřel v roce 1994 a 12. dubna 2019 by se dožil 75 let, napsal: „Sám sebe jsem klamal, domnívaje se, že v člověcích v tomto státě je větší snaha vybřednout z gubernizace.“ To, že lidé se tu snáze smíří s každou nepřístojností, že neumějí používat právo odporu, ius resistendi, jsme my, co jsme se vrátili, cítili všichni, ale on to nesl hodně těžce, což zřejmě přispělo k jeho předčasné smrti.

(Psáno pro ČRo Plus)