Jak snad někteří z vás již víte, mám rád operu. Vůbec mi přitom nevadí, když je klasická opera nastudována v moderní úpravě, když se třeba Mozartova Figarova svatba či Cosi fan tutte odehrávají o století nebo dvě později než kam je Mozart s Da Pontem původně umístili. Nebo když se Kouzelná flétna odehrává dokonce v budoucnosti, jako science fiction. Když Smetanovu Prodanku někdo umístil do typické anglické hospody padesátých let minulého století, o čemž jsem zde psal vloni, pak docela pookřeji. Tyto i mnohé jiné nápady dnešních režisérů podle mne mohou být náramně osvěžující – zejména je-li to dobře provedené, herecky i pěvecky. Takže když mi v počítači přistála nejnovější verze Dvořákovy Rusalky – opery, s níž se mimochodem po světě v posledních létech protrhl pytel –, byl jsem myslím dostatečně připraven na to sledovat tuto inscenaci aspoň s tichým porozuměním, když už ne s nadšením.

Tato moje původní blahosklonnost již v prvních minutách počala vyprchávat, aby se postupně měnila v jakýsi druh lehkého pobavení. Asi jako když se díváte na některé povedené skeče z Monty Pythona. A vyvstaly mi v hlavě otázky. Odkud se například v českých mokřinách vzala mořská panna s mohutným rybím ocasem, který jí Ježibaba ustřihne zahradními nůžkami? Proč nosí vodník, podivné stvoření s dlouhým ještěřím ocasem, na nose výrazné brýle s tmavými obroučkami? Někdy to přece jen režiséři s tou jejich “moderní” interpretací nějakého díla opravdu hodně přeženou a mně brzy začalo být jasné, že je tomu tak i v tomto případě. Není tento fenomén zdaleka ojedinělý. Mohl bych uvést více takových případů, stačí snad jen tento. Před časem, nedlouho po událostech na Blízkém východě, které tehdy zjevně inspirovaly režisérku, jsem zde v Brisbane shlédl, tedy spíš protrpěl, protože jsem se k svému neštěstí fyzicky nacházel v hledišti, představení Verdiho Nabucca. V něm král Nabuchodonozor nosil bílou maršálskou uniformu neblaze proslulého iráckého diktátora Saddama Husseina a jako tentýž se později skrýval v díře pod zemí. To by se bylo ještě dalo skousnout, kdyby ale proslulý sbor a nářek zajatých Židů “Va’, pensiero, sull’ali dorate” nezpívali utiskovaní Palestinci v Jeruzalémě před zdí, kterou jim tam postavili zlí Židé. To už toho bylo na mne přece jen trochu moc!

Že je Rusalka (Julia Adams) v této inscenaci německého Staatstheater Braunschweig trochu při těle, by mi ani tak moc nevadilo, nezpívá nijak špatně. A hraje tak, jak si to pan režisér přál, což znamená, že když se po amputaci rybího ocasu konečně naučí chodit, zoufale se jen potácí mezi spoustou smetí, vraků aut i jiného haraburdí, o což se statečně snaží také ostatní postavy příběhu, zejména dva velmi dobří korejští zpěváci, tenorista Kwonsoon Jeon jako Princ a basista Jisang Ryu v roli Vodníka. To, jak nevšímaví jsme my, lidé, vůči našemu životnímu prostředí, je nám tu režisérem Dirkeem Schmedingem po celý čas vnucováno, je to do nás cpáno horem dolem, až přímo nechutnými způsoby. Asi každý ví, že chudáka Prince nečeká po posledním polibku jeho milované právě závistivý osud, takže snad nic nezkazím, když prozradím, jaký bizarní konec připravil pro zamilovaného, odmilovaného a posléze opětně do náručí vodní víly se vrhnoucího hrdinu příběhu. Čekal jsem, že tohle si zlomyslný režisér patřičně vychutná, a vskutku, nemýlil jsem se. Nuže, nebudu vás už napínat – když ji nebohý Princ jako řidič auta opětně vyhledá ve své ojetině, Rusalka ho nemilosrdně udusí v plastovém pytli. Stejně tak zadušena je překrásná hudba i kouzelná poezie. To proto, aby zelené poselství, jímž nás pan režisér po celý večer častoval, zatímco Antonín Dvořák s Jaroslavem Kvapilem se ve svých hrobech obraceli, mohlo být s úspěchem završeno!

Autorovy stránky: vkoreis.com