V sobotu bylo asi poslední slunné odpoledne letošního babího léta. V lesoparku na Kváderberku po cestách a pěšinách plno bukvic, žaludů, psů, jejich paniček a páníčků. Nahoře, kde se lesní cesta zatáčí k vyhlídkové plošině, se tyčí starý dub. Pod ním sedává na lavici valtánu pan Štajnfest, můj dobrý známý. Sedí pohodlně, záda opřena o dřevěný sloupek, a čte nějakou knihu nebo časopis nebo - to ale jen zřídkakdy - noviny. Rádi se tam vídáme. Oba si hodně pamatujeme; třeba to, že na místě, kde pod stříškou debatujeme o problémech lidstva, stával bytelný krmelec, ke kterému v zimě docházely srnky pro svou sociální podporu.

Obvykle mě pan Štajnfest přivítá s úsměvem, odpoví nějakým vtipem, založí rozečtené místo v knize spadlým dubovým listem, knihu zavře a je naladěný si pohovořit. Má o čem: je vzdělaný, vyzná se v chemii nebo v matematice stejně jako v psychologii, je náruživý čtenář, zná hodně historii moderní doby a když se mnou diskutuje, potajmu toho osmdesátiletého pamětníka všech dosavadních prezidentů republiky obdivuju.

Minulé sobotní odpoledne, o kterém je tady řeč, měl pan Štajnfest rozečtenu nějakou objemnou knihu. Pozdravím, přisednu a povídám: -To je ale tlustospis! Že se vám chce s takovou bichlí se tahat do lesa.

K mému překvapení mi vůbec neodpověděl.

Chvíli počkám - řekl jsem si v duchu - ale potom se musím rozhodnout, zda se potichu vzdálím či něco znovu řeknu.

O kus dál na sebe štěkali dva čokli jak vzteklí. Po pěšině jel malý kluk na kole, na hlavě ochrannou cyklistickou přilbu, která byla větší než dětská hlava. Za ním spěchala maminka a volala: Hynku, zastav! Hynku! Stůj! - Napadlo mi, kdyby měla dvojčata, mohla volat: Hynku! Viléme! Stůjte!

Pan Štajnfest vzhlédl od čtení. Promiňte - omluvil jsem se - vyrušil jsem vás nerad.

- To nevadí, - pravil pan Štajnfest a sklapl knihu, - já už stejně dál číst dneska nemůžu. -

Souhlasil jsem. Podzim je podzim. Tady pod střechou altánu je už na čtení špatně vidět. Člověk v našem věku si musí zrak šetřit.

- Kdepak, - opravil mě pan Štajnfest, - to je tou knížkou. Otřesné čtení. Každý den přečtu pár stránek, někdy deset, někdy jenom dvě, tři.

Zeptal jsem se, o jakou publikaci se jedná?

Ukázal mi titulní desku: Steve Sem-Sandberg: Chudí v Lodži.

Sandberg? To vypadá na švédského nebo norského spisovatele - poznamenal jsem. O té knize jsem něco zaslechl. Román nebo dokument? Druhá světová válka, Poláci, Židé, Němci...

Sem-Sandberg je Švéd - pravil pan Štajnfest, odkašlal si a pokračoval: Novinář, spisovatel, ve Švédsku dobře známý, je mu něco přes padesát, několik let působil taky v Praze. Chudí v Lodži jsou román i dokument dohromady. Lodž je polské město, kde před válkou žilo hodně židovského obyvatelstva. -

Jako v Polsku všude, - dodal jsem. Pan Štajnfest přikývl:

Ano. Když si Němci rozdělili se Sovětským Svazem Polsko, Lodž připadla jim. Na podzim 1939 začali do lodžského ghetta soustřeďovat další a další židovské rodiny. Ghetto se stalo přelidněnou noclehárnou. V květnu 1940 Němci ghetto uzavřeli jako samostatnou lodžskou čtvrť, důkladně ostnatými dráty obehnanou a policejně střeženou. Na židovskou samosprávu ghetta, která měla v čele svého předsedu Chaima Rumkowského, kladli Němci nelidské požadavky. Všichni práceschopní muži, ženy a odrostlejší děti museli vyrábět pro německou armádu nejrůznější pomůcky, součásti výstroje a vybavení. Zásobování potravinami Němci omezovali tak, že během několika měsíců bylo židovské obyvatelstvo vyhladovělé. Hodně lidí - zejména malých dětí a starých lidí - onemocnělo, a následkem zoufalého nedostatku potřebných léků, strašných hygienických a ubytovacích podmínek,a také následkem nacistické krutosti, umíralo.

Když by se to napsalo takhle, většina dnešních čtenářů by si nedokázala představit, jakému smrtelnému nebezpečí byli v počátečním období 1940 - 1941 Židé v lodžském ghettu vystaveni. Tím spíš by čtenáři nepochopili další, ještě krutější strádání lodžských Židů v následujících letech, kdy do ghetta byli deportováni Židé po desetitisících z Prahy, Vídně, Berlína, Hamburku a dalších, hlavně německých velkoměst, která chtěl Himmler a jeho spoluorganizátoři představit Hitlerovi v kýženém stavu judenfrei.

Aby autor pomohl čtenářům pochopit, o co německý nacistický režim ve svém antižidovském konečném řešení usiloval, vypráví Sem-Sandberg v románu Chudí v Lodži o osudech jednotlivých lidí. Některé z hlavních osob - chlapec Adam Rzepin například - je samozřejmě nutno chápat spíše jako románové postavy, sjednocující osu románu. Avšak epizodní postavy a jejich tragické příběhy jsou autentické, založené na dochovaných dokumentech, zejména obsažených v takzvané Kronice, vedené židovskou samosprávou od 12. ledna 1941 až do června 1944, to jest měsíc před úplnou likvidací lodžského ghetta.

Těmito epizodami je vyobrazeno utrpení lodžských Židů ve světle tak přesvědčivém, že i dnešní člověk, i velmi mladý, který nikdy neměl hlad déle jak půl hodiny, který nikdy nespatřil ukamenovaného muže, visícího hlavou dolů na stromě (doktor Klejnzettel v ghettu 1.září 1942), který nikdy, ani v nejhorším snu, nezpozoroval dvapříslušníky německé SS, jak ten ve třetím poschodí nemocnice (tentýž den v ulici Wesoła) vyhazuje z oknakojence, jednoho po druhém, a ten dole, stojící na otevřené korbě náklaďáku, je chytá na bodák vztyčený na pušce - že v tomto světle i nezkušený, neznalý dnešní člověk pochopí, co znamená nacismus ve skutečnosti.

Ještě to nemám celé přečtené, - dodal pan Štajnfest, - opravdu mi to nějak nejde. Když si představím, jak prezes Rumkowski musel podle německého befelu vybrat z ghetta tisíce dětí pro deportaci do Chelmna nebo do Osvětimi... Nebyly práceschopné...

Omluvil jsem se, že jsem si dovolil pana Štajnfesta vyrušit. Myslel jsem, když je tak hezky, že bychom spolu mohli jít kousek po červené, jako chodíváme, když je pěkně...

Nemusíte se omlouvat, - utěšoval mne, - až tuhle knížku dočtu, půjčím vám ji, když budete chtít. Heleďte, jsou tam taky fotografie! Pořizoval je v ghettu esesman Walter Genewein. Jen tak, pro svou potěchu. Po válce se našly.

Pan Štajnfest začal v knize listovat. Ukázal mi černobílý snímek, na kterém je zachycen pouliční ruch křižovatky ulic Franciszkańska a Brzezińska. Žádná auta, žádné bicykly, pouze chodci, muži a ženy, každý někam pospíchá (dlouhé kroky), jarní, chladný podvečer (kabáty, čepice). Chlapec, asi tak sedmiletý, v kalhotách po kolena, v rozepnutém sáčku, bez čepice, tmavovlasý, stojí vedle chodníku sám, rozhlíží se, jako by na něj matka zavolala: zastav se...

To jsem já, - vysvětluje pan Štajnfest.

© Petr Kersch, Děčín, říjen 2011