26.5.2022 | Svátek má Filip


OSOBNOST: Jaroslav Tichý šel tiše…

15.12.2021

… ale vraťme ho na výsluní i dětem

Existuje jen jeden český spisovatel, který mě jako dítě poučil, co znamená horor, a není to Miloslav Švandrlík, ač i on napsal stovky hrůzostrašných povídek, ale jaksi uměřenější PhDr. Jaroslav Tichý (1923-2004).

Jaroslav Tichý

Narodil se v Pardubicích a byl syn kazatele Otakara Tichého, spoluzakladatele Církve československé. Jako hoch býval Jarda hodně v Jičíně, kde vedl v podloubí krejčovnu jeho dědeček, a Václava Čtvrtka, tehdy Cafourka, o dvanáct let staršího kolegu, tu někdy třeba potkal. I kdyby ne, oba nabil energií týž genius loci.

Řekl bych ale, že byl Tichý ještě citlivější než duchovní otec loupežníka Rumcajse. Od dětství miloval vše strašidelné, disponoval bujnou obrazotvorností a talentem na jazyky. S tátou se naučil latinsky, uměl řecky, hebrejsky, německy, francouzsky, španělsky, italsky. Překládal zrovna tak z ruštiny jako z angličtiny.

Tichý maturoval za heydrichiády na Drtinově gymnáziu, načež absolvoval knihovnickou školu, aby u Mathesia a Mukařovského vystudoval slovanské literatury a estetiku. Nato pracoval jako knihovník a literární badatel. Své dějiny dětské literatury ale bohužel nikdy nedopsal.

Pracovat na nich přitom měl i ve Švédsku, získal „královské stipendium“, nicméně před odjezdem onemocněl, a než se uzdravil, výjezdu bránila StB. I ta, pravda, obdivovala jeho jazykové schopnosti a vidinami „vysněného“ zahraničí ho počala nenápadně korumpovat. V květnu 1971 byl odejit z redakce Ohníčku a nastoupil u Vodních zdrojů (1972). Díky spisovateli Vojtěchu Steklačovi mohl sice spolupracovat s časopisem Pionýr, ale taky to skončilo a rukopis jeho knihy odložila Mladá fronta ad acta. Ne už obdobně koncipovanou práci svého vedoucího pracovníka.

Jméno Tichý pak zmizelo dokonce i překladu Čtyř kapitánů (1977) Nikolaje Čukovského (1977) a převyprávěné pohádky z Persie sice vycházely aspoň v cizině, ale nakladatelstvá Artia potlačilo příjmení Tichý i tam.

Zajímal ho také komiks, i stal se v té oblasti u nás průkopníkem už dlouho před Tomášem Prokůpkem (*1975) a dalšími (viz publikace Comics, 1967).

Celý rok psal navíc pro Ohníček kreslený seriál Šibalové, taškáři, darebové (1970-71). I ten byl ovšem zastaven a taškářství zbyla jenom na Tichého; i sepsal cyklus povídek Kuba Podšívka (1971-72, knižně 1989, 2004). „Šibalové“ nesli, dodejme, lehce zavádějící titul. Autor totiž stihl představit za ročník dareby jen dva: Inda Karebungu a Rusa Balakira. Ostatní (Hodžu Nasredina, Gombea z Japonska, Kelojlana z Turecka, Ferrazzana z Itálie a Mattiho z Finsko) už mohl leda vyjmenoval v anonymně zveřejněném článečku Zlatá medaile taškářů pro Enšpígla (Ohníček č. 20/1973).

Normalizační časy ale především nepřály hororu. Přesto či právě proto se Tichý nedal odradit a Ohníčky let 1973-75, kde mu otiskli dvacet brilantních povídek, pro mě dodnes září. Tzv. heautoskopií (viděním dvojníka) se obírá už Poeův William Wilson nebo Maupassantova Horla, avšak taktéž Tichého Zjevení dvojníka Zbyška Vozbejdy a Tajemná tvář na hradě Houravě. Díla ryzích klasiků sci-fi (Bradbury, Kuttner) připomíná horor o holčičce vidící ve snu budoucnost Tvrdila, že v tom domě straší. Na děti snad až moc hrůzné mi připadalo Poselství tibetského běžce (napsané pod vlivem Tušení stínu Ludvíka Součka, jak se mi Tichý sám svěřil) a v Noční události na hradě Hrobovci je mladinká hrdinka zaživa zalisována do obrazu „Kostlivým Klíčníkem“, hradním průvodcem. Tajemství jeskyně v podzemí Propadníku líčí osud páru milenců, kteří se zvolna stanou krápníky. Miep a Bludný Holanďan je opět příběh dívky a současně zpracování známé legendy. A když to teď přeženu, ano, Tichý se stal počátkem sedmdesátých let jakýmsi českým Lovecraftem.

Využil i mnohokrát zpracovaný motiv ztraceného stínu (Zazdění stínu v alpské zvonici) a nebál se představit dětem ani „zombíky“ (Plantáž u Hadí džungle). Motiv z Wellsova Neviditelného, ale zpracovaný ještě příšerněji, obsahuje Podmínka dědictví starého šatníku. Tichý nesměl horory podepisovat, a to na rozdíl od veškerých ilustrátorů, jimiž jsou esa: Faltová, Foltýn, Krum, Vraštil, Běhounek, Váša, Teissig, Vrbová, Klimtová, Kolínská, Hrdina, Černý a nejčastěji Jan Javorský. Z jeho obrázků mě mrazí dodnes. Až roku 2013 se povídky staly knihou Malá noční hudba pro bludičkyk jeho nedožitým devadesátinám v redakci vdovy Hany Štěpánkové. Autor stačil svazek opatřit úvodem, a abych nepřeháněl, jen horory to nejsou. Proč? V Ohníčku se tenkrát polekali a redakce náhle stála spíš o parodie „západního“ žánru. Tou je upírské Borejšovo zrcadlo, trpící tím, že se autor marně snaží na minimu prostoru prezentovat veškeré upíří vlastnosti. Když ta povídka vyšla, Ohníček začínal být pro menší děti než doposud, infantilněl a hrůzy nahradily žerty. Další prózy stylu Roalda Dahla by děti traumatizovaly? Nevím. Já bych vydržel! Ale „kejkle“ nahradil Pludkův Obrázkový kabinet dějepravy a povídky PhDr. Jaroslava Fencla, mně bylo jedenáct a Ohníček mě otrávil.

Tichý ne. Jako muž byl starosvětsky zdvořilý džentlmen. Nikdy nepomáhal sobě; i proto zemřel zapomenut. Neprávem. Zasloužil se i o založení české pobočky IBBY, byl tu tajemníkem a spolu se Zdeňkem K. Slabým pracoval pro časopis Zlatý máj. „Pane doktore, co vás vlastně inspirovalo k sérii hororů?“ zeptal jsem se ho. Řekl: „To není žádné tajemství. Od dětských let mě lákaly všelijaké strašidelnosti a záhady. Tak stačilo, že jsem jednou cestoval zanedbanou lesní lokálkou, kde všelijak vrzala a klepala návěstidla a závory (Trať ve Skeletonském močálu, 1973), anebo jsem četl o účinku mandragory (Pomsta mandragor, 1974) a navštívil klášterní zahradu s barokními sochami vrostlými do trávníku (Divné sochy v koutě zahrady, 1975).“

Kubu Podšívku charakterizoval jako Švejka: „Vyberte sami, zda měl pod čepicí filipa, nebo vykradeno,“ zní hned druhá věta knihy srovnatelné s Rumcajsem. Tichý, pravda, nedosáhl geniality Čtvrtkových pohádek, ale je to půvabné čtení.

V letech 1972-73 tvořil pro Ohníček i portréty spisovatelů, asi jako já to dělávám v Plži, a zpodobňoval je ruku v ruce s jejich hrdiny. Po Nemovi a Alence došlo i na Timura, a přece už musely být veškeré následující eseje zveřejněny anonymně. Jsou o Mauglím, Malém princi, Sawyerovi, Stevensonovi, Ransomovi – a prorocky končí text o Defoeovi (2/1972): Do prvního vydání Robinsona ani nedal vytisknout své jméno. Tak byl skromný.

Navzdory všemu tomu není zapomenut. Tvůrce Kouzelného koberce (1962), Svícnu dvanácti dervišů (1972), Veselých pohádek (1993) a Knížete Draculy a jiných hradních pověstí (1998) zůstal v knihovnách a nedokončil jen ony dějiny plus dílo o velikánech, co si vytáhli „špatný los osudu“.



Chcete zpevnit tělo? Vyhrajte unikátní gely značky bioten
Chcete zpevnit tělo? Vyhrajte unikátní gely značky bioten

Plavková sezona pomalu klepe na dveře a my pro vás máme speciální soutěž o zeštíhlující gely od přírodní značky bioten. Stačí se jen přihlásit.