Přijít pozdě na povinnou siestu je vážný prohřešek a všichni žáci to moc dobře vědí a snaží se mě přistihnout při nedovoleném opravování sešitů nebo podobném počínání.

Ale ředitelka už stojí ve dveřích: "Pojďte dál, pane kolego. To jste si pěkně zavařil."
"Já… Víte…" Blekotám, nevěda, co říci.
"Brzké ranní příchody… Pozdní odchody domů…" ředitelka listuje v šanonu, na jehož hřbetě se černá moje jméno. "A dnes opět pozdní příchod na siestu."
S posledním slovem klepne na klávesnici počítače a na obrazovce se vynořuje fotografie.

Opravuji sešity. Datum a čas v pravém dolním rohu jsou usvědčující. Další dva snímky zachycují můj plíživý návrat do sborovny a marnou snahu rychle vklouznout do sítě.

Ředitelka jedním prstem pomalu otáčí obrazovku. Hledím si do vlastní vyděšené tváře. Naklání se ke mně: "No, tohle se už nedá ututlat…Uznáte… Jsou na vás stížnosti… Varovala jsem vás…"
Najednou hlas přichází jakoby z výšky: "Porušení pracovní kázně!"
Vysílám prosebný pohled.

"Dobře. Ukončíme pracovní poměr dohodou."