"Počkejte, paní sousedko, pomůžu vám s tou taškou," povídám tuhle na schodišti našeho čtyřpatrového, bezvýtahového činžáčku paní Freitagové. Paní Freitagová se vrací domů s těžkým nákupem. Mohutná padesátnice s kachní chůzí, s pokročilou artrózou kyčelního kloubu, v zarudlém obličeji usměvavá, optimistická očka, na skráních kapičky potu, srdce - řekli byste - jako na dlani, ale ono jí buší až v hrdle. Není divu - taky byste funěli a odpočívali, kdybyste žili v bytě na čtvrtém podlaží sami, dlouhé roky sami, jenom se svou obezitou, opuštěni svými dospělými dětmi, kdybyste v manželských postelích spali se svou cukrovkou druhého typu a s vysokým tlakem krve.

Popadnu nákupní tašku paní Freitagové - uf! Překvapila mě.

"Propána, co jste to nakoupila? Ciment?"

"Mouku, drahej pane sousede, mouku. Šest kilo hladký, šest kilo hrubý... Mouku zlevnili, to nevíte? Velká sleva, opravdu velká. Lidi se tam o mouku skoro poprali..."

Když dorazíme nahoru, předávám milé paní Freitagové zlevněnou mouku, popřeji hezký víkend, poděkuji za pozvání na kafe - ne, opravdu dneska se mi to nehodí... Ále, nemáte zač, paninko, děkovat, však jsme sousedi, ne? Ano. Lidi by si měli pomáhat... To platilo včera zrovna jako dnes. Jako včera.... Jako včera...

Oddechuji u zábradlí na odpočivadle. Světla na schodech zhasla. Hledím dolů do tmy, do toho propadliště, propadliště dějin... Vidím svou matku a malého školáka, táhnou spolu vozík, dřevěný žebřiňáček, dřevěná kola, okovaná obručí, lomozí po kamenech a kořenech stromů. Lesní cestou jsme odbočili ze silnice. Tam na silnici by nás načapali, chlapče, protektorátní četníci. Jsou to taky Češi, ale čert nikdy nespí. Musíme to vzít tudy, přes Doubinu, v lese na nás není vidět.

Jsem zase v krátkých kalhotách na kšandy a v kostkované, flanelové košili, pomáhám tlačit mámě vozejk s padesátikilovým pytlem pšenice. Pan Jurík pytel shora dobře zamaskoval senem, ale při otřásání začíná seno propadávat žebřinami. Je horký letní podvečer, v lese voní pryskyřice, prázdniny končí a mlátičky ve stodolách jsou zticha. Pan Jurík povídal: Přijďte si po dožínkách, paní učitelko, pro tu pšenici... Pytel vám na vozík naložím, ale sama ho neuvezete, ať vám s tím synek pomůže. Pan Jurík je otec Jirky, Jirka je můj spolužák ze čtvrté bé, my mu říkáme Jura. Pokřikujeme na něj Jura, Jura, Jurajda, má psa jménem Čmuchajda. Jurovi závidíme, že je přespolní. Juríkovic mají v Doubí statek: velký dům, stáje, krávy, pár koní, dvě stodoly - ta přední je po žních plná slámy a v té druhé mají voňavé seno a pytle s obilím: ozimý ječmen, připravený pro sadbu, a pod prkny skryté pytle s dobrou pšenicí.

Cesta zatáčí a začíná klesat. Místo abychom s matkou vozík táhli, musíme s kopce brzdit. Kameny se před námi po cestě kutálejí a poskakují, jako by chtěly utíkat. Stíny stromů se prodloužily. Na okraji lesa, nad špičkami smrků, rychlý, třepetavý pohyb - netopýr!

Kdy už budem doma, mami?

Cesta se navrací oklikou k silnici. V podjezdu železniční trati kola našeho vozíku hodně rachotí. Však jedou po dlažebních kostkách, silnice se proměnila na obyčejnou ulici. Vpravo i vlevo ploty, za každým plotem zahrádka s rozkvetlými jiřinami. Za zahrádkou ve večerním šeru se krčí dům. Okna jsou již zatemněna, řada domků jako řada slepců... Rozštěkali se psi...

Zastav, šeptá matka. Cípem šátku si otírá čelo a rozhlíží se. Nepojedeme domů, vezmem to rovnou do Bachorovic mlejna - tamhle přes křižovatku a po cestě dolů k řece. Mlynářka slíbila, že nebudeme muset čekat před vraty, nechá pootevřeno.

Táhneme vozík oba. Blížíme se ke křižovatce, stojí tam četník v přilbě, nad ramenem vykukuje puška s nasazeným bajonetem. Kontrola? Hlídka? Matka mi přitiskne dlaní ruku k držadlu oje na znamení, abych se nezastavoval...

Co to? Hlídka se obrací k nám zády, nasedá na bicykl a odjíždí ke kostelu. Přece musel slyšet hrkot kol, poskakujících po dláždění...

To byl pan Kastl, mami? Ten, co tenkrát vozil ty dopisy od tatínka z Terezína? - Matka se nezastavuje, utírá si pot hřbetem volné ruky, ujíždíme s pytlem pšenice rychleji, pryč, až k mlýnskému náhonu, až před vrata do mlýnského dvora. Setmělo se, u vrat čeká s podobnými náklady několik lidí, ve tmě a potichu.

Počkáš tady u vozejku, nikam nechoď, já jdu za paní Bachorovou, řekne máti a rozváže si pod bradou šátek, uvolní si své zlaté vlasy, aby ji od Bachorů snadno poznali, až zazvoní u branky vedle vrat. Za chvíli přichází pro vozejk Bachorovic služka, s nikým nemluví než se mnou, ptá se, jestli jsem vod paní učitelky, a vyřizuje vzkaz, že maminka příde co nevidět.

Matka mě mlčky vzala za ruku, v druhé ruce těžkou tašku. Jdeme po pěšině podél řeky domů. - Ty se zlobíš, mami?

Jo, řekne matka, ale ne na tebe.

Já ti pomůžu, vezmem to každý za jedno ucho...

Neseme spolu deset kilo hladké mouky. Deset kilo, pch...To bych unesl i sám, napadlo mi tenkrát, bylo mi zrovna deset let.

© Petr Kersch, Děčín, říjen 2008