Textař, zpěvák a básník Jiří Suchý cestoval rychlíkem z Plzně do Prahy. Podupával oběma nohama nervózně na chodbičce u otevřeného okna a koukal ven. Přestože měl oči zaváté sněhem, všiml si, že už se šeří. Důležitější pro něho by však byla informace, kdy ten zatracený člověk na záchodě skončí, Bůh ví, co tam dělá tak dlouho. 

Ten smutek ze zavřených dveří způsoboval, že se v duši čekatele rozlézal chladný stín. Nezbývalo mu však nic jiného, než křečovitě pochodovat poblíž s nohama do X a občas zabušit. Tím však toho uvnitř asi jen vystrašil. Ze zoufalství oslovil průvodčího, který se náhle objevil:

„Prosím vás, pane průvodčí, zastavte vlak, už nemohu dál.“

Průvodčí nejdříve na pasažéra udiveně pohlédl, pak pokrčil rameny a oznámil studeným hlasem, že vlak zastaví ve Zdicích, ale hned pojede kvůli zpoždění dál. A rázným pohybem zavřel okno. Během rozmluvy se dveře záchodu náhle otevřely, ale než se Jiří Suchý vzpamatoval, už tam zase někdo vlezl. To už se blížila katastrofa. V nejvyšší nouzi se básník rozběhl směrem k lokomotivě. Měl to udělat již dávno, protože již ve druhém vagónu nalezl volnou kabinu. Nesmírná úleva se rozlila v jeho nitru.

Vrátil se do svého vagónu jako vyměněný a u okna znovu nastavil tvář sněhovým vločkám. Potom si sedl na místo pod svým kufrem a vytáhl z náprsní kapsy notes. A již za Berounem pod Tetínem začal psát verše, které ho právě napadly. S Jiřím Šlitrem z nich utvořili píseň, kterou nazpíval Karel Gott a která tak silně promlouvala k dívčím srdcím.