22.6.2021 | Svátek má Pavla


OSOBNOST: Filosof - stroj

10.11.2006

„Žák slavného holandského lékaře Boerhaaveho, lékař De la Mettrie, byl rozkřičen jako materialista. Byl to posměváček, kterému šlo nejspíše o pozlobení solidních starých pánů theologů, lékařů, uznaných autorit vědeckých, ochránců veřejného pořádku radikálními gesty, než o soustavné učení.“
Emanuel Rádl

Julien Offray de La MettrieByl tu svého času článek Lékař filosofem o Avicennovi; obsazený titulek by se jistě hodil i pro tohoto filosofa nejen medicíny, ale i lidské duše, jejíž existenci popíral stejně vehementně, jako jejího pojmu hojně užíval. Na rozdíl od bohabojného starověkého vyznavače koránu byl tento jeho pravým opakem, a tak by se toto pojednání mohlo jmenovat také třeba Bezbožník filosofem, Materialista filosofem a podobně - takových je ovšem ještě mnohem víc než filosofujících lékařů. Julien Offray de La Mettrie (1709-1751) určitě byl se svými nedlouhými, sugestivními, zjednodušujícími dílky spíše halasným trubadůrem nežli opravdovým filosofem; zdá se, že na to přišel sám: List mému duchu ze závěru života přiznává pokoru: „…všechno ostatní vám chybí. A vy si hrajete na filosofa. V žádném případě nejste velký filosof; dobrý Bože, jak by asi s vámi naložil Descartes, kdyby vstal z mrtvých.“

Po většinu nedlouhého života podléhal dobovému nadšení pro mechaniku, redukci světa na fyziku, v takový svět věřil a sofistikovaně ho propagoval. Hlavní předmět filosofie, člověka, zmechanizoval také – „Myslím, že myšlení je tak málo neslučitelné s organizovanou hmotou, že se zdá být její vlastností, takovou jako elektřina, schopnost pohybu, neprostupnost, rozlehlost atd.;“ metafyzický člověkův protiklad odkázal do říše bájí – „Neztrácejme se v nekonečnu; nejsme uzpůsobeni k tomu, abychom měli o něm sebemenší představu. Je nám naprosto nemožné dobrat se důvodu věcí. Jak pošetilé je trápit se tolik pro to, co nemůže být poznáno a co by nás neučinilo šťastnějšími, i kdybychom v tom někdy k něčemu došli!“

Julien se narodil v někdejším pirátském městě na francouzské straně kanálu La Manche do zámožné měšťanské rodiny; rodiče včas seznali pronikavý mládencův intelekt, a tak ho ani nenutili pokračovat v rodinné živnostenské tradici, nýbrž umožnili mu studovat bohoslovectví. Tomu byl jako dítě zcela propadlý, ale posléze se začíná zajímat i o fyziku a přemýšlet o světě z druhé strany. Po překročení prahu dospělosti vrhá se i na medicínu; ve čtyřiadvaceti byl doktorem a začal provozovat praxi. Brzy však rodné město opustil, aby odcestoval do Holandska učit se u onoho slavného Boerhaaveho, také materialisty, a rovněž i majitele cenné knihovny. Tady začal klíčit La Mettrie – filosof.

Prvními jeho písemnými projevy byly překlady děl učitelových do francouzštiny, posléze pak komentáře k nim i vlastní, ještě neurovnané úvahy. Okusil i úděl vojenského lékaře ve válce a plodem nových zkušeností byl jeho silný literární útok na učené šarlatánství v respektovaných kruzích medicíny své země; nenávist z lékařské fakulty ho samozřejmě neminula. Sebevědomý samozvanec pokračoval v praktickém sebevzdělávání posvém - studiem chování vlastního těla a jeho vědomí v nemoci; tehdy došel k nezvratnému názoru, že obojí je podmíněno fyzickou stránkou organismu a od ní se odvíjí i všechny tzv. stavy duše, ve skutečnosti jen jakési druhotné reflexy, hry mysli. A tak vydal (ukryt pod pseudonymem) první své velké filosofické dílo, Pojednání o duši; kdysi jsem si tu knihu pořídil v domnění, že půjde o esoterickou literaturu, ale nebylo tomu tak: „Nic není zkrátka tak omezeno jako vláda duše nad tělem a nic není tak rozsáhlé jako vláda těla nad duší.“ – Kdeže pak nějaká její nesmrtelnost, jak se nám snaží nabulíkovat církev: „Duše tedy závisí celou svou podstatou na tělesných orgánech, s nimiž se utváří, roste i chřadne. Patří se tedy, aby též byla účastna smrti.“

Kniha vzbudila velkou bouři nevole, pravý autor byl odhalen a k jeho dosavadním nepřátelům z řad lékařů přibyly i kruhy církevní – „Náboženství je nezbytné pouze pro toho, kdo není schopen lidskosti.“ Jako velice schopný profesionál stal se přesto královským nemocničním inspektorem, do svého resortu a jeho uznávaných kapacit však literárně tepat nepřestal a další jeho pamflet se opět týká poměrů v tomto prostředí. Pozdvižení bylo ještě větší a skandalista uprchnul raději do exilu, kde napsal ještě druhou takovou, Pomstěnou fakultu – největší pomsta však na nebohé akademiky teprve čekala ...

„Člověk stroj je tak složený, že je nemožné učinit si o něm předem jasnou představu a v důsledku toho jej definovat. Právě proto všechny výzkumy největších filosofů provedené a priori, tj. pokusy užít jakýchsi duševních křídel, byly marné. Pouze a posteriori, snažíme-li se proniknout k duši jakoby přes orgány tělesné, můžeme dosáhnout – nepravím evidentně objevit samu přirozenost člověka, nýbrž dosáhnout – nejvyššího stupně pravděpodobnosti o tomto předmětu.“ Člověka stroje, páteř svého učení, věnoval si ke čtyřicítce. V závěru vyjádřil své krédo – „Avšak čtenář nemohl nepostřehnout, že jsem si dovolil rozumování nadmíru pádné a zcela bez okolků odvozené jen proto, že je důsledkem četných pozorování, proti nimž se žádný vědec nepostaví.“ Postavili se však; nelíbilo se jim, jak udělal z člověka animální stroj z pitevního stolu, cvičenou opici v jemu příslušném oboru, od spisovatele po nosiče. Patologické procesy, které se v živém organismu dějí, od červa k člověku, určují prý i hladinu jeho vědomí, jeho „duši“. Potřeby toho kterého živočišného druhu jsou i mírou jeho ducha. Tím bylo ve filosofii předznamenáno dvojí: evoluční Darwinova teorie a utilitární filosofie Marxova. La Mettrie zredukoval duši na tělo, to na hmotu, a tu odevzdal mechanickým zákonům; jestliže v Pojednání o duši napodoboval ještě Descarta rozumováním o její rozlehlosti, neprostupnosti a pohybu, zde útočí na jeho karteziánský dualismus těla a duše z pozice materialisty. Přiznával-li uznávaný učitel člověku metafyzickou duši a zvíře považoval za bezcitný stroj, učenlivý žák zmechanizoval oba a jejich „duši“ učinil atributem potřeb jejich tělesných stránek – živé, více či méně „oduševnělé“ komplexy hmoty.

Byť pravověrný materialista, bez metafyzických myšlenek úplně nebyl: „To neznamená, že uvádím v pochybnost existenci Nejvyšší bytosti. Zdá se mi naopak, že pro ni svědčí nejvyšší míra pravděpodobnosti; ale ježto tato existence nedokazuje nutnost jednoho kultu o nic více než nutnost kteréhokoli jiného, je to teoretická pravda, jíž se nedá užít v praxi.“ Ironizoval však nejen kult křesťanský, ale i filosofický – nezná prý větších lenochů, „které marnivost ozdobila jménem filosofové.“ Sám však předkládá systém, jednoduchý, stručný a pochopitelný: „Člověk je stroj a v celém vesmíru je jen jedna substance, rozmanitě modifikovaná.“

Reakce na rouhavou knihu byla strašná, La Mettrie musel potupně prchnout i z holandského exilu; povšimnul si ho však pruský král Bedřich II., sám literát a přítel filosofie, a poskytl mu azyl u sebe v Postupimi. Získal si tak sofistikovaného předčitatele a pro svoji zemi člena Berlínské akademie věd. La Mettrie konečně našel zázemí a klid; přitom pokračoval ve svém koníčku bušit literárně do nebohých kolegů lékařů, a zejména napsal jakési završení trilogie redukcí lidského tvora na kost a na dřeň – Člověka rostlinu: „Pouze analogie mezi rostlinnou a živočišnou říší mě dovedla k tomu, že jsem v rostlinné říši objevil základní části, jež existují i v říši živočišné.“ Opět tu předznamenal myšlenku evoluce, když kromě vitálního objevil v živém stroji i princip vegetativní, jinak vlastní jeho evolučnímu předchůdci. Odhaluje tu, že jako je chápavost dána životům podle jejich potřeb, tak tyto potřeby jsou nejrozmanitější právě u člověka, který tím musí mít i mnohem víc ducha. Ona duše je mu potom „část přírodopisu oduševnělých organismů“.

V té době vznikl i Epikurův systém, kniha vyzrálých životních moudrostí:

„Člověk a růže se objevují z rána a večer jich už není. Všechno přichází, všechno odchází, ale nic nezaniká.“

„Žijme přítomností. Žijme pouze tím, co jsme teď. Kolik let jsme na světě, tolik let jsme vlastně už mrtvi.“

„Jaký je člověk hlupák, pachtí-li se zbytečně za poznáním a ztrácí-li tak čas, který je – běda – tak krátký a který lze mnohem lépe využít k různým požitkům!“

Proto napsal také Anti-Seneku, neboli Pojednání o štěstí. Ve spisku odmítá skepsi stoické filosofie: „Buďme anti-stoiky! Stoici jsou přísní, zasmušilí, drsní; my buďme mírní, veselí, příjemní. Oni jsou zcela zaměřeni na duši a nevšímají si svého těla; my se zcela zaměříme na své tělo a nebudeme si všímat duše.“ I ve své krásou naplněné básni v próze Umění užívat rehabilituje poživačný vztah k životu jako předpoklad štěstí a zdraví, svobody bez předsudků. Takový člověk podle něj nepodléhá rozmarům štěstěny, neboť její kolo sám řídí. O nějaké povrchní rozkoše mu však nejde: „Odejděte, nestoudné kurtizány!“ – „Netoužím po tělesných slastech, ale po slastech duševních.“

Pár týdnů před svými dvaačtyřicátými narozeninami se zúčastnil recepce na francouzském velvyslanectví v Berlíně. Kuchař ale lanýžovou paštiku připravil na zkaženém tuku a jedlík La Mettrie se přiotrávil; na místě využil události k dalšímu užitečnému sebepozorování a z toho důvodu odmítl také pozřít prostředek na zvracení. Sám si namísto toho pustil žilou, přesvědčen o tom, že on nejlépe zná možnosti svého tělesného mechanismu.

„Víte, proč si ještě vážím lidí? Protože v nich vidím se vší vážností stroje.“

Když se mu přitížilo, odmítl pomoc od jiných lékařů, posléze – když byla již tragédie zřejmá - i kněze. „Smrt znamená konec všeho; opakuji, že po ní je propast, věčná nicota: všechno je skončeno, je po všem; všechno se vyrovnalo, dobro i zlo.“ Právě zítra tomu bude 255 let, co se mu tak stalo. Nepřátelé pokyvovali se zadostiučiněním hlavami, jak ho postihnul spravedlivý trest boží; knihy po něm zůstaly.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.