„Děsí mě představa, že bych česky zapomněl. I když je pravdou, že mnohdy prožívám jistou formu schizofrenie, která je v tom, že mívám sny v obou jazycích.
Když jsem v roce 1969 odcházel, vzal jsem si s sebou knihu Chrám i tvrz od Pavla Eisnera, je to krásná kniha o češtině. Je to přeci tak krásný jazyk, byla by škoda, kdyby mě opustil.“

To jsou slova Ivana Passera, který odešel z Československa před 50 lety a stal se asi nejpilnějším českým režisérem ve Spojených státech. Pokud dobře počítám, natočil tam asi 15 filmů, údaje se v databázích různí. A v mezičasech přednášel na filmových školách.

Ivan Passer

První jeho film se jmenoval Born to Win, Zrozen k vítězství, natočil ho již v roce 1971, a poslední s názvem Nomad je z roku 2005. Nejznámější je ale asi jeho film Stalin o nekontrolovatelné moci diktátora s Robertem Duvallem z roku 1992. Točil ho na autentických místech v Kremlu jen o dvě pracovny dál v době, kdy se tam Gorbačov snažil pohromadě udržet Sovětský svaz.

Passerův úspěch spočíval v jeho píli a laskavosti, a absurdně by se dalo říci, že i v tom, že jeho angličtina nebyla na začátku dokonalá. To mi vysvětlil jeho a Formanův žák Jan Fleischer, který s podobnými znalostmi angličtiny učil přes dvacet let filmovou scenáristiku na prestižní škole v Londýně.

„Film má svůj vlastní jazyk. Slovíčka ve filmu jsou jen natolik důležitá, aby se rozlišily postavy. A za touto znalostí je znalost života spíš než jazyka. Ale nemluvím o krásném psaní jako v literatuře. Dokonce lidem radím, aby přípravné verze psali v cizím jazyce, protože je to donutí myslet na to, co je podstatné. Psát scénáře v cizím jazyce je dobrá škola, protože se v něm hůř žvaní.“

Ivan Passer pocházel ze zámožné selské rodiny. Tři roky navštěvoval internátní školu v Poděbradech, kde se seznámil s Milošem Formanem a Václavem Havlem. Kvůli svému původu nemohl po roce 1948 studovat a pracoval mimo jiné jako dělník u soustruhu a pomocný dělník na stavbách, jezdil s cikánským lunaparkem.

Díky zfalšovanému životopisu se dostal na FAMU, ale v roce 1957 byl vyloučen. Pracoval jako asistent režie mimo jiné u Vojtěcha Jasného na filmu Až přijde kocour a začal spolupracovat s Milošem Formanem jako pomocný režisér a také jako scenárista.

Jeho první film Fádní odpoledne obdržel mnoho cen, mimo jiné v Mannheimu a v Locarnu. Měl se stát součástí hrabalovského povídkového snímku Perličky na dně, ale nakonec byl v kinech promítán samostatně. Jeho celovečerní prvotina Intimní osvětlení, natočená s neherci, upozornila na režisérův nevšední talent a vzbudila zaslouženou pozornost na řadě festivalů.

Sám Ivan Passer to komentoval slovy: „Podařilo se mi tam dostat lidský smrádek.“ Někdy bývá tento film označován doma i v zahraničí za nejmuzikálnější film české filmové vlny. Dodatečně mu kvůli tomu udělili diplom z FAMU, on si ho ale nikdy nevyzvedl.

Podle amerického časopisu Variety Ivan Passer zemřel 9. ledna 2020 v šestaosmdesáti letech v nevadském Renu v nemocnici, i když si kdysi přál zemřít na golfovém hřišti.