Čím to, že filosofické systémy, pracně vybudované nejgeniálnějšími mysliteli svých dob na (stále se rozrůstajících) valech poznání předchůdců, se po smrti svých tvůrců stávají jen kapitolami v bichlích dějin filosofií? Přátelé jiných nauk většinou tvrdí, že to svědčí o pavědeckosti někdejší královny věd; rozdíl mezi směry myšlení je však „jen“ asi takový jako ve fyzice mezi zastánci relativistické fyziky proti příznivcům kvantové mechaniky – po dovedení do důsledků vznikají diametrálně odlišné obrazy reality. Nejen ve filosofii platí heslo „co myslitel, to osobitý názor na svět“. Základní zákony však pokaždé položí jen ti nejlepší; následují zástupy apologetů, rozmělňovačů, konjunkturalistů. Tím, že se věcí zabývají, se nicméně tu a tam přece jen něco domyslí, lépe vystihne; nic moc nového však většinou nepřinášejí. Takovým zajímavým, tajemným, čtivým filosofem byl i Friedrich Schelling (1775-1854), který by v těchto dnech oslavil své 231. narozeniny.

„Dalo by se snad říci, že všechno vysoké a veliké na světě vzniklo díky čemusi, co můžeme v nejobecnějším smyslu nazvat metafyzikou. Právě metafyzika je tím, co organicky vytváří státy a co dává vzniknout skupině lidí jedné mysli a jednoho srdce, tj. národu. Metafyzika je tím, díky čemu umělec a básník smyslově reprodukuje věčné praobrazy, které živě cítí,“ pravil kupříkladu. Oč vůbec v metafyzice jde? Filosofující knihovník Androník, žijící krátce před Kristem, zařadil Aristotelovy spisy o „první filosofii“ za spisy o „fyzice“ – v řečtině z toho vzešel pojem „metafyzika“, který se ujal jako přenesené, velice výstižné označení pro vědu, zkoumající ty nejvyšší kosmické pravdy – ty, „co stojí za tím“, „nad“ fyzikálním světem. Ty se vydal analyzovat i Schelling.

Kavárenský diskutér, literární génius, přítel Goethův. Denní host v kruzích umělců, spisovatelů, teologů, historiků – a jiných mnoha duchaplných, sečtělých a bystrých nadšenců pro horlivé filosofování. Schelling vyplňoval jaksi, podoben vatě, časový prostor (společně s Fichtem) mezi Kantem a Hegelem – toto období se dnes nazývá německým idealismem. Ale není snad stále všude zájem právě o takovéto „srozumitelné“ filosofování?

Zkoumal-li Schelling metafyziku, byl tedy idealistou. Už veliký jeho vzor Kant, jehož v mládí nábožně četl, definoval propracovaný a úhledný, byť značně složitý a nepřehledný systém všeho, „co stojí za tím“. Starší současník Fichte, jenž udělal vskutku velmi mnoho pro upevnění obecné představy o tom, jak filosof musí být šílenec, vytvořil svoje slavné „Já“ coby centrálního ducha všeho, v němž je celá projekce přírody (o Fichtem bude možnost si počíst zítra). Schelling toto obrátil: ducha umístil do přírody, a kolem takovéto rádobynové myšlenky vytvořil spletitou síť vlastních argumentů.

V mnohém byl netradiční; na rozdíl od platoniků se třeba nedomníval, že prvotní je svět idejí a až po něm svět hmoty – přitom však ve výše uvedeném citátu hovoří o „věčných praobrazech“, jako by z pera Platónova vypadly. Duch se podle něj prý vynořil v minulosti „z bezedna“, rozum se vyvinul z nerozumu. Zvláštní kapitolou je jeho národní, dnes bychom řekli „nacionalistické“ nadšení. Už Fichte se velmi živě politicky angažoval za svatou myšlenku němectví; vysedávač Schelling neměl zase až tak zájem pracovat v terénu, ale perem agitoval směle. Citovaná zbloudilost o metafyzice coby matce států a národů je věru podivná, ale cíl je jasný: „Znovuzrození religia skrze nejvyšší vědu – to je vlastní úkol německého ducha, jasný cíl všeho jeho usilování“.

Schelling chrlil toky slov, která oplývala básnickým nadáním: „Hádanka by se dala rozřešit, kdybychom znali Odysseu ducha v přírodě, který podivuhodně sama sebe klamaje, sama sebe hledaje, před sebou samým prchá, neboť světem smyslů prosvítá jako by slovy smysl, jako prosvítá říše fantasie, po níž toužíme, průsvitnou mlhou“. Tedy - příroda je duch, duch je příroda. Jedno je vše, vše je jedno. Bůh je ve všem a je to duch (prý dokonce duchovní obratlovec). A tak dále, pěkně, vzletně, srozumitelně. Jako by člověk v dobré víře navštívil seminář nějakého zasloužilého mystika: za hodně peněz málo muziky. Chce-li někdo hledat skutečnou hloubku poznání, u Schellinga nechť se o to nepokouší.

Ale čte se to dobře …